Jaroslav Hašek

OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY I - V ZÁZEMÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

V osm hodin ráno druhého dne bylo vidět dobrého vojáka Švejka chodit na rohu Havlíčkova náměstí a parku. hekal na služku se stájovým pinčem. Konečné se dočkal a kolem něho přeběhl vousatý pes, rozježený, ostrosrstý, s moudrýma černýma očima. Byl veselý jako všichni psi, když si odbyli svou potřebu, a hnal se k vrabcům snídajícím koňský trus na ulici.

Pak přešla kolem Švejka ta, která ho měla na starosti. Byla to starší dívka se způsobné do věnečku zapletenými vlasy. Hvízdala na psa a točila řetízkem a elegantním karabáčem.

Švejk ji oslovil:

"Dovolte, slečno, kudy se jde na Žižkov?"

Zastavila se a podívala se na něho, myslí-li to upřímně, a dobrácký obličej Švejkův jí řekl, že opravdu ten vojáček chce asi jít na Žižkov. Výraz její tváře změkl a ona ochotně mu vykládala, jak na ten Žižkov půjde.

"Já jsem teprve nedávno do Prahy přeloženej," řekl Švejk, "já nejsem zdejší, já jsem z venkova. Vy taky nejste z Prahy?"

"Já jsem z Vodňan."

"Tak jsme nedaleko od sebe," odpověděl Švejk, "já jsem z Protivína."

Tato znalost místopisu českého jihu, nabytá kdysi při manévrech v tom kraji, naplnila srdce dívky krajanským teplem.

"Tak znáte v Protivíně na náměstí řezníka Pejchara?"

"Jakpak bych ho neznal."

"To je můj bratr."

"Toho tam mají u nás všichni rádi," řekl Švejk, "von je moc hodnej, úslužnej, má dobrý maso a dává dobrou váhu."

"Nejste vy Jarešův?" otázala se dívka, začínajíc sympatizovat s neznámým vojáčkem.

"Jsem."

"A kterého Jareše, toho z Krče u Protivím, nebo z Ražic?"

"Z Ražic."

"Ještě rozváží pivo?"

"Pořád."

"Ale on už musí mít hodně přes šedesát?"

"Vosumašedesát mu bylo letos na jaře," odvětil klidné Švejk, "teď si zaopatřil psa a to se mu to jede. Pes mu sedí na voze. Zrovna takovej pes jako tamhleten, co honí ty vrabce. Hezkej pejsek, moc pěknej."

"To je náš," vysvětlovala mu jeho nová známá, "já sloužím zde u pana obršta. Vy neznáte našeho pana obršta?"

"Znám, to je pěknej inteligent," řekl Švejk, i "u nás byl v Budějovicích taky takovej jeden obršt."

"Náš pán je přísnej, a jak posledně se říkalo, že nám v Srbsku natloukli, tak přišel cele] vztekle] domů a sházel v kuchyni všechny talíře a chtěl I mně dát vejpověď."

"Tak to je tedy váš pejsek," přerušil ji Švejk, "to je škoda, že můj obrlajtnant nemůže žádnýho psa vystát, já mám velice rád psy." Odmlčel se a náhle vyrazil: "Každej pes ale taky všechno nežere."

"Náš Fox si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět."

"A co žere nejradši?"

"Játra, vařená játra."

"Telecí nebo vepřový?"

"To je mu jedno," usmála se ,krajanka` Švejkova, považujíc poslední otázku za nepodařený pokus o vtip.

Procházeli se ještě chvíli, pak se k nim přidal i stájový pinč, který byl uvázán na řetízku. Choval se k Švejkovi velice důvěrné a pokoušel se roztrhnout mu alespoň náhubkem kalhoty, vyskakoval na něho a náhle, jako by vycitoval, co si o něm Švejk myslí, přestal skákat a šel smutně a zaraženě, dívaje se úkosem na Švejka, jako by chtěl říci: Tedy (...)

(......)