Karel Havlíček Borovský

ČLÁNKY ZE SLOVANA 1850-1851
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nábožní mužové a vlastenci

(H. B.) Nade všechnu pochybnost jsou dva nejmocnější spolky na tomto světě církev a stát. Méně neb více nepatří jim ovšem ani jméno spolků neb společnosti, protože obyčejně první vlastnost každého spolku, totiž dobrovolné přistupování údů a volné zas vystupování jim chybí. Kdo ku př. z nás může říci, že dobrovolně ze své vlastní náklonnosti stal se občanem státu rakouského? kdo může říci, že z vlastního přesvědčení přistoupil k té neb jiné církvi? - Obyčejně se drží každý té církve, ve které byl narozen a musí zůstati v tom státu, ve kterém uzřel světlo světa. Nevyhnutelný následek toho pak jest, že veliká čásť lidstva ani k církvi ani k státu svému nejmenší náklonnosti necítí a ne jinak se k nim chová jako k věci cizé, Ihostejné. Není ani zapotřebí dokazovati příliš, že za našich časů nenacházíme ani tu vřelou oddanost a obětovnost pro vyznání církevní, o jaké nám dějiny v jiných dobách patrné důkazy podávají, ani to vznešené vlastenectví, s kterým ku př. obyvatelé mnohých starých republik všechno své jmění, ano život obětovali milému státu svému. Příčiny toho jsou velmi přirozené a patrné.

Čím méně ale za našich dob nacházíme pravého a upřímného vlastenectví, čím méně víra od každého veřejně vyznávana zakotvena jest také v jeho srdci: tím více zas jest lidí, kteří v náboženství a ve vlastenectví jako v každém jiném zboží špekulují, užívajíce obojího co nástrojů k dosažení těch účelů, kterým buď z osobní chuti neb za mzdu slouží. Nic není záhubnějšího jak pro náboženství tak pro stát, jako právě toto: neboť tím teprva hyne poslední pravá oddanost k státu a k církvi, a ani stát ani církev žádná nemůže se udržeti bez upřímné oddanosti alespoň některé značnější části svých spoluúdů. Příkladů na to máme v dějinách množství, a abychom jen na jeden z každé strany ukázali, vizme víru starých Římanův a jejich stát. Pokavad staří Římané skutečně byli oddaní státu svému a obětovní pro jeho dobro, vzrůstaly jich moc a jejich stát rok od roku, až konečně se stali prvním a nejmocnějším národem ve světě. Poddané jejich provincie, třeba byly měly touhu po předešlé národnosti, přece zas skrze moudré vladaření Římanů nabývaly mnohých dobrých a užitečných ústavů, kterých by byly v neodvislosti nedosáhly. Když ale poznenáhla počalo tratiti se staré vlastenectví Římanů, když občanstvo římské nemravnostmi despotie zkažené svrhlo se sebe všechen soucit pro všeobecné dobré: tu počalo zhýralé vojsko vládnouti, shazovati a ustanovovati despotické císaře, kteří rozumí se samo sebou, nemohli na uzdě udržeti ty, kteří jim byli na trůn dopomohli. Tak klesal stát římský ustavičně, až konečně úplně vymizel se světa a jenom již co historický obraz se připominá.

To samé platí o náboženství jejich. Pokavad bylo opravdivě předmětem vnitřní úcty všech, potud měli bohové jejich moc na mysli lidské. Jakmile počalo býti ale náboženství pouhým nástrojem proti sprostému lidu, pouhou uzdou, kterou menší počet vyšších stavův udržovati chtěl (...)

(......)