Robert A. Heinlein

RUDÁ PLANETA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 5
Malé džbánky mají velké uši

Ředitel Howe nechal Jima třicet minut čekat, než ho zavolal dál. Když Jim konečně vstoupil, všiml si, že Howe vypadá velmi spokojeně. „Ano?“ vzhlédl ředitel, „chtěl jsi se mnou mluvit?“

„Řekl jste mi, abych za vámi přišel, pane.“

„Opravdu? Tak se do toho dáme. Jak se jmenuješ?“ Moc dobře to ví, pomyslel si Jim divoce, chce mě vyprovokovat. Připomněl si důrazné Frankovo varování, ať neztratí nervy, a vyrovnaně odpověděl: „James Marlowe, pane.“

„Ach, ano,“ ředitel zvedl ze stolu list papíru. „Předpokládám, že jsi přišel odevzdat svou zbraň. Dej mi ji.“

Jim zakroutil hlavou. „Kvůli tomu jsem nepřišel.“

„Ne? No, to je vlastně jedno. Viděl jsi nařízení, tak mi dej svou pistoli.“

Jim znovu zakroutil hlavou. „Nemám žádnou pistoli.“

„Proč jsi sem přišel bez ní? Jdi zpátky do pokoje a přines ji. A rychle, máš na to tři minuty.“

„Ne,“ řekl Jim pomalu, „už jsem vám řekl, že nemám pistoli.“

„Chceš říct, že žádnou nemáš ani na pokoji?“

„Přesně tak.“

„To je lež.“

Jim pomalu napočítal do dvaceti, než odpověděl: „Dobře víte, že nemám zbraň, jinak byste se to neodvážil říct.“

Howe na něj zíral tak dlouho, až se to zdálo jako celá věčnost, pak vyšel z kanceláře. Brzy se vrátil a zdálo se, že získal zpět svou výbojnost.

„Tak, Marlowe, říkal jsi, že chceš se mnou mluvit ještě o něčem jiném?“

„To vy jste mi říkal, ať přijdu. Kvůli Willisovi.“

„Willisovi? Ach ano, ten kulohlav marsovský.“ Howe se usmál. „Velmi zajímavý vědecký vzorek.“

Ředitel už víc nedodal. Panovalo ticho, dokud Jimovi nedošlo, že ho chce donutit k zahájení partie. Už se smířil s tím, že si Willise nebude moci nechat ve škole, a tak řekl: „Přišel jsem si pro něj. Odnesu ho do města a pošlu domů.“

Howeův úsměv se rozšířil. „Opravdu? A smím vědět, jak to uděláš, když máš na příští měsíc domácí vězení?“

Jim znovu v duchu slyšel Frankovo varování a odpověděl klidně: „V pořádku, pane, najdu někoho, kdo to pro mě udělá. Mohu teď prosím dostat Willise?“

Howe se zaklonil v křesle a sepjal ruce na břiše. „To jsi nadnesl velice zajímavé téma, Marlowe. Včera v noci jsi řekl, že to není domácí zvíře.“

Jim byl zmaten. „Ano?“

„Značně jsi to zdůraznil. Řekl jsi, že Willis není ničí majetek, ale tvůj přítel. Je to tak, že?“

Jim zaváhal. Cítil, že jej Howe láká do pasti, ale nevěděl do jaké. „A když ano?“

„Tak řekl jsi to nebo ne? Odpověz!“

„No… ano.“

Howe se předklonil. „V tom případě nechápu, jak tady můžeš stát a domáhat se jeho navrácení. Nemáš na něj žádné právo.“

„Ale – ale –“ Jim se zastavil, protože nenacházel slov. Byl podveden kluzkými slovy, na která nedokázal najít odpověď. „To nemůžete!“ vyrazil ze sebe. „Nepatří ani vám! Nemáte právo držet ho pod zámkem.“

Howe pečlivě sepjal ruce, prst po prstu. „To je záležitost, kterou bude ještě třeba prozkoumat. Ačkoliv ty sám ses vzdal nároku je možné, že ten tvor je přece jen vlastnictvím. V tom případě bych se jej mohl ujmout jménem Akademie coby vědeckého vzorku, protože byl nalezen na území školy.“

„Ale – to nesmíte, to není fér! Pokud někomu patří, tak to mám být já! Nemáte právo –“

„Ticho!“ Jim zmlkl a Howe tišeji pokračoval: „Ty mi nebudeš říkat, na co mám právo. Zapomínáš, že jsem tady in loco parentis. Všechna tvá práva jsou přenesena na mě, jako bych byl tvůj otec. Co se týče toho tvora, již jsem se té záležitosti začal věnovat a dnes odpoledne bych se měl vidět s Hlavním zástupcem. O výsledcích jednání budeš informován.“

Latinská fráze Jima zmátla, což bylo jejím hlavním účelem, ale jednu věc z té věty pochopil a hned se jí chytil. „Táta se o tomhle dozví. To vám neprojde.“

„Tak vyhrožujeme, ano?“ Howe se kysele usmál. „Ani se neobtěžuj žádat o klíče k ústředně. Nemám zájem, aby studenti volali domů, kdykoliv jim nařídím utřít si nos. Pošli otci dopis – a chci ho slyšet, než odejde.“ Pak se postavil. „To je vše, můžeš jít. Ne, počkej –“ Zase vyšel z kanceláře, ale téměř okamžitě se vrátil a vypadal naštvaně.

„Kde jsi schoval svou zbraň?“ obořil se na Jima. Ten měl čas se trochu uklidnit a neřekl nic.

„Odpověz!“ dorážel ředitel.

Jim odpověděl pomalu. „Už jste mě v této souvislosti nazval lhářem jednou. Nemám, co bych dodal.“

„Jdi do svého pokoje!“

Tam už na něj čekal Frank. „Nevidím žádnou krev,“ zakřenil se, když si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Jak to šlo?“

„Ten *****! Ten zatracený *****!“

„Až tak špatně?“

„Franku, on mi nechce nechat Willise!“

„Chce tě přinutit, abys ho poslal domů? To jsme přece čekali!“

„Ale ne, on mi ho vůbec nechce vrátit. Spoustu toho napovídal, ale všechno to znamená jediné: má Willise a hodlá si ho nechat.“ Zdálo se, že se Jim zlomí a rozbrečí. „Chudáček Willis – však víš, jak je plachý. Co mám dělat, Franku?“

„Já to nechápu,“ řekl Frank pomalu, „přece si nemůže Willise nechat. Patří tobě.“

„Vždyť jsem ti říkal, že toho hodně napovídal a nějak to zaonačil; přesně tohle hodlá udělat. Jak ho dostanu zpátky? Franku, já ho musím dostat zpátky!“

Frank neodpověděl. Jim se neutěšeně rozhlédl a poprvé si všiml, v jakém je pokoj stavu. „Co se tu stalo?“ zeptal se. „Vypadá to, jako by ses to tu snažil rozmlátit.“

„Jo tohle. Zrovna jsem ti o tom chtěl říct. Zatímco jsi byl pryč, párek Howieho goril to tu prohledal.“

„Cože?“

„Snažili se najít tvoji pistoli. Já dělal blbého.“

„Tak prohledávali?“ Zdálo se, že se Jim k něčemu rozhodl. „Musím najít Smythe.“ Vydal se ke dveřím.

„Hej, počkej! K čemu ho potřebuješ?“

Jim se ohlédl a jeho obličej vypadal sešle. „Vyzvednu si svoji pistoli a pak si dojdu pro Willise.“

„Ty ses zbláznil!“

Jim neodpověděl a vykročil ke dveřím.

Frank mu nastavil nohu, a když Jim zakopl, přistál mu na zádech. Pak mu zkroutil ruku za zády: „Jen si pěkně odpočiň, dokud nevychladneš.“

„Pusť mě!“

„Už se ti vrátil rozum?“

Žádná odpověď. „Tak jo,“ pokračoval Frank „Já tu můžu sedět třeba celou věčnost. Až se uklidníš, dej mi vědět.“ Jim se začal zmítat, ale Frank ještě přitvrdil stisk, až Jim vyjekl a raději se uvolnil.

„Tak je to lepší,“ liboval si Frank. „A teď mě dobře poslouchej. Jsi fajn kluk, Jime, ale občas něco uděláš dřív, než si to necháš projít hlavou. Řekněme, že si vyzvedneš pistoli a podaří se ti vyděsit Howea natolik, že ti dá Willise. Jak dlouho myslíš, že ti zůstane? Tak já ti to řeknu. Jen tak dlouho, než stihne zavolat poldy ze Společnosti. Pak tě zavřou a Willise ti zase vezmou. Už ho nikdy neuvidíš, nemluvě o problémech, které přivodíš sobě a taky vašim.“

Následovalo dlouhé ticho. Nakonec se Jim ozval: „Tak jo, pusť mě.“

„Rozmyslel sis ten nápad s hraním na lupiče?“

„Jo.“

„Čestné slovo? Slibuješ?“

„Jo, slibuju.“

Frank ho pustil a Jim vstal. „Nemusels mi tu ruku kroutit tolik,“ třel si paži.

„Ty si máš co stěžovat! Měl bys mi raději poděkovat. A teď popadni sešit, přijdeme pozdě na chemii.“

„Já nejdu.“

„Neblbni, Jime. Nemá smysl nadělat si absence a propadnout jen kvůli tomu, že jsi naštvaný na říďu.“

„Tak to není. Já to prostě vzdávám, Franku. Odejdu ze školy.“

„Cože? Nebuď tak hrr, Jime. Já chápu, jak se právě cítíš, ale je to buď tahle škola nebo nic. Vaši nemají na to, aby tě poslali studovat na Zem.“

„V tom případě je to to nic. Tady prostě nezůstanu. Počkám, až se mi podaří nějak získat Willise, pak odsud vypadnu a jdu domů.“

„No…“ Frank se poškrábal na hlavě. „Dělej, jak myslíš. Ale stejně bys měl na tu chemii jít. Neuškodí ti to a navíc nechceš odejít teď hned.“

„Nejdu.“

Frank se zatvářil ustaraně. „Slibuješ, že zůstaneš tady a neuděláš nic, dokud se nevrátím?“

„Proč by ses tím měl trápit?“

„Slib mi to, Jime, nebo se taky uleju.“

„Dobrá, slibuju, slibuju. A teď padej!“

Frank přikývl a odběhl.

Když se vrátil, Jim ležel na posteli. „Spíš?“

„Ne.“

„Chceš něco?“

„Ne.“

„Už jsi něco vymyslel?“

„Ne.“

„Hovor s tebou je učiněná slast,“ poznamenal Frank a sedl si k pracovnímu stolu.

„Promiň.“

Po zbytek dne se už Howe neozval. Večer se Frankovi povedlo Jima přesvědčit, aby šel další den na vyučování, protože bylo zbytečné upoutávat na sebe pozornost, zatímco čekal na příležitost vyfouknout Willise. Ani v úterý se Howe neozval. Ten večer, snad dvě hodiny po večerce, se Frank náhle probudil. Něco v pokoji se hýbalo. „Jime,“ zavolal šeptem.

Nastalo ticho. Frank se potichu natáhl z postele a rozsvítil. Jim stál u dveří. „Ale Jime,“ postěžoval si Frank, „co to do tebe vjelo, proč neodpovídáš? Chceš mě k smrti vyděsit?“

„Promiň.“

„A vůbec, co se děje? Proč nejsi v posteli?“

„Nestarej se. Jdi zase spát.“

Frank vylezl z postele. „Žádný takový. Ne když máš ten divoký pohled v očích. A teď pěkně tátovi všechno vyklop.“

Jim se odvrátil. „Nechci tě do toho míchat. Padej spát.“

„Myslíš, že jsi vyrostl a už mě přepereš? Nech těch blbostí a povídej. Co plánuješ?“

Jim neochotně vysvětlil, že došel k závěru, že Howe má Willise zamčeného někde v ředitelně. Chtěl se tam vloupat a pokusit se hopsáka zachránit. „A teď jdi zpátky do postele,“ uzavřel. „Kdyby se tě ptali, nic jsi neviděl, celou noc jsi spal.“

„A nechat tě v tom samotného? Kdepak! Stejně potřebuješ, aby ti někdo dělal zeď.“ Frank se začal hrabat ve skříňce.

„Nepotřebuju žádnou pomoc. Co to hledáš?“

„Gumové rukavice,“ odpověděl Frank. „Ať už chceš nebo ne, pomůžu ti, ty pitomý motovidlo. Nemám zájem, aby tě chytili.“

„Na co ty rukavice?“

„Slyšel jsi někdy o otiscích prstů?“

„Jasně, ale on bude vědět, kdo to udělal – a mně je to jedno, já už tu nebudu.“

„Jasně, že to bude vědět, ale nebude to moci dokázat. Na, natáhni si je.“

Jim přijal rukavice a s nimi i nabízenou Frankovu pomoc.

Na Marsu nejsou vloupání obvyklá, a zámky jsou vzácné. Co se týče nočních hlídek, nikdo nebude převážet lidi přes miliony kilometrů vesmíru kvůli tomu, aby pak v noci obcházeli chodby na internátě. Největší nebezpečí hrozilo od náhodného setkání se studenty, kteří v noci potřebovali na záchod. Pohybovali se tedy co nejtišeji a do každé chodby vždy nejdřív nahlédli. Po pár minutách stáli před dveřmi do kanceláří, aniž by je někdo viděl – jak alespoň doufali.

Jim zkusil kliku – bylo zamčeno. „Proč blbnou se zamykáním?“ zašeptal.

„Kvůli takovým jako my dva,“ odpověděl polohlasně Frank. „Jdi na roh a hlídej.“ Pak se obořil na zámek nožem.

„Tak jo.“ Jim odešel na křižovatku chodeb. Po pár minutách na něj Frank zasyčel.

„Co je?“

„Nic. Pojď dál.“ Frank otevřel dveře.

Po špičkách prošli vstupní kanceláří kolem pracovních stolů a vysokých pořadačů na záznamy, až došli ke dveřím s nápisem: Marquis Howe – ŘEDITEL – Nevstupovat!

Nápis na dveřích byl nový, zámek rovněž. Ten ale nebyl jen formalitou, se kterou by si poradil nůž. Byl to číselníkový typ z titanu, který by se hodil spíš na trezor.

„Uměl bys to otevřít?“ zeptal se Jim úzkostlivě.

„Neblázni,“ odbyl ho Frank. „Je po výletě, Jime. Teď ještě aby se nám podařilo dostat zpátky na pokoj, než nás chytí.“

„Možná bysme mohli vysadit dveře z pantů.“

„Otevírají se špatným směrem. To bych raději zkusil vydlabat díru v příčce.“ Udělal krok stranou, klekl si a zkusil vrazit do zdi špičku nože.

Jim se rozhlížel. Z chodby se přes kancelář táhlo potrubí ventilace a mizelo ve zdi ředitelny. Bylo skoro tak široké jako jeho ramena. Kdyby se mu tak podařilo odšroubovat ho ze vstupu do zdi a sundat dolů – ne, dokonce na něj ani nedosáhl. V kanceláři nebylo nic, co by se dalo použít jako žebřík; pořadače byly přišroubovány k podlaze.

U spodního okraje dveří byla malá mřížka umožňující větrání ředitelny. Nešla odstranit, a díra by na něj stejně byla malá, tak si alespoň lehl a snažil se nahlédnout dovnitř. Neviděl nic, byla tam tma. Udělal z rukou troubu a zavolal dovnitř: „Willisi! Hej Willisi! Willísku!“

„Nech toho,“ zarazil ho Frank. „Chceš, aby nás chytli?“

„Pššt!“ Jim přiložil ucho k mřížce.

Oba slyšeli tlumenou odpověď. „Jimík! Jim!“

„Willisi!“ odpověděl Jim, „Willisi, pojď sem!“ Pak naslouchal. „Je tam,“ řekl Frankovi. „Je v něčem zavřený.“

„Zjevně,“ souhlasil Frank. „A teď už zmlkni, než někdo přijde.“

„Musíme ho dostat ven. Jak ti to jde s tou zdí?“

„Vůbec. Je v ní zalitá kovová síť.“

„Ale my ho musíme dostat ven. Co budeme dělat?“

„Nic,“ rozhodl Frank. „Jsme ve slepé uličce. Jdem zpátky na kutě.“

„Ty si klidně jdi, jestli chceš. Já tady zůstanu a pomůžu mu ven.“

„Tvůj problém je, Jime, že neumíš včas poznat, kdy jsi prohrál. Pojď!“

„Ne! Pššt!“ Pak dodal: „Slyšíš něco?“

Frank chvíli poslouchal. „Jo. Co je to?“ Z ředitelny se ozval skřípavý zvuk.

„To se Willis snaží dostat ven,“ usoudil Jim.

„Jo, a nejde mu to. Pojď.“

„Ne.“ Jim dál naslouchal u mřížky. Frank netrpělivě čekal, jeho touha po dobrodružství byla nasycena. Nechtěl tu nechat Jima samotného, ale hodlal se dostat do postele dřív, než je někdo chytí. Skřípavý zvuk pokračoval.

Po chvíli přestal a ozvalo se tiché plop, jako by něco měkkého a středně těžkého dopadlo asi ze třiceti centimetrů. Pak se velice slabě, skoro neslyšně ozval zvuk posunování.

„Jim? Jimík?“

„Willisi!“ vyjekl Jim. Hopsákův hlas teď zazněl hned zpoza mřížky.

„Jimík vezme Willis domů?“

„Ano, ano! Počkej tam, Willisi; Jim musí vymyslet, jak tě dostat ven.“

„Willis jde ven,“ prohlásil Willis s jistotou.

„Franku,“ začal Jim naléhavě, „kdybychom našli nějaké páčidlo, mohli bychom tu mřížku vyrazit z rámu. Možná by se pak Willis mohl protáhnout.“

„Nic takového nemáme. Akorát nože.“

„Mysli, kámo, mysli! Máme něco v pokoji, cokoliv, co by šlo použít?“

„Nic mě nenapadá.“ Skřípání znovu začalo. „O co se ten Willis snaží?“ zeptal se Frank.

„Asi chce otevřít dveře. Musíme mu nějak pomoci. Hele, co kdybych tě vzal na ramena a ty bys zkusil odšroubovat to potrubí?“

Frank si ho prohlédl. „To nepomůže. I kdyby se nám to povedlo, na druhé straně bude ve zdi mřížka.“

„Jak to víš?“

„Vždycky tam je.“

Jim zmlkl. Dobře věděl, že Frank má pravdu. Skřípání pokračovalo. Frank poklekl najedno koleno, sklonil hlavu k mřížce a chvíli poslouchal.

„Můžeš se uklidnit,“ poradil pak Jimovi. „Myslím, že Willis si s tím poradí sám.“

„Jak to myslíš?“

„Buď je tohle zvuk řezání, nebo jsem hluchej.“

„Cože? Willis se ale neumí dostat přes dveře. Kolikrát jsem ho doma zamknul.“

„Možná. A možná ne. Třeba se mu tenkrát nechtělo ven tak moc.“ Skřípavý zvuk byl zřetelnější.

Po pár minutách se kolem mřížky objevila čára, ve dveřích narýsovala kruh, načež jim k nohám vypadl kus plechu.

Na chvíli spatřili Willise. Z jeho zavalitého těla trčela pseudokončetina s jakýmsi klepetem na konci, snad dvacet pět centimetrů dlouhá a na tři prsty silná.

„Co je to?“ podivil se Frank.

„To teda nevím. Nikdy dřív nic takového neudělal.“

Podivná končetina se zatáhla zpět do těla, a když se nad ní zavřela srst, nebylo po ní ani stopy. Willis se začal měnit, dokud nevypadal jako šiška, pak se protáhl otvorem. „Willis je ven!“ ohlásil hrdě.

Jim ho popadl a zvedl do náruče. „Willisi! Willisi, kamaráde!“

Hopsák se mu schoulil v klíně. „Jimík ztratil,“ řekl vyčítavě. „Jim odešel pryč.“

„Ano, ale už se to víckrát nestane. Willis zůstane s Jimem.“

„Willis zůstane. Dobře.“

Jim se začal otírat tváří o jeho srst. Frank si odkašlal. „Jestli jste se dost namiliskovali, snad bychom měli zapadnout zpátky na pokoj.“

„Jasně.“ Cesta zpět proběhla rychle a – podle jejich odhadu – aniž vzbudili pozornost. Jim položil Willise na postel a začal se rozhlížet. „Co si mám vzít? Měl bych najít Smithe a vyzvednout si pistoli.“

„Počkej,“ zarazil ho Frank, „nikam nespěchej. Nemusíš odsud odejít, víš?“

„Cože?“

„Vnější zámek jsme nepoškodili a říďova trezoráku jsme se ani nedotkli. Po Willisově útěku tam zbyla jen díra tak malá, že jsme se jí očividně nemohli protáhnout – plus jedna podobná, nejspíš v říďově stole. Nemůže nic dokázat. Prostě pošli Willise domů, a pak si jen budeme krýt záda.“

Jim zavrtěl hlavou. „Jdu pryč. To s Willisem je jen část problému. Já prostě nezůstanu na škole, kterou vede Howe, i kdyby mi za to platili.“

„Neunáhlil ses?“

„Ne. Nemám ti za zlé, že chceš zůstat; za rok tě čekají přijímačky na pilota a pak odsud vypadneš. Ale kdybys je neudělal, určitě tu nevydržíš až do závěrečných zkoušek.“

„To asi ne. Už jsi vymyslel, jak se odsud dostaneš, aniž by tě Howe zastavil? Musíš počkat do svítání, jinak venku zmrzneš.“

„Počkám do rána a pak prostě odejdu. Jestli se mě pokusí zastavit, sežehnu ho.“

„Chceš se dostat pryč, ne vyprovokovat přestřelku,“ opáčil suše Frank. „Musíme najít způsob, jak odtud vyklouzneš. Než na něco přijdem, měl bys radši zůstat tady. Mám pocit, že šance budou dobré odpoledne.“

Jim se chtěl zeptat Franka, proč si myslí, že odpoledne to bude lepší, ale Willis náhle zopakoval poslední dvě slova. Nejprve Frankovým hlasem, pak je řekl sytým a hladkým tónem staršího muže. „Dobré odpoledne!“

„Ztichni, Willisi!“

Willis to zopakoval. „Dobré odpoledne, Marku. Posaď se, hochu. Vždy tě rád vidím.“

„Ten hlas už jsem slyšel,“ ozval se zmateně Frank.

„Děkuji, pane Hlavní. Jak se máte, pane?“ Willis teď pokračoval precizní výslovností ředitele Howea.

„Už vím,“ řekl Frank. „Je to Beecher, Hlavní zástupce Společnosti. Slyšel jsem ho v rádiu.“

„Pššt –“ zarazil ho Jim. „Chci to slyšet.“

Willis pokračoval, teď zase sytým hlasem.

„Nevede se mi špatně, na to, kolik mi je.“

„Nesmysl, pane Hlavní, vy nejste vůbec starý,“ to byl Howeův hlas.

„Děkuji za lichotku, hochu,“ pokračoval Willis. „Co to máš v tašce? Něco pašuješ?“

Willis zopakoval Howeův podlézavý smích. „Ale kdeže. Jen vědecký vzorek – dosti zajímavý tvor, kterého jsem zabavil jednomu studentovi.“

Následovala přestávka, pak se ozval sytý hlas: „Ježkovy zraky! Marku, kdes tohle našel?!“

„Přesně, jak jsem řekl,“ opáčil Howeův hlas, „byl jsem nucen to zabavit jednomu ze studentů.“

„Jistě, jistě, ale – máš vůbec ponětí, co to je?“

„Zajisté, pane, našel jsem si to. Areocephalopsittacus Bron–“

„Ušetři mě učených slov, Marku. Tohle je kulohlav, kulohlav marsovský. To je ale vedlejší. Říkáš, že to máš od studenta. Myslíš, že bys to od něj mohl koupit?“ zeptal se sytý hlas chtivě.

Howe odpověděl pomalu. „Nemyslím, pane. Jsem si jist, že by to neprodal.“ Zaváhal, pak dodal: „Je to důležité?“

„Důležité? Závisí na tom, co tím slovem myslíš,“ odpověděl hlas Hlavního zástupce. „Je šedesát tisíc kreditů důležitých? Nebo možná sedmdesát? To by za něj totiž určitě vysolila londýnská zoologická a uhradila by i dopravu.“

„Vážně?“

„Vážně. Mám trvalou objednávku od svého obchodního prostředníka z Londýna v ceně padesáti tisíc, ale nikdy jsem mu žádného nedokázal sehnat. Jsem si jist, že by šlo cenu ještě zvýšit.“

„Vážně?“ přitakal opatrně Howe, „to by bylo pro Společnost velmi cenné, viďte?“

Nastalo krátké ticho, pak zazněl srdečný smích. „Marku, ty mě snad zabiješ. Podívej, tebe najali, ať řídíš školu, ne?“

„Ano.“

„A mojí prací je starat se o zájmy Společnosti, že? Každý den tvrdě pracujeme a zasloužíme si svůj plat, ale pořád nám zbývá osmnáct hodin denně, které máme pro sebe. Platí tě za sbírání neznámých zvířat?“

„Ne.“

„Mě také ne. Rozumíš mi?“

„Myslím, že ano.“

„Jsem si jíst, že rozumíš. Konec konců jsem znal dost dobře tvého strýce; určitě by sem neposlal synovce, aniž by mu vysvětlil, jak to v životě chodí. On sám tomu rozumí velmi dobře, to mi věř. Je to už tak, chlapče, že místa jako tohle poskytují neomezené možnosti pro chytrého člověka, pokud má oči a uši otevřené. Nemluvím o ničem nelegálním, samozřejmě.“ Willis se odmlčel.

Jim chtěl něco říct, ale Frank ho umlčel: „Tiše! Nechci o nic přijít.“

Zástupcův hlas pokračoval. „Nic nelegálního. Legitimní obchodní transakce jsou přirozenou součástí našeho úřadu. A teď co s tím studentem: jak jej přesvědčíme, aby ho prodal? Nesmíme nabídnout příliš, jinak vzbudíme podezření. Což je krajně nežádoucí.“

Howe si dal s odpovědí na čas. „Jsem si jist, že ho neprodá, pane Hlavní, ale možná by se to dalo zaonačit jinak.“

„Ano? Teď nerozumím.“

Hoši slyšeli, jak Howe vysvětluje svou podivnou teorii vlastnictví ohledně Willise. Neviděli, jak Beecher šťouchl Howea do žeber, ale slyšeli jeho potlačovaný smích. „To je úžasné! Ty mě zabiješ, Marku, opravdu. Jako ředitel plýtváš talentem; měl bys být Zástupcem.“

„No,“ odpověděl Howeův hlas, „nečekám, že bych do konce života učil.“

„To nebudeš, nebudeš. Najdeme pro tebe zastupitelství. Konec konců, až naše nemigrační nařízení vstoupí v platnost, škola bude mnohem menší a méně důležitá.“

(„O čem to mluví?“ zašeptal Frank a Jim ho okřikl: „Tiše!“)

„Nějaké novinky ohledně toho nařízení?“ chtěl vědět Howe.

„Očekávám zprávu od tvého strýce každým okamžikem. Zkus se zase zastavit večer, hochu, možná už budu vědět.“ Zbytek rozhovoru nebyl zajímavý, ale Willis se do něj stejně dal. Hoši poslouchali až do okamžiku, kdy se Howe rozloučil, pak Willis umlkl.

„Strčit Willise do ZOO!“ soptil Jim. „To je ale nápad! Doufám, že mě při odchodu načape, aspoň budu mít výmluvu to do něj napražit.“

„Klídek, kámo. Mě by spíš zajímalo, co je to to 'ne-migrační nařízení'.“

„Já myslel, že řekl 'imigrační'.“

„Jsem si jist, že řekl 'ne-migrační'. Kolik je?“

„Asi tři.“

„Tak to máme zhruba tři hodiny. Pojď, ještě zkusíme dostat něco z Willise, Jime. Mám pocit, že je to důležité.“

„Tak jo.“ Jim zvedl tu chlupatou kouli. „Willisi, kamaráde, co ještě ses dozvěděl? Řekni Jimovi všechno, co jsi slyšel – všechno.“

Willis s radostí vyhověl. Další hodinu opakoval zlomky rozhovorů, většina se týkala běžného chodu školy. Nakonec byli hoši odměněni, když znovu slyšeli rozplývající se hlas Gainese Beechera: „Marku, chlapče–“

„Ach – pojďte dál, pane Hlavní. Posaďte se. Rád vás vidím.“

„Jen jsem zaskočil, abych ti sdělil, že jsem dostal zprávu od tvého drahého strýce. V doušce ti také posílá pozdrav.“

„To je od něj moc hezké. Děkuji, pane.“

„Není zač. Mohl bys zavřít dveře?“ Willis přesně napodobil zvuk zavíraných dveří. „Teď si můžeme promluvit. Zpráva byla samozřejmě o nemigračním nařízení.“

„Ano?“

„S radostí jsem se dozvěděl, že správní rada nakonec akceptovala názory tvého strýce. Jižní kolonie zůstane, kde je. Pasažéři příští lodi a té po ní půjdou do Severní kolonie, kde se budou nováčci téměř dvanáct měsíců adaptovat na severní zimu. Čemu se chechtáš?“

„Nic důležitého, pane. Jeden ze studentů, hrubec jménem Kelly, mi dneska vyprávěl, co mi jeho otec udělá, až se sem během Stěhování dostane. Už se těším, jak se bude tvářit, až se doví, že se tu jeho otec neukáže.“

„Nic takového mu neřekneš!“ ozval se ostře Zástupcův hlas.

„Prosím?“

„Celé to musí proběhnout pokud možno bez problémů. Až do poslední chvíle se o tom nesmí nikdo dozvědět. Mezi kolonisty jsou horké hlavy, které by se nařízení postavily, i když už se dokázalo, že při troše opatrnosti jsou rizika marsovské zimy zanedbatelná. Plánuji zdržet stěhování nějakou výmluvou o dva týdny, a pak ještě jednou. Když nakonec oznámíme, jak se věci mají, bude už pozdě něco s tím dělat.“

„Geniální!“

„Děkuji. Jinak to s kolonisty nejde, hochu. Ještě tu nejsi dost dlouho, abys je znal jako já. Je to neurotická banda, většinou ztroskotanci ze Země, a pokud neprojevíš dost ráznosti, přivedou tě svými žádostmi do blázince. Nějak nechápou, že za svou existenci a všechny statky vděčí výhradně Společnosti. Vezmi si třeba to nové nařízení. Být po jejich, jezdili by dál za sluncem jako nějací bohatí plejbojové – na náklady naší Společnosti.“

Willis přešel na Howeův hlas: „Zcela souhlasím. Mohu-li soudit podle jejich dětí, jsou to všechno vzpurní a nevycválaní divoši.“

„A neschopní,“ doplnil druhý hlas. „Je třeba ukázat jim pevnou ruku. No, už musím jít. Ještě… co je s tím… vědeckým vzorkem? Máš ho na bezpečném místě?“

„Zajisté, pane. Je zamčen tady ve skříni.“

„Hmm… možná by bylo lepší přenést ho ke mně.“

„Není třeba,“ nesouhlasil Howe. „Všiml jste si toho zámku na dveřích? Tady bude v bezpečí.“ Následovalo rozloučení a pak Willis ztichl. Frank dlouho a hořce potichu klel.