Karel Havlíček Borovský

KRÁL LÁVRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

 Byltě jednou jeden
 starý dobrý král,
 ale je to dávno,
 taky od Čech dál,
 troje moře, devatery hory
 dělí kraj ten od české komory,
 kde on panoval.
 
 Bylť král irský Lávra,
 povím zkrátka vám,
 a já o tom králi
 pěknou píseň znám:
 nalej, stará, čerstvého do číše
 a vy, kluci, poslouchejte tiše,
 já ji zazpívám.
 
 Posud krále Lávru
 chválí irský lid,
 nebyl ani tyran,
 nebyl taky žid,
 nenabíjel cizím svoji kasu,
 rekrutýrkou nesužoval chasu,
 nedal chudé dřít.
 
 Jenom jednu slabost
 ten král dobrý měl,
 že jest na holiče
 tuze zanevřel,
 dal se holit jenom jednou v roce,
 dlouhé vlasy po krku široce
 nosil jak roj včel.
 
 Horší ještě bylo:
 vždy na letnice,
 jak očistil holič
 královské líce,
 čekala jej podivná odplata,
 nic na stříbře, ale skrze kata,
 to šibenice!
 
 Divili se lidé,
 mrzela je dost
 na tom dobrém králi
 tato ukrutnost;
 však co král chce, zdrávoť pro poddané,
 tak po letech zvykli si Irčané
 na tu podivnost.
 
 Jenom holičové,
 zvyknout nemohli,
 na šibenici je
 špatné pohodlí,
 než co dělat? Nic jim nezbývalo,
 leda trpět, neb jich bylo málo
 na rebelii.
 
 Každý rok, když táhlo
 již na letnice,
 sebral se bradýřský
 cech do radnice:
 tam chudáci smutně los metali,
 komu padne holit bradu králi
 a - šibenice.
 
 Padl los, ach, padl:
 letos Kukulín
 bude holit krále,
 staré vdovy syn;
 jak to stará vdova uslyšela,
 omdlévala ustrašená celá:
 „Ach, můj Kukulín!“
 
 Již posloužil králi,
 již ho vede kat,
 ukrutnou odměnu
 za tu službu brát:
 tu se matka skrze zástup tlačí,
 spěchá, co jí staré síly stačí,
 zaň orodovat.
 
 „Králi, pane králi,
 syn můj jedinej,
 pro Boha tě prosím,
 slitování měj!
 Co si počnu, já ubohá vdova,
 raděj sama umřít jsem hotova,
 jen mi syna dej!
 
 Králi, milostpane,
 máš to lidský cit?
 Nevinného hocha
 katem utratit?
 Muž můj padnul v službě tvého dvoru
 a ty chceš mou jedinou podporu
 hanebně mi vzít? -
 
 Jestliže ty, králi,
 dobré srdce máš,
 jistě každoročně
 jednou blázníváš:
 pro nic za nic, pro královské vousy
 kat člověka bez viny zardousí,
 to jsi otec náš?“ -
 
 Král se na ty řeči
 velmi zastyděl,
 ale ještě více
 slitování měl,
 nezlobil se, zdychnul jen hluboko,
 dobré srdce tisklo slzu v oko,
 zastavit velel.
 
 Všem se kázal vzdálit,
 jen sám Kukulín
 povolán ku králi,
 bledý jako stín;
 král tu sedí, na klíně korunu:
 „Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
 i pod baldachýn.
 
 Přísahej, že smlčíš
 na věčné časy,
 co jsi na mé hlavě
 viděl pod vlasy,
 pak tobě neublíží v ničem
 a ty budeš mým dvorním holičem
 po všechny časy.“
 
 Rád přísahal mladík
 a byl propuštěn
 zvěstovati matce,
 jak jest povýšen;
 pak holíval obden králi líce
 a již žádný holič na letnice
 nebýval věšen.
 
 Těšili se (...)
(......)