Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Stoupali ještě stále v hlubokém stínu borovic; předtím sestoupili z horské louky do lesnatého údolí, pak vyšplhali po stezce podle potoka, potom z ní sešli, aby si nadešli přes vrcholek příkrého skalního útvaru; za stromem vystoupil muž s karabinou.
“Stát!” řekl. A pak. “Hola, Pilar. Kdopak je to s tebou?”
“Jeden inglés,” odpověděla Pilar. “Ale má křestní jméno - Roberto. To je nějakýho nechci říct jakýho stoupání, než se sem člověk dostane.”
“Salud, camarada,” řekl strážný Robertu Jordanovi a podal mu ruku. “Jak se vede?”
“Dobře,” odpověděl Robert Jordan. “A tobě?”
“Taky,” řekl strážný. Byl velmi mladý, útlé postavy, měl hubený obličej s téměř orlím nosem, vystouplé lícní kosti a šedé oči. Byl prostovlasý, vlasy měl černé a střapaté a jeho stisk ruky byl pevný a přátelský. I oči měl přátelské. “Vítám tě, Maria,” řekl dívce. “Neunavila tě cesta?”
“Qué va, Joaquíne,” odpověděla dívka. “My jsme víc seděli a povídali, než chodili.”
“Ty jsi ten dynamitník?” zeptal se Joaquín. “Slyšeli jsme, že jseš tady.”
“Přespali jsme v Pablově táboře,” řekl Robert Jordan. “Ano, já jsem ten dynamitník.”
“To jsme rádi, že tě tu máme,” řekl Joaquín. “Přišel jsi kvůli nějakýmu vlaku?”
“Tys byl při tom posledním vlaku?” zeptal se Robert Jordan a usmál se.
“Jakpak ne!” odpověděl Joaquín. “A tam jsme našli tohle,” zazubil se na Marii. “Už vypadáš hezky,” řekl Marii. “Už ti někdo řekl, jak jsi hezká?”
“Mockrát děkuju, Joaquíne, ale buď zticha,” řekla Maria. “Ty bys byl taky hezký, kdyby ses dal ostříhat.”
“Já jsem tě nesl,” vykládal Joaquín dívce. “Nesl jsem tě přes rameno.”
“Nesla ji ještě spousta jiných,” řekla Pilar svým hlubokým hlasem. “Kdo ji nenesl? Kdepak je ten dědek?”
“V táboře.”
“Kde byl včera večer?”
“V Segovii.”
“Přinesl nějaký zprávy?”
“Ano,” řekl Joaquín, “zprávy máme.”
“Dobrý nebo špatný?”
“Řekl bych, že špatný.”
“Viděl jsi ty letadla?”
“Ano,” řekl Joaquín a pokýval hlavou. “Ani mi o tom nemluv. Soudruhu dynamitníku, co to bylo za letadla?”
“Heinkely, bombardéry stojedenáctky. Stíhačky heinkel a fiat,” odpověděl Robert Jordan.
“A ty veliký letadla s nízkými křídly, co ty byly zač?”
“Heinkely stojedenáctky.”
“Ať se jim říká tak nebo tak, nic dobrýho to nebude,” řekl Joaquín. “Ale já tě zdržuju. Zavedu tě k veliteli.”
“K veliteli?” zeptala se Pilar.
Joaquín vážně přikývl. “Mně se to líbí víc než ‚náčelník’,” řekl. “Zní to vojenštěji.”
“Ty se nějak moc povojanšťuješ,” odpověděla Pilar s posměškem.
“Kdepak,” řekl Joaquín. “Ale mám rád vojenský výrazy, protože pak jsou rozkazy jasnější a je lepší kázeň.”
“Tady máš jednoho podle svýho vkusu, inglés,” řekla Pilar. “Tenhle chlapec to bere náramně vážně.”
“Nemám tě nést?” zeptal se Joaquín dívky, položil jí ruku na rameno a usmál se na ni.
“Mně to jednou stačilo,” odpověděla mu Maria. “Ale stejně ti děkuju.”
“Pamatuješ se na to?” zeptal se jí Joaquín.
“Pamatuju se, jak mě nesli,” odpověděla Maria. “Ale žes mě (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
