Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

PETR CAMENZIND
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Na počátku byl mýtus. Jako veliký bůh básnil a zápasil o výraz v duších Indů, Řeků a Germánů, stejně tak dennodenně znovu básní v duši každého dítěte.

Jaká mají jména jezero a hory a potoky mé domoviny, to jsem ještě nevěděl. Viděl jsem však, jak se v slunci rozprostírá modrozelená hladká jezerní pláň protkaná drobnými světélky, kolem ní věnec srázných hor, v jejich proláklinách až úplně nahoře zářezy s třpytivým sněhem a drobounké vodopády, a dole na úpatí hor světlé svažité pastviny poseté ovocnými stromy, chalupami a šedými alpským kravami. A že má ubohá dušička čekala tak prázdná a tichá, duchové jezera a hor do ní vpisovali své krásné smělé činy. Strmé stěny a skály tvrdošíjně a s úctou hovořily o dobách, jejichž jsou dětmi a jejichž jizvy na sobě nesou. Vypovídaly o někdejšku, kdy Země pukala a svíjela se a v kvílivých bolestech rození vyháněla ze svého mučeného těla vrcholky a horské hřbety. Skalní masy se s řevem a rachotem draly vzhůru, až se na samém vrcholu s praskotem bezúčelně rozlomily, dvojice hor zápasily v zoufalé nouzi o prostor, dokud jedna nezvítězila a nevyšvihla se, neodvrhla sestru stranou a nezlomila ji. Od těch dob vysoko ve stržích stále ještě tu a tam visely ulámané vrcholy, odvržené a rozčísnuté skály, a při každém tání sněhu srážel vodní příval dolů balvany jako dům veliké, tříštil je jak sklo či je mohutným úderem zarážel hluboko do měkkých lučin.

Vedly stále stejnou řeč ty skalní hory. A bylo snadné jim porozumět, když se člověk zadíval na ty jejich strmé stěny, vrstvu po vrstvě, pozulámané, zkroucené, puklé, v každé plno zejících ran. “Strašně jsme si vytrpěly,” říkaly, “a trpíme stále.” Avšak říkaly to hrdě, stroze a zarytě, jako staří nezdolní bojovníci.

Ano, bojovníci. Viděl jsem je bojovat, s vodou a vichřicí, za strašlivých nocí v předjaří, kdy jim kolem starých hlav burácel rozlícený fén a řítící se voda potoků jim vytrhávala čerstvé, obnažené kusy z boků. Stály za oněch nocí se vzpurně zaťatými kořeny, temně, bez dechu a zarytě, nastavovaly vichrné bouří své rozryté návětrné stěny a rohy a ve schýleném, soustředěném vzdoru napínaly veškerou sílu. A při každém poranění dávaly hrůzným zaduněním najevo svůj vztek i strach, a jejich hrůzné sténání se zlomeně a hněvivě ozývalo až z nejvzdálenějších kamenných lavin.

A viděl jsem pastviny a svahy a zeminou vyplněné skalní štěrbiny porostlé travou, květinami, kapradím a mechem, jimž lidový jazyk dal podivuhodná, netušená jména. Žily tu na svém místě jako děti a vnuci hor, barvitě a nevinně. Dotýkal jsem se jich, díval se na ně, čichal jejich vůni a učil se jejich jménům. Vážněji a do větší hloubky mě zasahoval pohled na stromy. Viděl jsem, jak každý z nich vede svůj oddělený život, jak tvoří svou zvláštní podobu a korunu a vrhá svůj osobitý stín. Připadalo mi, že jsou jako poustevníci a bojovníci s horami blíže spřízněni, vždyť každý strom, zejména z těch, které rostly výš, sváděl s větrem, počasím a kamením o svou existenci a růst tichý, urputný zápas. Každý musel nést své břemeno a pevně se připoutávat a odtud si odnášel svou vlastní podobu i zvláštní rány. Byly tam sosny, kterým vichřice dovolovala mít větve pouze z jedné jediné strany, i takové, jejichž rudé kmeny se kolem skalních převisů vinuly jako hadi, takže strom i skála se vzájemně k sobě tiskly a tak odolávaly. Dívaly se na mě jako nějací válečníci a budily v mém srdci ostych a úctu.

Muži i ženy u nás byli stejní jako ty stromy, byli tvrdí, měli přísné vrásky a mluvili jen málo, ti nejlepší nejméně. Proto jsem se naučil dívat se na lidi jako na stromy či skály, přemýšlet o nich a o nic méně je ctít i o nic víc je milovat než ty tiché borovice.

Naše vesnička Nimikon leží u jezera na trojúhelníkovém plochém svahu sevřeném dvěma horskými výčnělky. Jedna cesta vede k blízkému klášteru, druhá do sousední obce vzdálené čtyři a půl hodiny, do ostatních vesnic ležících při jezeře se dostáváme po vodě. Naše domy jsou vystavěny ze dřeva ve starém stylu a nemají nějaké určité stáří, skoro nikdy se tu nevyskytne novostavba, staré domky se podle potřeby kousek po kousku opravují, letos síň, jindy kus střechy, a leckterý půltrám či lať, co kdysi měly své místo třeba na stěně světnice, se teď najdou jako krokve ve střeše, a když už ani tam nemohou sloužit, ale jsou pořád ještě příliš dobré na spálení, využije se jich příště pro vysprávky v chlévě či seníku anebo jako příčné latě na domovní dveře. Podobné je to i se samotnými obyvateli; každý hraje svou úlohu, dokud stačí, poté se váhavě zařadí mezi nepotřebné a nakonec se vytratí do tmy, aniž to způsobí moc rozruchu. Kdo se k nám vrátí po dlouhých letech v cizině, s žádnou změnou se nesetká, leda s tím, že pár starých střech je spravených a pár nových zvetšelo; starci z někdejší doby jsou sice už ti tam, zato jsou tu starci jiní, co bydlí v týchž chalupách a mají stejná jména a hlídají stejnou tmavovlasou drobotinu a od těch mezitím zemřelých se podobou i chováním skoro neliší.

Naší obci se nedostávalo častějšího přílivu čerstvé krve a života zvenčí. Obyvatelé, obstojně statné plemeno, jsou téměř všichni navzájem co nejúžeji spřízněni a z dobrých tří čtvrtin se jmenují Camenzind. To jméno zaplňuje stránky církevní matriky a stojí na hřbitovních křížích, skví se na domech vyvedené v olejových barvách anebo hrubě vyřezávané a můžete si je přečíst na povozníkových vozech, na vědrech ve chlévech i na člunech na jezeře. I nad otcovým domem byl vymalovaný nápis “Tento dům vystavěli Jošt a Františka Camenzindovi”, jenomže se to netýkalo mého otce, nýbrž jeho předka, mého praděda; a až i já také jednou umřu a třeba po sobě nezanechám děti, prostě vím, že se v tom našem starém hnízdě zase usadí nějaký Camenzind, pokud do té doby vůbec chalupa vydrží a bude ještě mít střechu.

Vzdor zdánlivé zbožnosti se vyskytovali v našem občanstvu lidé zlí i dobří, vznešení i nepatrní, mocní i nízko postavení a vedle mnoha chytrých i zábavná drobná sbírka bláznů, slabomyslné v to ani nepočítaje. Jako všude to byl odraz velkého světa v malém, a protože velcí i malí, filutové i blázni byli navzájem nerozlučně spřízněni a sešvagřeni, až příliš často si pod touž střechou vzájemně šlapaly na paty strohá pýcha a zabedněnost s lehkomyslností, a tak náš život skýtal dostatek prostoru pro hloubku i komiku světa lidí. Visel nad ním věčně závoj utajované či nevědomé tísně. Závislost na přírodních mocnostech a nuzná existence vyplněná dřinou způsobily v průběhu dob v našem beztak stárnoucím plemeni sklon k hloubavosti, což se sice k těm strohým a drsným tvářím nehodilo nijak špatně, jinak však nevykazovalo žádné plody, alespoň žádné potěšitelné. Právě proto jsme mohli být rádi, že máme těch pár bláznů, kteří vcelku sice byli docela klidní a vážní, přesto však vnášeli trochu pestrosti i příležitostí k povyražení a posměškům. Když se pak některý z nich opět proslavil nějakým směšným kouskem, vrásčité, snědé tváře nimikonských synů se vesele rozsvítily a k radosti ze šprýmu samotného se přidružila i farizejsky slastná potěcha z vlastní nadřazenosti sladce vychutnávající pocit, že já jsem přece před takovými pošetilostmi či přehmaty v bezpečí. K mnoha těm, kdo stáli uprostřed mezi spravedlivými a hříšníky a rádi by si byli užívali příjemných stránek od obou, patřil i můj otec. Žádný bláznovský kousek nedozrál, aniž by ho to nenaplnilo blaženým neklidem, načež se směšně zmítal mezi účastným obdivem k původci činu a nabubřelým vědomím vlastní neposkvrněnosti.

K bláznům jako takovým náležel i můj strýc Konrád, nikoli však že by se snad mému otci a jiným hrdinům co do rozumu nevyrovnal. Spíš byl hlava chytrá, jen ho pronásledovala neklidná vynalézavost, kterou by mu ostatní klidně mohli jen závidět. Jenže se mu přirozeně nic nevydařilo. To, že místo svěšování hlavy a jen nečinného hloubání stále znovu načínal něco nového a přitom měl podivuhodný cit pro tragikomičnost svých počínání, byla jistě přednost, avšak připisovala se mu jako směšné podivínství, pročež byl počítán k neplaceným kašparům obce. Vztah mého otce k němu bylo neustálé kolísání mezi obdivem a pohrdáním. Každý nový švagrův nápad v něm vyvolával ohromnou zvědavost a rozčilení, které se marně snažil skrývat za číhavě ironickými otázkami a narážkami. Když strýc posléze uvěřil, že úspěch bude jistý, a začal hrát roli velkolepého koumáka, otec se pokaždé dal strhnout a se spekulantskou bratrskostí se ke géniovi přidal, dokud se pak nedostavil nevyhnutelný nezdar, nad nímž strýc pokrčil rameny, kdežto otec ve vzteku zasypával ztroskotance výsměchem a urážkami a celé měsíce ho neuznával za hodna jediného pohledu a slova.

Konrádovi vděčí naše ves i za to, že poprvé spatřila plachetnici, k čemuž se musel propůjčit otcův člun. Plachtoví i lanoví strýc čistě zhotovil podle dřevorytů v kalendáři, a že naše lodička byla pro plachetnici příliš úzká, to nakonec nebyla Konrádova vina. Přípravy trvaly celé týdny, otec z toho napětí, nadějí a obav byl přímo jako šídlo, i všichni ostatní ve vsi o ničem jiném tolik nemluvili jako o nejnovějším záměru Konráda Camenzinda. Byl to pro nás památný den, když měl člun jednoho větrného rána v pozdním létě poprvé vyplout na jezero. Otec se v bojácném tušení možné katastrofy držel zpět a k mé veliké žalosti zakázal účast na plavbě i mně. Umělce v plachtění doprovázel pouze syn pekaře Füß1iho. Na malém štěrkovém prostranství před naším domem a v zahrádce stála ale celá vesnice a účastnila se té neslýchané podívané. Od jezera vál svižný východní vítr. Zpočátku musel pekař veslovat, až se pak člun dostal do větru a napjal plachty a hrdě si to hnal pryč. S obdivem jsme se dívali, jak mizí za nejbližším horským výčnělkem, a chystali se, jak chytrého strýce při návratu oslavíme coby vítěze a zastydíme se za své posměšné myšlenky o řiti. Když se však člun v noci vrátil, plachty už na něm nebyly, lodníci byli víc mrtví než živí, pekařský synek kašlal a prohlásil: “O hlavní potěšení jste přišli, jen taktak a mohly se v neděli konat dvě pohřební hostiny.” Otec si musel do loďky sám zabudovat dvě nové plaňky a od té doby se v modré hladině už nikdy plachta nezrcadlila. Na strýce, kdykoli se zas do něčeho s vervou pouštěl, ještě dlouho volávali: “Napnout plachty, Konráde!” Otce zevnitř užíral vztek, a dlouhou dobu, kdykoli chudáka švagra potkal, se odvracel stranou a velkým obloukem si odplivoval na znamení nevýslovného pohrdání. To trvalo do chvíle, než ho Konrád zas navštívil s nápadem na ohnivzdornou pec, která mu vynesla nekonečný posměch a otce přišla na čtyři tolary v hotovosti. Běda tomu, kdo se odvážil mu tu příhodu s tolary připomenout! Za hodně dlouhou dobu, když zas jednou v domě zavládla nouze, prohodila matka jen tak mimochodem, jak by bylo dobré mít teď ty tenkrát tak hříšně promrhané peníze. Otec zrudl temným ruměncem i na krku, ovládl se ale a řekl jen: “Že jsem je radši za jednu jedinou neděli neprochlastal!”

Vždy koncem zimy přivanul od jihu fén se svým hlubokým hukotem, jemuž každý obyvatel Alp naslouchá s třesením a hrůzou, ale po kterém v cizině dychtí s drásavou touhou po domově.

Když je fén blízko, vyciťují ho celé hodiny předem muži i ženy, hory, divoká zvěř i dobytek. Jeho příchod, jemuž předcházejí téměř vždy chladné protivětry, zvěstuje teplý, hluboký svist. Modrozelené jezero v několika málo okamžicích zčerná jak inkoust a náhle si chvatně nasadí koruny bílé pěny. A záhy nato, třebaže tu ještě před pár minutami leželo neslyšné a mírumilovné, prudkým příbojem zavile zahřmí proti břehu jako moře. Zároveň se celá krajina v bázni těsně semkne. Na vrcholcích, které jinak žhnou ve veliké dálce, se dají spočítat jednotlivé skály, a ve vsích, co jinak leží v dálavě jen jako hnědé skvrny, se teď dají rozeznat střechy, štíty a okna. Všechno se choulí k sobě, hory, louky i domy, jako bojácné stádo. A pak začne rachocení a svištění a země se třese. Bičované vlny jezera se ženou vzduchem v širokých pruzích jako kouř a neustále, zvláště v noci, je slyšet zoufalý zápas vichřice s horami. A zakrátko se pak po vesnicích hovoří jen o zasypaných potocích, zničených domech, roztříštěných člunech a pohřešovaných otcích a bratrech.

V dětství jsem se fénu bál, dokonce jsem ho nenáviděl. Když se ve mně probudila chlapecká divokost, zamiloval jsem si ho, toho buřiče, věčného mladíka, troufalého bojovníka, co přináší jaro. Bylo nádherné, jak plný života, kypivosti a naděje začínal ten svůj divoký zápas, bouřil, smál se a sténal, jak se s vytím hnal stržemi, užíral z hor sníh a drsnýma rukama kroutil houževnaté borovice, až vzdychaly. Později jsem svou lásku ještě prohloubil a ve fénu vítal sladký, krásný a tak bohatý jih, odkud se stále znovu řinou proudy slasti, tepla a krásy, aby se roztříštily o hory a nakonec na plochém, chladném severu vykrvácely. Neexistuje nic podivuhodnějšího a lahodnějšího než ta sladká horečka, která v období fénu zachvacuje lidi v horských krajích a zejména ženy, olupuje o spánek a hladí a dráždí všechny smysly. Je to jih, stále znova se křehkému, chudšímu severu bouřlivě a plamenně vrhá na hruď a zasněženým alpským vesnicím zvěstuje, že teď u nedalekých purpurových vlašských jezer už opět kvetou petrklíče, narcisy a větvičky mandloní.

Posléze, když fén dovane a roztají poslední špinavé laviny, nastane to nejkrásnější. Na všech stranách se vzhůru k horám vzpínají žlutavé lučiny plné květů, sněžné vrcholy a ledovce stojí ve svých výšinách čisté a blažené, jezero je zas modré, ohřívá se a zrcadlí slunce a táhnoucí oblaka.

Toto všecko může naplnit celé dětství a z nouze i celý život. Vždyť to vše promlouvá nahlas a nezlomně řečí Boží, jaká nikdy přes lidské rty nepřešla. Kdo ji takto zaslechl v dětství, tomu zaznívá po celý život, sladce a mocně i hrůzně, a nikdy se z jejího kouzla nevymaní. Kdo je domovem v horách, ten si může studovat filozofii i historii naturalis třebas celá léta i skoncovat se starým Pánembohem, ale když zas jednou ucítí fén či uslyší, jak se lesem prolamuje lavina, srdce se mu v hrudi zachvěje a on se rozpomene na Boha i na smrt.

K otcově chalupě byla připojena oplocená zahrádka. Dařilo se tam trpkému salátu, řepě a zelí; krom toho zřídila matka dojemně úzký a nuzný záhon pro květiny, na kterém beznadějně a žalostně chřadly dva keříky růží, keř jiřin a hrst rezed. Na zahrádku navazovalo ještě menší štěrkové prostranství sahající až k jezeru. Tam stály dva poškozené sudy, trochu prken a kůlů, a dole na vodě ležela uvázaná naše kocábka, tenkrát ještě vždy po pár letech nově vyspravovaná a nadehtovaná. Dny, kdy se to konalo, mám pevně uložené v paměti. Byla to teplá odpoledne v době před příchodem léta, nad zahrádkou se v slunci potáceli sírově zbarvení žluťásci, jezero bylo hladké jak olej, modré a tiché a tiše se třpytilo, kolem horských vrcholků jemný opar, a na štěrkovém prostranstvíčku to mocně páchlo smolou a olejovou barvou. I potom loďka ještě celé léto voněla dehtem. Kdykoli jsem pak po mnoha letech někde u moře nasál tu zvláštní vůni smíšenou ze zápachu vody a výparů dehtu, ihned jsem měl před očima to naše místečko u jezera a opět uviděl otce, jak se s vyhrnutými rukávy ohání štětcem, jak z jeho dýmky stoupají namodralé obláčky do tichého letního vzduchu, v němž nejistě a ostýchavě poletují blýskavě žlutí motýli. V takových dnech projevoval otec nezvykle poklidnou náladu, pohvizdoval všelijaké trylky, což uměl znamenitě, a dokonce možná i jednou krátce zajódloval, to však jen polohlasem. Matka posléze uvařila na večer něco dobrého, a jak nyní mám za to, dělala to v naději, že Camenzind ten večer nepůjde do hospody. Jenže šel.

Že by rodiče vývoj mé mladistvé mysli byli nějak zvlášť podporovali či mu překáželi, nemohu říci. Matka měla neustále obě ruce plné práce a otec se určitě ničím na světě nezabýval méně než otázkami výchovy. Měl až dost co dělat, aby jakžtakž udržoval při životě svých pár ovocných stromů, obdělával bramborové políčko a staral se o seno. Přibližně každých pár týdnů mě večer, než odešel, vzal za ruku a mlčky se se mnou vytratil do seníku nad chlévem. Tam se posléze uskutečnil zvláštní akt trestu a pokání: dostal jsem řádný výprask, aniž bychom otec či já přesněji věděli, zač. Byly to tiché oběti na oltář Nemesis a byly z jeho strany přinášeny bez nadávek a z mé bez křiku, jako dlužná daň jakési tajuplné moci. Kdykoli jsem pak v pozdějších letech někoho slyšel mluvit o “slepém” osudu, vždy jsem se rozpomněl na tyto mysteriózní scény a připadaly mi jako nadmíru plastické znázornění onoho pojmu. Můj dobrý otec, aniž to věděl, postupoval podle prosté pedagogiky, kterou na nás obvykle uplatňuje život sám tím, že na nás občas zčistajasna sešle nějaké hromobití, přičemž je nám ponecháno pátrat v mysli, jakými to zločiny jsme vyšší mocnosti vlastně vyprovokovali. Bohužel se takové hloubání u mne nedostavilo nikdy či jen vzácně, spíše jsem ono přídělové trestání přijímal bez žádoucího sebezpytování anebo i vzpurně, ale s radostí, že mám svou povinnou dávku za sebou a že je přede mnou zase několikatýdenní přestávka. Daleko samostatněji jsem se bránil otcovým pokusům přimět mě k práci. Nepochopitelná a marnotratná příroda ve mně spojila dva protichůdné dary: neobyčejnou tělesnou sílu a bohužel nikterak menší nechuť k práci. Otec se všemožně snažil udělat ze mě užitečného syna a pomocníka, ale já jsem se vynalézavě ze všech uložených činností vykrucoval a ještě jako gymnazista jsem s žádným z antických hrdinů neměl víc soucitu než s Héraklem, protože ho nutili k těm proslulým namáhavým pracem. Zatím jsem neznal nic krásnějšího než se lenošivě potulovat po skalách, lukách či kolem vody.

Mými přáteli byly hory, jezero, vichřice a slunce, ony mi vyprávěly a vychovávaly mě a dlouhou dobu mi byly milejší a známější než nějací lidé a lidské osudy. Moji miláčkové však, jimž jsem dával přednost před lesknoucím se jezerem i slunnými skalami, byla oblaka.

Ukažte mi v širém světě člověka, který zná oblaka a máje rád víc než já! Anebo mi ukažte ve světě věc krásnější, než jsou právě oblaka! Jsou hrou a potěchou pro zrak, jsou požehnáním a darem od Boha, jsou i hněvem a mocí smrti. Jsou něžná, měkká a pokojná jako duše novorozeňat, jsou krásná, bohatá a štědrá jako dobří andělé, jsou tmavá, neodvratná a krutá jako vyslanci smrti. Vznášejí se stříbřitá v řídkém prostoru, úsměvně plachtí bílá se zlatými okraji anebo zase postávají a odpočívají v žlutých, červených a modravých odstínech. Plíží se temně a pomalu jako vrazi, ženou se svištivě a střemhlav jako zběsilí jezdci, smutně a snivě visí v bledých výšinách jako zádumčiví poustevníci. Mají podobu blažených ostrovů a žehnajících andělů, i jsou zas naprosto jako hrozící ruce, třepotavé plachty, táhnoucí jeřábi. Vznášejí se mezi Boží oblohou a ubohou Zemí jako krásná podobenství veškerá lidské touhy a náleží oběma - sny Země, která v nich vine svou poskvrněnou duši k nebesům. Jsou věčným symbolem všeho putování, všeho hledání, všeho dychtění i vší touhy po domově. A tak jako oblaka nesměle a toužebně i vzdorně visí mezi Zemí a nebem, tak visí nesměle a toužebně i vzdorně duše lidí mezi časem a věčnosti.

Ach, oblaka, krásná, vznosná, neúnavná! Byl jsem nevědomé dítě a miloval jsem je, hleděl na ně a nevěděl, že i já půjdu životem jako oblak - jako poutník, všude cizinec, vznášející se mezi časem a věčnosti. Od dětských dob to byli moji milí druzi a sourozenci. Sotva vyjdu přes ulici, už na sebe pokývnem a chvilku setrváme v pohledu z očí do očí. Také jsem nezapomněl, čemu mě tenkrát naučili: jejich tvary, barvy, tahy, hry, reje, tance a spočívání, i jejich prazvláštní pozemskonebeské příběhy.

Zejména příběh o sněhové princezně. Jeho jevištěm je středně vysoké pohoří, schyluje se k zimě, odspodu vane teplý vítr. Sněhová princezna se zjeví s drobnou družinou, přichází z mohutných výšin a hledá místo, kde by si odpočala, v širokých horských kotlinách či na oblém vrcholku. Záludný suchý vítr z východu se dívá, jak se bezelstná princezna utábořuje, a on se potají chtivě vyplazí po srázu hory vzhůru a znenadání ji vztekle a s rámusem přepadá. Vrhá na krásnou princeznu rozškubané černé mračné hadry, posmívá se jí, povykuje na ni, nejraději by ji vyhnal. Princezna je chvíli neklidná, čeká, je trpělivá, někdy i pokývne hlavou a potichu, posměšně se zas vrátí vzhůru do svých výšin. Někdy však najednou kolem sebe shromáždí své vystrašené přítelkyně, odhalí svou zářivou knížecí tvář a rukou chladně vykáže skřeta pryč. Ten otálí, kňučí, prchá. A ona se v tichosti usadí, své sídlo zahalí kolem dokola do bledé mlhy, a když se mlha rozptýlí, kotliny i vrcholy jsou v jasu a třpytu celé pokryté čistým, měkkým novým sněhem.

V tom příběhu bylo něco tak ušlechtilého, něco z duše a triumfu krásy, a to mě uchvacovalo a dotýkalo se mého srdíčka jako nějaké radostné poselství.

Záhy také nadešel čas, kdy jsem se směl oblakům přiblížit a mnohý z jejich houfu pozorovat shůry. Bylo mi deset let, když jsem vystoupil na první vrcholek, byl to Sennalpstock, na jehož úpatí leží naše vesnička Nimikon. Tehdy jsem poprvé spatřil hrůzy i krásy hor. Hluboké, rozervané strže plné ledu a roztátého sněhu, zelenavě skelné ledovce, ohyzdné morény, a nad tím vším jako zvon vysoké a rozklenuté nebe. Když někdo žil deset let v sevření mezi horou a jezerem, těsně obklopen blízkými vrcholy, ten pak nezapomene den, kdy se poprvé nad ním klene veliké, širé nebe a před ním se rozprostírá nekonečný obzor. Již při výstupu jsem žasl, že ty srázy a skalní stěny, které jsem tak dobře znal zezdola, jsou tak úchvatně veliké. A nyní jsem s bázní i jásotem náhle vnímal, dočista přemožen tím okamžikem, jak do mne proniká ta nesmírná šíř. Tak nádherně veliký je tedy svět! Z celé naší vesnice, ztracené kdesi tam dole, byla už jen malá světlá skvrna. Vrcholy, o kterých si při pohledu z údolí člověk myslí, že spolu těsně sousedí, byly od sebe vzdáleny celé hodiny.

Tehdy jsem začal tušit, že jsem ze světa zachytil teprve jen tenoučký záblesk a viděl z něho jen velice málo, že tam venku mohou stát a padat hory a dít se veliké věci, o nichž se do té naší odříznuté horské díry nikdy nedostane sebemenší zvěst. Zároveň se však ve mně jako ručička kompasu cosi v nevědomém úsilí mocně zachvívalo vstříc té veliké dálce. A až nyní jsem zcela pochopil i krásu a zádumčivost oblaků, když jsem viděl, do jak nekonečných dálav putují.

Oba moji dospělí průvodci chválili, jak dobře dokážu stoupat, chvilku si odpočali na vrcholové oblině studené jak led a smáli se mi, jak jsem radostí celý bez sebe. Já však, jakmile jsem se vyrovnal s prvním velikým úžasem, jsem z toho blaha a vzrušení hlasitě zařičel do jasného vzduchu jako býk. To byla má první, neartikulovaná píseň na krásu. Byl jsem připraven na dunivou ozvěnu, jenže můj křik v těch tichých výšinách zanikl beze stopy jako slabé ptačí zapípnutí. Velmi jsem se zastyděl a už se držel zticha.

Ten den prorazil v mém životě jakýsi led. Neboť následovala jedna událost za druhou. Zpočátku mě začali častěji brát na výpravy do hor, i na ty obtížnější, a já jsem se zvláštní tísnivou rozkoší pronikal do velkých tajemství výšin. Nato jsem byl jmenován pasákem koz. Na jednom návrší, kam jsem obvykle vyháněl svá zvířata, bylo zákoutí chráněné před větrem, bujně tam rostl kobaltově modrý hořec a světle červený lomikámen, bylo to mé nejmilejší místo na světě. Vesnice se odtamtud nedala zahlédnout, i z jezera byl přes skálu vidět jen úzký, lesklý proužek, zato květiny planuly v smavě svěžích barvách, modré nebe se pnulo na hrotitých sněžných vrcholech jako stanová střecha a vedle jemného zvuku kozích zvonečků sem nepřetržitě zaznívalo šumění nedalekého vodopádu. Tam jsem polehával pěkně v teple, s úžasem sledoval bílé obláčky a polohlasně jen tak pro sebe. jódloval, až si kozy povšimly mé lenosti a chystaly se k všelijakým zakázaným kouskům a povyražením. Hned v prvních týdnech došlo k tvrdé trhlině do té mé nádherné bezstarostnosti, když jsem se s jednou zatoulanou kozou zřítil do soutěsky. Koza byla mrtvá, mě bolela lebka, nadto jsem dostal žalostný nářez, pročež jsem starouškům utekl, až mě se zaklínáním a bědováním zase přivedli zpět.

Snadno mohla ta dobrodružství být moje první i poslední. Pak by tahle knížka nebyla napsána a také leckterá jiná. snaha a pošetilost by se byly nekonaly. Zřejmě bych si byl vzal nějakou sestřenici anebo bych možná také ležel někde stranou zmrzlý ve vodě na ledovci. Ani to by nebylo býval.o nijak zlé. Jenže všechno se událo jinak a mněne přísluší porovnávat to, co se stalo, s tím, co se nestalo.

Otec občas trochu vypomáhal ve welsdorfském klášteře. Jednou onemocněl a nařídil mi, abych tam šel a službu odřekl. To jsem ale neudělal, nýbrž jsem si u souseda: půjčil papír a pero a napsal klášterním bratřím způsobný dopis, dal jsem ho poslíčkově ženě a vypravil se na vlastní pěst do hor.

Na druhý týden jsem se jednoho dne vrátil domů, kde seděl jeden páter a čekal na toho, kdo ten pěkný dopis psal. Trochu mi to nahánělo strach, ale on mě chválil a snažil se přesvědčit otce, aby mě k němu poslal, že mě bude učit. Strýc Konrád byl tenkrát zrovna zase v přízni a byl tedy také dotázán. Samozřejmě se ihned rozohnil, že se nutně musím učit a později studovat a že se ze mne musí stát učenec a pán. Otec se dal přesvědčit, a tak nyní i moje budoucnost patřila mezi nebezpečné strýcovu projekty, stejně jako ta ohnivzdorná pec a plachetnice a mnoho podobných blouznivých nápadů.

Ihned jsme se na to učení mohutně vrhli, zvláště na latinu, biblickou dějepravu, botaniku a zeměpis. Všechno mě to hodně bavilo, ale ani trochu jsem nepomyslel, že mě ty vlašské věcičky možná budou stát domov i krásná mladá léta. Ani latina by na to nebyla stačila. Otec by ze mě byl udělal sedláka, i kdybych dokázal všechny viri illustres odříkat zpaměti tam i pozpátku. Jenže ten chytrý člověk dohlédal až na samé dno mé bytosti, kde jako těžisko a kardinální nectnost měla své sídlo má nepřekonatelná lenost. Kde to jen šlo, před prací jsem utekl a místo ní jsem se toulal v horách nebo u jezera či ležel někde schovaný na stráni, četl, snil a lenošil. S tímto poznáním mě nakonec pustil.

Teď je příležitost, abych stručně něco pověděl o svých rodičích. Matka byla kdysi krásná, ale zbývala z toho už jen pevná, rovná postava a půvabné, tmavé oči. Byla velká, velmi statná, pilná a tichá. Třebaže byla nejméně stejně tak chytrá jako otec a tělesnou silou ho předčila, přesto v domě nevládla, to přenechávala muži. Ten byl středního vzrůstu, údy měl hubené až téměř jemné a hlavu umíněnou, filutovskou, a tvář byla světlá a celá plná drobných, nesmírně pohyblivých vrásek. K tomu měl ještě jednu krátkou, svislou vrásku na čele. Ta potemněla, kdykoli pohnul obočím, a on pak měl mrzutý, trpitelský výraz; jako by se pokoušel rozpomenout se na něco velice důležitého a byl zoufalý, že na to nikdy nepřijde. Dala se na něm vypozorovat určitá melancholie, jenže na to nikdo nedbal, vždyť obyvatelé naší končiny se skoro všichni vyznačují jakousi trvalou, mírnou zasmušilostí, jejíž příčinou jsou dlouhé zimy, všelijaká nebezpečí, namáhavé protloukání a odloučenost od života ve světě. Od obou rodičů jsem převzal důležité části své povahy. Od matky skromnou životní moudrost, trochu důvěry v Boha, tichost a málomluvnost. Oproti tomu od otce strach z pevných rozhodnutí, neschopnost hospodařit s penězi a umění hodně a důkladně pít. Ta poslední vlastnost se na mně v tom útlém věku ale ještě neprojevovala. Co do zevnějšku jsem po otci měl oči a ústa, po matce těžkou a pevnou chůzi a stavbu těla a houževnatou sílu svalů. Po otci a naší rase vůbec jsem pro život podědil sice chytrý selský rozum, ale i zasmušilost a sklon k bezdůvodné sklíčenosti. Protože mi bylo určeno, abych se dlouho potloukal mimo domov u cizích lidí, bylo by bývalo daleko lepší odnést si místo nich trochu pružnosti a víc veselé a lehké mysli.

S takovouto výzbrojí a vybaven novými šaty jsem se vydal na cestu do života. Rodičovské dary se osvědčily, neboť jsem chodil a stál od té doby ve světě na vlastních nohou. Přesto muselo chybět cosi, co mi ani věda a život ve světě nikdy nepřinesly. I dnes totiž ještě jako kdysi dokážu pokořit nějakou horu, putovat či veslovat deset hodin a v nezbytí i nějakého člověka vlastníma rukama zabít, ale umět žít, k tomu mi dodnes chybí stejně tolik jako tenkrát. Raný jednostranný styk se Zemí a jejími rostlinami a zvířaty mi neumožnil, aby ve mně vznikly sociální schopnosti, a dodnes jsou mé sny podivuhodný příklad toho, jak velice bohužel jevím sklon k čistě animálnímu životu. Velmi často se mi totiž zdá, že ležím na mořském břehu jako zvíře, ponejvíce jako tuleň, a cítím přitom takové blaho, že když se vzbudím, nevnímám svou znovu nabytou lidskou důstojnost vůbec s radostí či hrdostí, nýbrž pouze s politováním.

Jak bylo zvykem, měl jsem při vzdělávání na gymnáziu bezplatné ubytování a stravu a určili, že se ze mne stane filolog. Proč, to nikdo neví. Neexistuje obor neužitečnější a nudnější, žádný mi není vzdálenější.

Školní léta mi ubíhala rychle. Mezi pranicemi a školou přicházely chvíle plné stesku po domově, chvíle plné troufalých snů o budoucnosti, chvíle uctivého zbožňování vědy. I zde do toho vstupovala má vrozená lenost, přinášela mi všelijaké mrzutosti a tresty, pak zas ustupovala nějakému novému nadšení.

“Camenzinde,” říkal učitel řečtiny, “ty jsi paličák a mezek a jednou si tu svou lebku pořádně narazíš.” Díval jsem se na toho vypaseného obrýlence, poslouchal, co povídá, a připadal mi směšný.

“Camenzinde,” říkal učitel matematiky, “ty jsi génius lenosti a já jen lituji, že neexistuje nižší známka než nula. Dnešní tvůj výkon hodnotím tak na minus dvaapůl.” Hleděl jsem na něj, bylo mi ho líto, protože šilhal, a připadal mi notně nudný.

“Camenzinde,” řekl jednou profesor dějepisu, “ty nejsi nijak dobrý žák, ale přesto z tebe jednou bude dobrý historik. Jsi líný, ale dokážeš rozlišit, co je velké a co malé.”

Ani to pro mě nebylo nijak zvlášť důležité. Přesto jsem měl před učiteli respekt, neboť jsem si myslel, že jsou vlastníky vědy, a k vědě jsem pociťoval nejasnou, obrovitou úctu. A přestože byli co do mé lenosti všichni učitelé zajedno, procházel jsem a mé místo bylo nad průměrem. Že škola i školní věda jsou nedostatečné a kusé, toho jsem si samozřejmě povšiml; čekal jsem jen na pozdější dobu. Za touhle přípravou a školometstvím jsem tušil čistou duchovnost, nepochybnou a bezpečnou vědu o pravdě. Tam se dovím, co znamenají temné zmatky dějin, boje národů a tísnivé otázky v každé jednotlivé duši.

Ještě silnější a živější byla ve mně jiná touha. Přál jsem si mít přítele.

Ve škole byl jeden hnědovlasý, vážný hoch, o dva roky starší než já, jmenoval se Kaspar Hauri. Měl jistou a tichou chůzi i chování, hlavu nosil mužně vzhůru a moc toho s kamarády nenamluvil. Celé měsíce jsem k němu vzhlížel a velice ho uctíval, držel jsem se za ním v závěsu na ulici a toužebně doufal, že si mne všimne. Žárlil jsem na každého šosáka, kterého pozdravil, a na každý dům, kam jsem ho viděl vcházet či odkud vcházet. jenže jsem byl dvě třídy pod ním a on se patrně cítil nadřazený už i svým vrstevníkům. Nikdy mezi námi nepadlo ani slovo. Místo něho se bez mého přičinění na mě navěsil jeden drobný stonavý chlapec. Byl mladší než já, ostýchavý a nenadaný, měl ale krásné, trpitelské oči a rysy tváře. Poněvadž byl slaboučký i trochu přihrblý, musel ve své třídě vystát mnoho křivd, a protože já jsem byl silný a uznávaný, hledal ve mně ochránce. Záhy natolik onemocněl, že už nemohl chodit do školy. Nechyběl mi a rychle jsem na něj zapomněl.

V naší třídě byl jeden rozpustilý blonďák, všeuměl, muzikant, herec a kašpar. Jeho přátelství jsem nezískal bez námahy, ten drobný čilý vrstevník se ke mně neustále choval trochu blahosklonně. Nicméně jsem teď měl přítele. Chodil jsem za ním do jeho světničky, přečetl s ním pár knížek, dělal jsem mu úkoly z řečtiny a zato jsem si od něho dal pomáhat s počty. Také jsme si občas spolu vyšli na procházku a určité pak vypadali jako medvěd a lasička. On byl tím, kdo pořád mluvil, byl veselý, vtipný, nikdy na rozpacích, a já jsem poslouchal, smál se a byl rád, že mám takového nenuceného kamaráda.

Jednou odpoledne jsem se ale bez úmyslu namanul k tomu, když ten malý šarlatán na chodbě ve škole předváděl několika spolužákům jeden ze svých oblíbených komických výstupů. Právě doimitoval jednoho učitele a nato zvolal: “Hádejte, kdo je tohle!” a začal nahlas číst pár Homérových veršů. Přitom věrně kopíroval mne, mé rozpačité chování, úzkostný způsob čtení, horalskou tvrdou výslovnost i můj ustavičný soustředěný výraz, mžourání a pomrkávání levým okem. Považoval se za náramně legračního a vtipkoval tak bezcitně, jak to jen dokázal.

Když sklapl knihu a sklidil zasloužený potlesk, přistoupil jsem zezadu k němu a pomstil se. Slova mě nenapadla, ale celé své rozhořčení, stud a zlost jsem jadrně vyjádřil jedním jediným, obrovským políčkem. Ihned nato začala hodina a učitel si všiml, že můj bývalý přítel pofňukává a má zčervenalou, napuchlou tvář, nadto to byl jeho oblíbenec.

“Kdo tě tak zřídil?”

“Camenzind.”

“Camenzinde, ke mně! Je to pravda?”

“Ano.”

“Proč jsi ho tloukl?”

Žádná odpověď.

“Měls k tomu důvod?”

“Ne.”

Byl jsem tudíž energicky potrestán a stoicky jsem tonul v blaženosti nevinného mučedníka. Protože jsem však nebyl ani stoik, ani světec, nýbrž školák, po vytrpěném trestu jsem na nepřítele vyplázl jazyk tak daleko, jak to jen šlo. Učitel na mě rozhořčeně vyjel:

“Nestydíš se? Co to má znamenat?”

“To má znamenat, že on je sprosťák a že jím pohrdám. A navíc je zbabělec.”

Tak skončilo mé přátelství s hercem. Následovníka neměl a já jsem léta chlapeckého vyzrávání musel prožívat bez přítele. Ale i když se můj náhled na život a na lidi od té doby několikrát změnil, na ten pohlavek vzpomínám ne bez hlubokého uspokojení. Snad na něj nezapomněl ani jeho příjemce.