Robert A. Heinlein

RUDÁ PLANETA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola l
Willis

Řídký vzduch Marsu zábnul, ale nebyl opravdu studený. Do jižních zeměpisných šířek ještě nepřišla zima a denní teplota se obvykle udržovala nad bodem mrazu. Před dveřmi budovy tvaru kopule stál tvor, který by vypadal jako člověk, kdyby neměl tak podivnou hlavu. Na jejím vrcholu trčel hřeben, oči byly velké a dívaly se strnule, tvář pod nimi přecházela v sosák. Nelidský vzhled byl ještě umocněn oranžovými a černými tygřími pruhy, jež ji celou pokrývaly.

Tvor byl ozbrojen ruční zbraní podobnou pistoli v pouzdře na opasku a v ohybu pravé paže nesl podivnou kouli, velikostí něco mezi basketbalovým míčem a medicinbalem. Přesunul si ji na levou stranu, otevřel dveře a vstoupil do budovy.

Uvnitř byla malá předsíň a vnitřní dveře. Jakmile se vnější dveře zavřely, ozvalo se slabé syčení a tlak v předsíni se začal zvyšovat. Z ampliónu nad vnitřními dveřmi zazněl sytý bas: „No tak kdo je? Ozvěte se! Ozvěte se!“

Návštěvník opatrně odložil kouli na zem, pak popadl oběma rukama svůj nehezký obličej, zatáhl a zvedl si jej na čelo. Pod ním se objevila jiná tvář – tvář pozemského chlapce. „To jsem já, doktore, Jim Marlowe,“ zavolal.

„Jen pojď dál, než mi tam vystojíš důlek.“

„Už jdu.“ Chlapec počkal, až se tlak v předsíni vyrovná s tlakem uvnitř domu, pak se vnitřní dveře automaticky otevřely a on vstoupil. „Tak pojď,“ zavolal na kouli. Ta si na spodní straně vyvinula tři výběžky a po nich se vydala za chlapcem. Zároveň se točila, chodila a válela, dost se to podobalo pohybu sudu, když jej někdo kutálí.

Prošli chodbou a ocitli se ve velké místnosti, která zabírala polovinu rozlohy celého kruhového domu. Doktor MacRae vzhlédl, ale nevstal.

„Ahojky, Jime. Vyskoč z kůže. Kafe máš na polici. Ahojky, Willisi,“ dodal a otočil se zpátky ke své práci. Zrovna obvazoval ruku chlapci asi stejně starému jako Jim.

„Díky, doktore. Jé, ahoj, Franku. Co tady děláš?“

„Ahoj, Jime. Zabil jsem vodomila a řízl jsem se o jeho osten do palce.“

„Nevrť se!“ napomenul ho doktor.

„To pálí!“ bránil se Frank.

„Však to taky má pálit. Mlč a drž.“

„Jak se ti to povedlo?“ ptal se dál Jim. „Měl bys mít dost rozumu na to, abys na něj nesahal. Zabít a spálit, tak se na ně musí.“ Rozepl zip na přední straně své ochranné kombinézy, stáhl si ji z rukou a nohou a pověsil na věšák u dveří. Tam už visela Frankova kombinéza, jejíž helma byla zbarvena pestrým malováním ve stylu indiánských válečníků, a také doktorova, která měla helmu bez nátěru. Jim byl nyní oděn, jak se na Marsu pokládalo za vhodné a slušné: nahý až na jasně červené kraťasy.

„Já jsem ho spálil,“ bránil se Frank, „ale pohnul se, když jsem se ho dotknul. Chtěl jsem jeho ocas na náhrdelník.“

„Tak to jsi ho nespálil dobře. Asi zůstal plný živých vajíček. A vůbec, pro koho chceš dělat náhrdelník?“

„Po tom ti nic není. A vaječník jsem spálil. Za koho mě máš? Za turistu?“

„Občas si nejsem jist. Vždyť víš, že tyhle potvory neumřou, dokud nezapadne slunce.“

„Neplácej nesmysly, Jime,“ vložil se do toho doktor. „Tak, Franku, teď ti dám sérum proti jedu. Moc ti to nepomůže, ale uklidní to tvoji mámu. Asi tak za den ti ten palec opuchne jako otrávené štěně; zastav se a já ti to naříznu.“

„Přijdu o palec?“ strachoval se chlapec.

„Ne, ale pár dní se budeš muset škrabat levou. No a teď ty, Jime, co tě přivádí? Bolí tě břicho?“

„Ne, doktore, jde o Willise.“

„Willis, jo? Hmm, vypadá čiperně.“ Doktor se zadíval na zmíněného tvora. Willis stál u jeho nohou, aby dobře viděl na obvazování Frankova palce. K tomu si vytvořil tři tykadla, která trčela z vrcholu jeho kulovitého těla a tvořila rovnostranný trojúhelník. Na jejich koncích byly oči, tak podobné lidským, až to budilo neklid. Tvor se teď pomalu otočil na své trojici nožek, aby si všema očima na stopkách mohl dobře prohlédnout doktora.

„Nalej mi kávu, Jime,“ požádal ten, pak se sklonil a udělal z paží kolébku. „Pojď sem, Willisi, hupky nahoru!“

Willis trochu poskočil a přistál v doktorových rukou, během letu zatáhl všechny výběžky. Doktor ho zvedl na svůj pracovní stůl a Willis hned zase vystrčil nohy i oči. Pak se na sebe chvilku dívali.

Doktor viděl kouli pokrytou hustou, krátce zastřiženou srstí, asi jako u čerstvě ostříhané ovce, na které kromě očí a nohou zrovna nic dalšího nebylo. Marsovský tvor si zase prohlížel staršího pozemského muže téměř pokrytého rozcuchanými šedobílými vlasy a chlupy. Na hlavě měl porost řídký, na tvářích hustý, na zbytku těla pak přecházel od středně hustého k řídkému. Střed těla tohoto divného ne-marsovského stvoření byl zakryt sněhobílými šortkami. Willis se na něj díval rád.

„Jak se cítíš, Willisi?“ zeptal se doktor. „Cítíš dobře? Cítíš špatně?“

Na samém vrcholu balónu se mezi stopkami očí objevil důlek a sevřel se v otvor. „Willis fajn,“ ozvalo se. Hlas zněl úplně jako Jimův.

„Tak fajn, říkáš…“ pak doktor bez ohlédnutí zavolal: „Jime! Umyj ty šálky ještě jednou. A tentokrát je i vysterilizuj, abychom tady všichni nechytili koutek.“

„Jasně, doktore,“ přisvědčil Jim a dodal k Frankovi: „Dáš si taky kávu?“

„Samo. Slabou, hodně mlíka.“

„Nebuď vybíravý.“ Jim ponořil ruce do laboratorního dřezu zaplněného horou špinavého nádobí a dokázal vylovit další šálek. Vedle se nad Bunsenovým kahanem ohřívala láhev s kávou. Jim pečlivě umyl a vysterilizoval všechny tři šálky, pak je naplnil.

Doktor MacRae si vzal svou kávu a spustil: „Jime, tenhle občan říká, že je v pořádku. Co se děje?“

„Já vím, že to říká, doktore, ale není to pravda. Můžete ho prohlédnout a ověřit to?“

„Prohlédnout? A jak, hochu? Já mu ani neumím změřit teplotu, protože nevím, jaká má správně být. O jeho tělesných pochodech vím asi tolik co prase o pirozích. Chceš, abych ho rozřízl a podíval se, jak funguje?“

Willis okamžitě zatáhl všechny výčnělky a byl náhle hladký jako kulečníková koule. „Teď jste ho vystrašil,“ vyčetl doktorovi Jim.

„Promiň.“ Doktor se natáhl a začal škrábat a lechtat tu chlupatou kouli.

„Hodný Willis, hodný Willis. Nikdo Willisovi neublíží. Tak pojď, hochu, vylez zase ven.“

Willis jen pootevřel štěrbinu nad hlasovou membránou. „Neublíží Willis?“ ozvalo se vystrašeně Jimovým hlasem.

„Neublíží Willis. Slibuju.“

„Neřeže Willis?“

„Neřeže Willis. Ani trochu.“

Oči pomalu vylezly. I bez obličeje dokázal Willis vzbudit dojem ostražité opatrnosti. „Tak je to lepší,“ řekl doktor. „A teď k jádru věci, Jime. Proč si myslíš, že je tady kamarád marod, když to tak ani on ani já nevidíme?“

„No, podle toho, jak se chová, doktore. Doma je v pořádku, ale jak vylezeme ven… Dřív mě všude následoval, poskakoval kolem, do všeho strkal nos –“

„Nemá nos,“ vložil se Frank.

„Jdi žalovat učitelce. Jo, jenže když ho teď vezmu z domu, tak se akorát schoulí do koule a nemůžu ho dostat ven. Jestli není nemocný, tak proč to teda dělá?“

„Už mi začíná svítat,“ odpověděl doktor MacRae. „Jak dlouho už to táhneš s touhle mičudou?“

Jim se přenesl v paměti zpět o dvacet čtyři měsíců marsovského roku.

„Jsme spolu asi od konce zeuse, teda od počátku listopadu.“

„A teď máme poslední den března, skoro ceres, léto je u konce. Říká ti to něco?“

„Eee, ne.“

„Čekal jsi, že bude hopsat po sněhu? Když přijdou mrazy, my se stěhujeme, ale on žije tady.“

Jimovi poklesla čelist. „Chcete říct, že se snaží hibernovat?“

„Co jiného? Jeho předci měli pěknou řádku miliónů let, aby si zvykli na střídání ročních dob. Nemůžeš čekat, že to bude Willis ignorovat.“

„Chtěl jsem si ho vzít s sebou do Syrtis Minor,“ řekl Jim utrápeně.

„Syrtis Minor? Aha, ty jdeš letos do školy, co? Ty taky, Franku?“

„Jasně!“

„Pořád si nemůžu zvyknout, jak rychle rostete. Vždyť je to sotva týden, co jsem ti dával ricínový olej na palec, aby sis ho necucal.“

„Já jsem si palec nikdy necucal!“ hájil se Frank.

„Vážně ne? Tak to bylo nějaké jiné děcko. Na tom nesejde. Přišel jsem na Mars, abych měl rok dvakrát tak dlouhý, ale zdá se, že v tom není žádný rozdíl.“

„Jak jste vlastně starý, doktore?“ vyzvídal Frank.

„Starej se o sebe. Tak co, kdo z vás půjde studovat medicínu, aby pak se mnou přiložil ruku k dílu?“

Nikdo z nich neodpověděl. „Tak mluvte, mluvte,“ pobízel je doktor, „co chcete studovat?“

„No, já ještě nevím,“ řekl Jim. „Zajímá mé areografie, ale líbí se mi i biologie. Možná budu planetární ekonom jako táta.“

„To je rozsáhlý obor, měl by tě zabavit řádsky dlouho. A ty, Franku?“

Frank byl trochu v rozpacích. „No, ehm… a vůbec, pořád ještě bych chtěl být kosmickým pilotem.“

„Myslel jsem, že už jsi z toho vyrostl,“ zvolal doktor MacRae překvapeně.

„Proč ne?“ pronesl Frank umíněně. „Třeba se mi to povede.“

„Toho bych se právě bál. Opravdu se ti chce žít svázaný jako balík disciplínou a spoustou zákonů a nařízení?“

„No… já prostě vím, že chci být pilotem.“

„Pak si za to budeš moci sám. Já jsem opustil Zemi právě proto, abych se těch pitomostí zbavil. Je to tam tak sešněrované zákony, že se pomalu ani nenadechneš. Na Marsu máme ještě pořad trochu svobody. A až se to změní…“

„Co 'až se to změní', doktore?“

„To je jednoduché, prostě si najdu nějakou jinou planetu, kterou ještě nestihli zkazit. Když už o tom mluvíme, mládenci, do té školy odjedete, ještě než se kolonie bude stěhovat, co?“

Pozemšťané nehibernují, a tak se kolonie musí dvakrát za marsovský rok stěhovat. Jižní léto tráví u Charaxu, jen třicet stupňů od jižního pólu. Teď se kolonisté chystali přestěhovat do Copais v Utopii, asi stejně daleko na sever, kde zůstanou druhou polovinu marsovského roku, skoro tak dlouhou jako rok pozemský.

Poblíž rovníku byly celoroční osady – New Shanghai, Marsport, Syrtis Minor a další – ale to nebyly opravdové kolonie, žili v nich hlavně zaměstnanci Společnosti Mars. Podle smlouvy a stanov byla Společnost povinna poskytnout kolonistům rozsáhlé pozemské vzdělání; bylo pro ni výhodné zřídit jen jednu školu v Syrtis Minor.

„Odjíždíme příští středu,“ řekl Jim, „vezme nás pošťák.“

„Tak brzy?“

„Ano, a právě proto mám starost o Willise. Co mám dělat, doktore?“

Willis zaslechl své jméno a podíval se tázavě na Jima. Pak zopakoval úplně přesně jako Jim: „Co mám dělat, doktore?“

„Zmlkni, Willisi.“

„Zmlkni, Willisi.“ Doktora dokázal napodobit stejně dokonale.

„Asi nejlepší pro něj bude vzít ho ven, najít pěknou díru v zemi a nacpat ho do ní. Můžete navázat, kde jste skončili, až skončí s hibernací.“

„Ale to by znamenalo, že ho ztratím, doktore! Probudí se dlouho předtím, než mi skončí škola. Možná dokonce i před návratem kolonie!“

„Asi ano,“ přemítal MacRae. „Jen mu prospěje, když se bude muset chvíli spolehnout sám na sebe. Život s tebou pro něj není přirozený, Jime. Koneckonců je to osoba, ne věc.“

„Samozřejmě že to není věc, je to můj kamarád!“

„Vůbec nechápu, proč kolem něj Jim nadělá tolik povyku,“ vložil se do debaty Frank. „Povídá sice pěkně, ale většinou jen papouškuje. Podle mého je to tupec.“

„Nikdo se tě neptal. Willis mě má rád, viď, Willisi? Pojď k tátovi.“ Jim roztáhl paže, malý marsovský tvor mu skočil do náruče a pak se mu usadil na klíně: teplá, chlupatá, slabě pulsující koule. Jim ho začal hladit.

„Proč se nezeptáš nějakého Marťana?“ navrhl MacRae.

„Zkusil jsem to, ale nenašel jsem žádného, který by si mě chtěl všimnout.“

„Jinými slovy se ti nechtělo čekat dost dlouho. Marťan si tě všimne, když máš dost trpělivosti. Proč se tedy nezeptáš Willise? Dokáže mluvit sám za sebe.“

„Co mu mám říct?“

„Já to tedy zkusím. Willisi!“ Willis otočil dvě ze svých očí na doktora a ten pokračoval: „Chceš jít ven a usnout?“

„Willis není ospalý.“

„Budeš ospalý venku. Je tam pěkně a chladno, najdeš díru v zemi. Schoulíš se a pěkně se prospíš. Co ty na to?“

„Ne!“ Doktor se rychle ohlédl, aby se ujistil, že to neodpověděl Jim. Když Willis hovořil za sebe, vždy používal Jimův hlas. Jeho hlasová membrána neměla vlastní hlas, stejně jako ho nemá membrána reproduktoru. Vlastně tak i fungovala, jen byla součástí živého tvora.

„To zní dost jednoznačně, ale ještě to zkusím z jiného konce. Willisi, chceš zůstat s Jimem?“

„Willis zůstane s Jimem.“ Pak ještě Willis dodal přemítavě: „Teplo.“

„Tady je klíč ke tvému šarmu, Jime,“ podotkl doktor suše. „Líbí se mu tvoje tělesná teplota. Ale ipse dixit – jen ho nech u sebe. Nemyslím, že by mu to ublížilo. Možná se dožije jen padesátky místo stovky, ale bude mít dvojnásobek zábavy.“

„Opravdu se normálně dožívají stovky?“ zeptal se Jim.

„Kdo ví? Nejsme na téhle planetě dost dlouho, abychom to věděli jistě. A teď už utíkejte, mám ještě práci.“ Doktorovy oči se hlubavě zadívaly na jeho postel – už týden ji neustlal. Rozhodl se, že to počká na den, kdy bude prát.

„Co to znamená ipse dixit, doktore?“ zeptal se Frank.

„Znamená to: 'on to teda řekl jasně'.“

„Co kdybyste s námi dnes povečeřel, doktore?“ navrhl Jim. „Zavolám mámě. A ty taky Franku.“

„No,“ zrozpačitěl Frank, „raději ne. Máma už tak říká, že vás moc vyžírám.“

„Kdyby tu byla moje máma, určitě by mi řekla totéž,“ připustil doktor. „Naštěstí už nejsem pod jejím velením. Zavolej mámě, Jime.“

Jim odešel k telefonu, přeladil ze dvou koloniálních hospodyň klevetících o dětech, a nakonec se dovolal domů na náhradní frekvenci. Když se na obrazovce objevil obličej jeho mámy, vše jí vysvětlil. „Rádi ho tu uvidíme,“ odpověděla, „vyřiď mu, ať si pospíší.“

„Hned, mami!“ Jim vypnul spojení a natáhl se pro kombinézu.

„Ani to neoblíkej,“ zastavil ho MacRae. „Už je tam moc chladno, vezmem to tunelem.“

„To je dvakrát tak daleko,“ namítl Jim.

„Tak ať rozhodne Willis. Willisi, jak hlasuješ?“

„Teplo,“ odpověděl potměšile Willis.