Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

NARCIS A GOLDMUND
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PRVNÍ

Před obloukem mariabronnské klášterní brány, spočívajícím na dvojitých sloupcích, stál těsně u cesty kaštan, osamělý syn jihu, přinesený sem před dávnými léty jedním poutníkem z Říma, jedlý kaštan silného kmene; jeho koruna se něžně skláněla nad cestu, za větru zeširoka oddechovala, na jaře, když se už všechno kolem zelenalo a i klášterní ořechy se obalily svým načervenalým mladým listím, nechával ještě dlouho na své listy čekat, a až někdy v době nejkratších nocí vyrazil vzhůru z chomáčů listů matné, bělozelené paprsky svých cizorodých květů, jejichž trpká-silná vině tak rozněcovala i skličovala, a v říjnu, když už ovoce i hrozny byly sklizeny, shazoval v podzimním větru ze žloutnoucí koruny své ostnaté plody, kterým se ne každý rok podařilo dozrát a o něž se hoši z kláštera prali, a sub-prior Řehoř, pocházející z Vlach, je pekl v krbu ve své jizbě. Cize a něžněpovíval krásný strom svou korunou nad klášterní branou, ten citlivý a lehce zimomřivý host z jiných končin, tajným příbuzenstvím spřízněný se štíhlými dvojitými pískovcovými sloupky portálu a kamennými ozdobami okenních oblouků, říms a pilířů, v lásce u všech Vlacha a Latinů, domorodci okukován jako cizozemec.

Pod tím cizokrajným stromem prošla už mnohá generace klášterních žáků; s tabulkami na psaní pod paží, brebentící, rozesmátí, ve hře, v hádce, podle roční doby buď bosí či obutí, květinu v ústech, v zubech ořech anebo se sněhovou koulí v ruce. Přicházeli stále noví, po několika letech vždy nové tváře, ponejvíc se sobě navzájem podobali: plaví a kučeraví. Mnozí tu zůstali, stali se z nich novici, mniši, ostříhali jim vlasy, oblékli kutnu a opásali je provazem, četli v knihách, vyučovali chlapce, zestárli, zemřeli. Jiné, když jim žákovská léta uplynula, odvedli rodiče zpátky domů, do rytířských hradu, kupeckých a řemeslnických domů; vyrazili do světa a provozovali své hry a živnosti, občas se jako dospělí muži vrátili do kláštera, přivedli klášterním otcům své syny do školy, s úsměvem a v zamyšlení chvíli vzhlíželi ke kaštanu a znovu odjeli. V celách a sálech kláštera, mezi oblými, těžkými dvojitými sloupy z červeného kamene se žilo, vyučovalo, studovalo, spravovalo, řídilo; mnohá umění a mnohé vědy se tu provozovaly a předávaly z generace na generaci, zbožné i světské, jasné i temné. Psaly a komentovaly se knihy, vynalézaly soustavy, sbíraly se spisy starých autorů, malovaly se obrazové rukopisy, pečovalo se o víru lidu, z víry lidu se tropily posměšky. Učenost i zbožnost, prostota i prohnanost, moudrost evangelií i moudrost Řeků, bílá i černá magie, od všeho se tu něčemu dařilo, pro všecko tu bylo místo; bylo tu místo pro poustevnictví a cvičení v kajícnosti jakož i pro družnost a život blahobytný; záleželo vždy na osobě opatově a na proudu, který právě panoval, zda to či ono převládlo a podrželo si převahu. Jednou klášter proslul a byl navštěvován kvůli svým zaklínačům ďábla a znalcům démonů, jindy pro svou znamenitou hudbu, jindy kvůli jednomu svatému otci, který léčil a konal zázraky, jindy zas pro své štičí polévky a paštiky z jeleních jater, všechno ve svou určitou dobu. A vždy v tom zástupu mnichů a žáků, zbožných i vlažných, postících se i vypasených, vždy se v celém tom množství, které sem přicházelo, žilo tu a umíralo, vyskytoval ten či onen jedinec a člověk nevšední, někdo, koho všichni milovali anebo se obávali, kdo se jevil jako vyvolený, o kom se ještědlouho hovořilo, i když jeho současníci už byli zapomenuti.

I nyní žili v klášteře Mariabronnu dva mimořádní jedinci, jeden starý a jeden mladý. Mezi tím množstvím bratří, jejichž houf zaplňoval dormitáře, kostely a školní síně, byli dva, o nichž každý věděl, jichž si každý všímal. Tím starým byl opat Daniel a mladým chovanec Narcis, který teprve přednedávnem zahájil svůj noviciát, ale proti vší tradici působil vzhledem k svému obzvláštnímu nadání už jako učitel, především řečtiny. Oba, opat i novic, měli v domě autoritu, byli pozorováni a budili zvědavost a potají byli také hanobeni.

Opata měli rádi skoro všichni, neměl nepřátel, byl pln dobroty, prostoty, pokory. Jen klášterní učenci mísili do své lásky trochu blahosklonnosti; neboť aťsi opat Daniel byl světec, učencem rozhodněnebyl. Byla mu vlastní ona prostota, která je moudrostí; jeho latina však byla skrovná a řecky neuměl vůbec.

Ti nečetní, kdož se opatově prostotě občas trochu posmívali, byli tím víc okouzleni Narcisem, oním zázračným chlapcem, krásným jinochem s elegantní řečtinou, s rytířsky bezvadným chováním, tichým, hloubavým pohledem myslitele a úzkými, krásně a přísněkrojenými rty. Že byl tak ušlechtilý a jemný, to na něm měli rádi skoro všichni, mnozí do něho byli zamilováni. Že byl tak tichý a tak se ovládal a měl tak dvorské způsoby, to mu někteří měli za zlé.

Oba, opat i novic, nesli osud vyvolenců každý svým způsobem, svým způsobem vládli, svým způsobem trpěli. Oba se cítili navzájem spřízněnější a byli k sobě přitahováni víc než k celému ostatnímu klášternímu nárůdku; a přesto se nesblížili, přesto jejich vztah nezvroucněl. Opat jednal s mladíkem nejvýš starostlivě, s nejvyšší ohleduplností, měl o něj starost jako o vzácného, jemného, patrněpříliš časně vyzrálého, snad i ohroženého bratra. Mladík přijímal každý opatův příkaz, každou jeho radu, každou chválu s dokonalým chováním, nikdy neodporoval, nikdy nebyl rozladěn, a byl-li opatův soud o něm správný a jeho jedinou neřestí byla pýcha, pak tuto nepravost dokázal dokonale skrývat. Nic se mu nedalo vytknout, byl dokonalý, všechny převyšoval. Jenže málokdo se s ním opravdu přátelil kromě učenců, jeho vznešenost ho obklopovala jako mrazivý vzduch.

“Narcisi,” řekl mu opat po jedné zpovědi, “vyznávám se ti, že jsem měl o tobě tvrdý úsudek. Často jsem tě považoval za pyšného a snad jsem ti tím křivdil. Jsi velice sám, můj mladý bratře, jsi osamělý, máš obdivovatele, ale žádné přátele. Přál bych si, abych měl někdy důvod tě pokárat; ale důvodu není. Přál bych si, abys někdy byl nezpůsobný, jako bývají lidé tvého věku. To ty nikdy nejsi. Občas mám o tebe trochu starost, Narcisi.”

Mladík zvedl k starci své tmavé oči.

“Je mým velkým přáním, Milosti, nepůsobit vám žádné starosti. Asi to bude tak, že jsem pyšný, Milosti. Prosím vás, abyste mě za to potrestal. Sám mám občas přání se trestat. Pošlete mě, Otče, do poustevny nebo mě nechte vykonávat nízké služby. “

“Pro obojí jsi příliš mlád, milý bratře,” pravil opat. “Nadto jsi ve vysoké míře zběhlý v jazycích a v myšlení, můj synu; bylo by mrháním těmito božími dary, kdybych ti chtěl uložit nízkou službu. Patrněse staneš učitelem a učencem. Což si to sám nepřeješ?”

“Odpusťte, Otče, nevyznám se tak docela ve svých přáních. Věda mě bude těšit vždycky, jak jinak? Ale nevěřím, že věda bude můj jediný obor. Nejsou to vždy jenom přání, co určuje osud člověka a jeho poslání, nýbrž i něco jiného, co je předurčeno.”

Opat naslouchal a zvážněl. Přesto se na jeho staré tváři objevil úsměv, když řekl: “Pokud jsem lidi mohl poznat, máme všichni trochu sklon, aspoň v mládí, směšovat svá přání s prozřetelností. Ale protože se domníváš, že své učení předem znáš, pověz mi o tom něco. K čemu myslíš, že jsi určen?”

Narcis napůl přivřel tmavé oči, až zmizely - pod dlouhými černými řasami. Mlčel.

“Mluv, synu,” pravil opat po dlouhém mlčení nabádavě. Narcis začal tichým hlasem a se sklopeným zrakem.

“Domnívám se, Milosti, že jsem především určen ke klášternímu životu. Bude ze mne, jak si myslím, mnich, kněz, podpřevor a možná i opat. Nemyslím si to proto, že si to přeji. Nemám přání zastávat úřady. Ale budou mi uloženy.”

Dlouho oba mlčeli.

“Proč máš tuto víru?” otázal se váhavě stařec. “Která tvá vlastnost kromě učenosti se asi v té víře projevuje?”

“Ta vlastnost.” pravil Narcis zvolna, “že mám cit pro uzpůsobení a určení lidí, ne pouze u sebe, ale i u jiných. Tato vlastnost mě nutí sloužit druhým tím, že je ovládám. Kdybych se nebyl narodil pro život v klášteře, musel bych se stát soudcem nebo státníkem.”

“Možná,” kývl opat. “Vyzkoušel sis tu svou schopnost rozeznávat lidi a jejich osudy na příkladech?”

“Vyzkoušel.”

“Jsi ochoten mi jmenovat nějaký příklad?”

“Jsem.”

“Dobrá. Protože bych nerad vnikal do tajemství našich bratří bez jejich vědomí, snad mi pověz, co si myslíš, že víš o mně, svému opatu Danielovi.”

Narcis zvedl víčka a pohlédl opatovi do očí.

“Je to váš rozkaz, Milosti?”

“Je to můj rozkaz.”

“Je mi zatěžko promluvit, Otče.”

“I mně je zatěžko nutit tě, abys mluvil, můj mladý bratře. Přesto tak činím. Mluv!”

Narcis sklopil hlavu a pravil šeptem: “Je toho málo, co o vás vím, ctihodný Otče. Vím, že jste sluha boží, jemuž by bylo milejší pást kozy nebo v nějaké poustevně zvonit na zvonek a poslouchat zpovědi sedláků než řídit velký klášter. Vím, že chováte zvlášť velkou lásku ke svaté Matce boží a k ní že se nejvíc modlíte. Občas se modlíte za to, aby ty řecké a jiné vědy, které se tu v klášteře pěstují, nevnesly do duší vašich svěřenců zmatek a nebezpečí. Občas se modlíte, aby vás neopustila trpělivost vůči podpřevoru Řehořovi. Modlíte se občas, aby váš konec byl mírný. A věřím, že budete vyslyšen a budete mít mírnou smrt.”

V malé opatově hovorně bylo ticho. Konečně stařec promluvil.

“Jsi snílek a máš vidění,” řekl starý pán laskavě. “I zbožná a příjemná vidění mohou klamat; nespoléhej na ně, jako i já na ně nespoléhám. - Dokážeš spatřit, bratře snílku, co si o těch věcech myslím ve svém srdci?”

“Vidím tam otče, že o tom smýšlíte laskavě. Myslíte si toto: Tenhle mladý žák je poněkud ohrožen, má vidění, nejspíš příliš mnoho meditoval. Snad bych mu mohl uložit pokání, neuškodí mu to. A pokání, které mu uložím, vezmu i na sebe. - Tohle si právě myslíte.”

Opat povstal. S úsměvem pokynul novici, aby se rozloučil.

“Dobrá,” řekl. “Neber svá vidění příliš vážně, můj mladý bratře; Bůh po nás požaduje ještě mnohé jiné věci než mít vidění. Připusťme, že jsi jednomu starému muži zalichotil tím, žes mu slíbil lehký konec. Připusťme, že ten starý muž na okamžik ten slib vyslechl s radostí. Ale teď dost. Pomodlíš se růženec, zítra po jitřní, pomodlíš se ho v pokoře a v odevzdání a ne jen tak ledabyle, a já udělám totéž. A teďjdi, Narcisi, dost bylo slov.”

Jindy musel opat Daniel urovnávat spor mezi nejmladším z vyučujících otců a Narcisem, kteří se nemohli dohodnout na jednom z bodů učebního plánu: Narcis naléhal velmi usilovně na zavedení určitých změn ve vyučování a dokázal je také přesvědčivými důvody obhájit; avšak páter Vavřinec z jakési žárlivosti na to nechtěl přistoupit a každé jednání mělo za následek celé dny rozladěného mlčení a pohněvanosti, dokud Narcis s pocitem práva znovu s věcí nezačal. Konečně páter Vavřinec trochu dotčeně prohlásil: “Poslyš, Narcisi, skončeme ten spor. Víš dobře, že rozhodnout bych mohl já, ty ne, ty nejsi můj kolega, ale pomocník, a máš se mi podřizovat. Když se ti však ta věc zdá tak důležitá a já nad tebou sice stojím úřadem, ale nikoli vědomostmi a nadáním, nechci rozhodnout sám, nýbrž předneseme věc našemu opatu Danielovi a ten ať rozhodne.”

Tak také učinili a opat Daniel si vyposlechl spor obou učenců o jejich pojetí výuky gramatice trpělivě a vlídně. Když oba podrobněvyložili a zdůvodnili své názory, starý muž na ně zvesela pohlédl, trochu potřásl stařeckou hlavou a pravil: “Milí bratři, snad si přece nemyslíte, že o těch věcech vím tolik co vy. Od Narcise je chvályhodné, že mu škola tak leží na srdci a že má snahu zlepšit učební plán. Jestliže je však jeho představený jiného názoru, pak musí Narcis mlčet a poslouchat, neboťveškerá zlepšení ve škole by nestála za to, aby se kvůli nim porušily řád a poslušnost v tomto domě. Kárám Narcise, že nedokázal ustoupit. A oběma vám mladým učencům přeji, abyste nikdy netrpěli nedostatkem nadřízených, kteří jsou hloupější než vy; proti pýše není nic lepšího.” S tímto dobromyslným žertem je propustil. Avšak nikterak neopomněl bdít v příštích dnech nad tím, zda mezi oběma učiteli opět panuje dobrý soulad.

I stalo se, že se objevila nová tvář v klášteře, který viděl přicházet a odcházet už tolik tváří, a že tento nový obličej nenáležel k těm, jež zůstanou nepovšimnuty a na něž se rychle zapomene. Byl to jinoch, kterého jeho otec již dávno ohlásil a který jednoho dne zjara přijel studovat do klášterní školy. U kaštanu uvázali své koně, mládeneček i otec, a z portálu jim vyšel vstříc vrátný.

Hoch vzhlédl na ještě zimněholý strom. “Takový strom,” řekl, “jsem ještě jaktěživ neviděl. Krásný, podivuhodný strom! Rád bych věděl, jak se asi jmenuje.”

Otec, starší pán s ustaraným a poněkud posměšně staženým obličejem, se nestaral o to, co chlapec říká. Avšak vrátný, jemuž se hoch ihned zalíbil, odpověděl. Jinoch přátelsky poděkoval, podal mu ruku a řekl: “Jmenuji se Goldmund a budu tady chodit do školy.” Vrátný se na něho vlídně usmál a odvedl příchozí portálem a vzhůru po širokých kamenných schodech, a Goldmund vstoupil do kláštera bez zaváhání s pocitem, že tu už potkal dvě bytosti, s nimiž se může spřátelit, strom a vrátného.

Příchozí byli nejdříve přijati otcem představeným školy, kvečeru pak samotným opatem. Goldmundův otec, císařský úředník, představil na obou místech svého syna a byl pozván, aby po nějakou dobu byl v domě hostem. Využil však pohostinství jen na jednu noc a prohlásil, že nazítří musí odcestovat. Jako dar nabídl klášteru jednoho z obou svých koní a dar byl přijat. Rozhovor s duchovními otci proběhl uhlazeně a chladně; avšak i opat i otec představen` s radostí pohlíželi na pokorně mlčícího Goldmunda, hezký, něžný hoch se jim ihned zalíbil. Otce druhého dne propustili bez lítosti, syna si rádi ponechali. Goldmund byl představen učitelům a vykázali mu lůžko v žákovské ložnici. Pokorněa se zasmušilou tváří se rozloučil s odjíždějícím otcem, stál a díval se za ním, dokud nezmizel mezi sýpkou a mlýnem úzkou obloukovou branou vnějšího klášterního nádvoří. Na dlouhých světlých řasách měl slzu, když se obrátil; vtom ho již uvítal vrátný něžným plácnutím přes rameno.

“Panáčku,” pravil chlácholivě, “nebuďsmutný. Skoro všem se na počátku trochu stýská, po otci, po matce, po sourozencích. Ale sám brzy uvidíš: i tady se dá žít, a vůbec ne špatně.”

“Děkuji, bratře vrátný,” řekl chlapec. .,Já ale nemám ani sourozence ani matku, mám jenom otce.”

“Zato tady najdeš kamarády a učenost a hudbu a nové hry, které ještě neznáš, a to i ono, však uvidíš. A budeš-li potřebovat někoho, kdo to s tebou myslí dobře, takjen přijď za mnou.”

Goldmund se na něho usmál. “Ach, mockrát vám děkuji. A chcete-li mi udělat radost, tak mi prosím brzy ukažte, kde je náš koníček, kterého tu otec nechal. Rád bych se s ním pozdravil a podíval se, jestli se mu také dobře vede.”

Vrátný ho ihned vzal s sebou a zavedl ho do stáje u sýpky. Ve vlahém přítmí to tam silně páchlo koňmi, hnojem a ječmenem; v jednom stání našel Goldmund hnědého koně, na kterém sem dojel. Zvíře, které ho už poznalo a natahovalo k němu hlavy, objal oběma rukama kolem krku, tvář mu položil na široké čelo s bílou skvrnou, něžně ho hladil a šeptal mu do ucha: “Pozdrav tě Bůh, Lysáčku, koníčku můj hodný, máš se dobře? Máš mě ještěrád? Nemáš hlad? Vzpomínáš ještě na domov? Lysáku, koníčku, chlapče, jak je dobře, žes tu zůstal, často se za tebou přijdu podívat.” Ze záložky u rukávu vytáhl kousek odloženého chleba od snídaně a dával ho po kouscích zvířeti. Pak se rozloučil, šel za vrátným přes nádvoří, široké jako náměstí velkého města a zčásti porostlé lipami. U vnitřního vchodu vrátnému poděkoval a podal mu ruku, pak zjistil, že už si nepamatuje cestu ke své třídě, kterou mu včera ukázali, krátce se zasmál a zčervenal a poprosil vrátného, aby ho tam zavedl; ten to rád udělal. Pak vstoupil do třídy, kde na lavicích sedělo asi tucet chlapců a jinochů, a učitelský pomocník Narcis se obrátil.

“Já jsem Goldmund,” řekl, “nový žák.”

Narcis krátce pozdravil, bez úsměvu, vykázal mu místo v zadní lavici a ihned pokračoval ve vyučování.

Goldmund se posadil. Byl udiven tím, že učitel je tak mladý, sotva o pár let starší než on sám, a žasl a zhloubi se radoval, že ten mladý učitel je tak krásný, tak vznešený, tak vážný a přitom tak příjemný a přívětivý. Vrátný byl k němu hodný, opat se k němu choval tak vlídně, tam ve stáji stojí Lysák a je kusem domova, a tady najednou tenhle překvapivě mladý učitel, vážný jako nějaký učenec a jemný jak nějaký princ, a hovoří hlasem tak ovládaným, chladným, věcným a naléhavým! Vděčněnaslouchal, aniž hned porozuměl, o čem že tu je řeč. Ulevilo se mu. Přišel k dobrým, přívětivým lidem a byl hotov je mít rád a snažit se o jejich přátelství. Ráno na lůžku, po procitnutí, cítil tíseňa také byl po dlouhé cestě ještěunaven, a při loučení s otcem musel i trochu plakat. Ale teďje všechno dobré, je spokojen. Dlouze a stále znovu se díval na mladého učitele, líbilo se mu, jakou má vznosnou, štíhlou postavu, jak mu oči chladně září, jak jeho rovné rty jasně a pevně tvoří slabiky, jak vzletně a neúnavně hovoří.

Ale když hodina skončila a žáci s hlukem vstávali, Goldmund se vyděsil a s trochou studu zjistil, že hodnou chvíli spal. A nezpozoroval to sám, i jeho sousedé v lavici to postřehli a šeptem to poslali dál. Sotva mladý učitel opustil třídu, kamarádi ze všech stran Goldmunda začali tahat a strkat.

“Vyspinkáno?” zeptal se jeden a ušklíbl se.

“Náramný žáček!” posmíval se jiný. “To bude pěkné lumen! Chrápeš hned první hodinu!”

“Odneste ho do postýlky, maličkého,” navrhl další, a už ho uchopili za paže a nohy, aby ho se smíchem odnesli.

Vyděšeného Goldmunda popadla zlost; tloukl kolem sebe, snažil se osvobodit, dostával štulce, a nakonec ho upustili, přičemž jeden ho ještědržel za nohu. Násilím ho odkopl, vrhl se na prvního, který se namanul, a v okamžiku se s ním octl v prudkém zápasu. Protivník byl silný chlapík a všichni zvědavě boji přihlíželi. Když Goldmund nepodléhal a silnému soupeři uštědřil pár pěkných ran pěstí, získal si už mezi kamarády přátele, aniž ještějediného znal jménem. Náhle se však všichni rozprchli, a sotva zmizeli, vstoupil páter Martin, představený školy, a postavil se před Goldmunda, který tu zbyl sám. S údivem si prohlížel hocha, jehož modré oči rozpačitě hleděly ze zrudlého a trochu potlučeného obličeje.

“No, copak je s tebou?” otázal se. “Ty jsi přece Goldmund, ne? Něco ti snad udělali, ti rošťáci?”

“Ó ne,” řekl chlapec, “už jsem si to s ním vyřídil.”

“S kýmpak?”

“Nevím. Ještě nikoho neznám. Jeden se se mnou pral.”

“Tak? To on začal?”

“Nevím. Ne, myslím, že jsem začal já. Dobírali si mě a já jsem dostal zlost.”

“No, to pěkně začínáš, chlapče. Tak si pamatuj: jestli se ještě jednou tady ve tříděpustíš do rvačky, trest tě nemine. A teď ať už jsi u večeře, hybaj!”

S úsměvem hleděl za Goldmundem, jak odtud zahanben utíká a cestou si snaží upravit rozcuchané plavé vlasy.

Sám Goldmund měl za to, že první čin v jeho klášterním životěbyl velmi nezpůsobný a pošetilý; dosti zkroušen hledal a našel své kamarády u večeře. Přijali ho však s uznáním, se svým soupeřem se vlídně, rytířsky smířil a od té chvíle cítil, že je svým okolím přijat.