<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Hermann Hesse
překlad: Vladimír Tomeš

RANÁ PRÓZA
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

Hodina po půlnoci

Což věčná vesna tam nesela po tichých nivách kolkolem pestrý život? A nespřádal mír tam pevná vlákna? A nekvetlo věčně tam, co jednou vzrostlo?

Novalis

Ostrovní sen

Do délky vyklenutá, měkká vlna vrhla můj člun obloukem na skalisko. Ztroskotavší snílek se zdvihl z veslařské lavice a vztáhl paže k němé zemi. Můj purpurový plášť zvláčněl a splýval mi od boků v měkkých, poddajných záhybech. Paže a krk mi veslováním a postem zhubly, vlasy narostly a padaly mi v hustých vlnách po zádech. V temně zelených, klidných vodách zálivu se zrcadlil můj obraz a já viděl, že jsem se za tu dlouhou plavbu změnil, opálil se, zeštíhlel, stal se pružnějším. Na tvářích mi hodiny hrůzy zanechaly památku na zažitá nebezpečí a porážky i na jejich překonání. Všechna rána bez slunce, kdy jsem se bolavýma rukama přidržoval člunu, všechny bouře, které přede mnou rozevřely mořské propasti, se mi zapsaly hlubokým písmem vrásek a jizev na tvářích a na krku.

Ale mé oči zářily jasně v hlubokých důlcích a rozhlížely se dětsky ostražitě. Probděly mnoho nocí a pátraly po věčných hvězdách a pozorně pronikaly barevnými mořskými nocemi, aby zahlédly vynořivší se plachty nebo kus břehu. Neviděly mnoho dní ani zrnko prachu a jen zřídka se v touze usmívaly, když spatřily v dálce kouř ze vzdálených, skrytých měst. Nyní se na mne na celé kolo smály z hladkého zrcadla.

A teď do sebe vpíjely dlouho odpíraný pohled na bílé kameny, hnědavou zemi, traviny a křoviny. Vnímal jsem vzduch kolem křovin jako jemný, bělavý pás, neboť jsem nadlouho odvykl vzduchu nad zemí a nad zelení. Mé nozdry sály s plachou rozkoší sytou, něžnou vůni louky a holé země a mé nohy vstupovaly rázně a zároveň šetrně na lahodné dobro pevniny.

Z jejího nitra ke mně lenivě zavanul vítr. Přinášel pach lesních bylin a slabou vůni vzdálených zahrad. Tu jsem po něm “táhl v sladké blaženosti obě paže a cítil jsem s rozkoší, jak mi jeho měkký dech klouže po prstech a po rukou i po spáncích, uvyklých řezavým mořským větrům.

Vytáhl jsem omšelý člun na písčinu a přejel pravicí po jeho tvrdé, vyklenuté obrubě, vyhlazené křečovitými doteky mých rukou. Nato jsem se vydal do nitra pevniny až k vysokým křovinám, které tam v hustém kruhu čněly jako zeď a táhly se, až kam můj zrak dohlédl. Šel jsem podél toho zeleného houští a liboval si ve vlahém, modravém stínu, zeleně a zlatě prosvětleném. Moje kroky vedly loukou s ohebnými travinami, jež byly pozvolna čím dál vyšší a dotýkaly se mých kolen hedvábnými květy. Travnatá plocha se koupala v jasném slunečním světle, jen okraj, po němž jsem šel, byl dík vysokým křovinám stejnoměrně vrouben stinným pásem.

Jak jsem tak kráčel dál a v kolenou mě lehce šimrala sladká únava, rozevřel se v křoví po mé levici úzký vchod, podobný bráně. Spatřil jsem zelenavé přítmí, v něm do tvaru podkovy proklestěnou stezku a v pozadí strmící koruny stromů. Umně uvitý květinový řetěz však naznačoval zákaz vstupu. Chvíli jsem postál a mé oči se koupaly v tom něžném přítmí a těšily se z palety jemných barev. Neboť od světle zeleného křoví až po sotva viditelné tajemství nejzazšího nitra háje se zeleň lomila do tisíce odstínů. Oko žádostivě sledovalo pozvolna se prohlubující temnotu až k nejvzdálenější lesní hnědi a s novou rozkoší se vracelo k žlutavému světlu osluněné louky.

S veselou rozpustilostí jsem sňal květinový řetěz ze zaoblených sloupů, uvolnil vstup a obtočil si tím červeným a bílým vinutím krk a boky, takže jsem byl vystrojen jako pro letní slavnost. Nato jsem vykročil opatrně do polotemna. Objevil jsem mýtinu, vykácenou přesně do kulata, s hustými stěnami z mladých kmínků a křovisk, i úzká stezka byla umně prosekána v houští. Skrze vrcholky vyčnívajících stromů pronikalo hnědé a zelené světlo. Na kruhové mýtince byla zem posypána světlým pískem a proti sobě byly umístěny dvě mramorové, úzké, půlkruhové lavičky Nade vším panovalo hluboké lesní ticho. Dal jsem se vést stezkou, která vedla do hloubi lesa. Hlava mi těžkla od nezvyklé vůně a slyšel jsem, jak mi prudce tepe krev.

Jak jsem tak nějakou dobu šel, tíha v kolenou rostla a já jsem zatoužil někde si odpočinout. Mezitím cesta zahnula a rozšířila se a lesní stěny, po obou stranách rychle ustupující, otevřely pohled do světlého prostoru, který se táhl do dálky a vypadal jako nějaká zahrada. Mnoho širokých i úzkých cestiček, zhusta lemovaných křovisky, se vinulo kolem trávníků a záhonů, na nichž kvetly v celé své nádheře růže a jiné pestrobarevné květy, dobře ošetřené a zbavené zahnědlých listů. Uprostřed zahradní plochy jsem spatřil ušlechtilé skupiny starých stromů, za nimiž prosvítala nějaká mramorová stavba, palác či chrám.

Zlákala mě nízká lavička, zcela zastíněná vysokými cypřiši. Posadil jsem se na měkký trávník a s rukama pod hlavou jsem se opřel o kamenné sedátko, jak jsem někdy za tichých nocí lehával opřený o veslařskou lavici. Hleděl jsem vzhůru do hloubi kouzelně modrého nebe, na němž bez pohybu viselo pár malých, třpytivých pěnových obláčků, načež jsem zavřel oči a kochal se rudým třpytem, který mi pronikal víčky. Pak se ke mně sklonil bůh spánku a dobrotivě mi uvolnil znavené údy.

Moje duše se ponořila do snu: obrazy včerejška a předvčerejška se vrátily v nové hrůze nebo smutku. Moře obklopovalo mé plavidlo bičujícími vodními spoustami a nebe si vylévalo zlost nepohodou. A mohutněji než nebe na mne doléhala bezhlasá, dávno vytoužená, těžko snesitelná samota. A kdesi za mnou země, z níž jsem se vytrhl, plná hlučných měst. Unavenou ozvěnou, poloztracenou vůní, polozapomenutou písní mládí tak pronikal do špíny a hluku třpyt umění a krásy. Jako tak často viděl jsem její plaché světlo v úzkostných odlescích, a třásl jsem se a trpěl s ní! Ještě vzdálenější byla jara mého dětství se starosvětsky světlými nebesy a dojímala mé srdce křehkou vůni.

Na nehlučných perutích letěl můj sen nad klikatými stezkami mého života až k prvním východům slunce a kroužil dlouze, s prchavou zádumčivostí nad prvními kopci, které jsem zlezl, a nad domem mého otce.

Slunce překročilo okraj cypřišové stěny a zasáhlo ostrým světlem mé dřímající oči. Zdvihl jsem hlavu a probral se, abych se znovu podíval do hloubi nebe a na zelenou zahradní pláň.

Do uší mi pronikly jasné zvuky a já slyšel, že to jsou lidské hlasy, vyjadřující rozpustilým voláním svou radost. Mezi těmito hlasy však zněl kdesi vespodu jeden čistý, jak moře hluboký, kovový, s jakým jsem se u lidí nikdy nesetkal a který připomínal nedotčený první výtrysk čistého pramene, tak neznalý špíny a tak se opájející životem a svou vlastní krásou. Zněl v něm silný a sladký tón, o němž se s nepopsatelnou úzkostí domníváme, že ho slyšíme, kdykoli naše duše smutně hovoří s bytostmi ze starého, zlatého věku.

Opatrně jsem rozhrnul široké vějíře větví a spatřil houf mladých žen štíhlého vzrůstu, jak se honí za pozlaceným míčem. Byly rozdělené do dvou skupin a vedly půvabný boj o vlastnictví té třpytivé hračky, kterou jim jedna dívka se smíchem vždycky znovu přehazovala nad hlavami. Měly na sobě světlá, volná roucha a vlasy povětšinou svázané do jednoduchých uzlů. Když se sehnuly nebo s nazad zvrácenými hlavami čekaly, kam míč dopadne, zahlédl jsem čisté křivky jejich krků a šíjí. Viděl jsem něžně utvářené jamky jejich kotníků, ovinuté zlatými nebo bílými řemínky sandálů. Viděl jsem pružná, štíhlá těla dopředu skloněná při běhu, a krásné, narůžovělé paže, které často vyklouzly z měkkých záhybů svrchního šatu.

Náhle jsem pocítil, jak se strom nade mnou zatřásl a na trávník vedle mne dopadl měkce zlatý míč. Zdvihl jsem ho a srdce se mi prudce rozbušilo jako někomu, kdo stojí nečekaně tváří v tvář velkému nebezpečí nebo velkému štěstí. Hráčky už pádily směrem k mému úkrytu.

Prodral jsem se křovím a stanul jsem jako přízrak před světlým houfem, drže míč v pravici vysoko nad hlavou. Vyhodil jsem ho do vzduchu, ale dívky před ním uskočily a stanuly s údivem v očích před cizincem. Když jsem postoupil kupředu, houf se rozdělil a uvolnil mi širokou uličku, abych jí mohl projít. Jak jsem vzhlédl, všiml jsem si vysoké ženy, která stála blízko proti mně, byla nejkrásnější ze všech a jejich královna.

Sklopil jsem zrak a uklonil jsem se jí. Bílý oděv jí splýval v kněžských záhybech hluboko pod kolena, a bylo v ní tolik čistoty a vznešenosti, že jsem poklesl na duchu a zastyděl se. Byl jsem si plně vědom všech bludných cest, jimiž jsem prošel, všech rouhání, jichž jsem se dopustil, všeho, co bylo ošklivé a chorobné na mém těkavém životě, a čím jsem se chtěl blýsknout a pyšnit, bylo to tam. Klečel jsem se sklopenou hlavou pln studu a pokory, když se ozval její čistý hlas. Zněl plněji a skvostněji než hlasy ostatních žen a jeho tón byl tak vladařsky vznešený, že jsem celý ustrnul. “Co tu hledáš, příteli, a jak jsi k nám našel cestu?”

Zdvihl jsem hlavu a spatřil velké oči, jak se ke mně vážně sklánějí. “Cestu k tobě jsem našel stovkou osamělých dní a nocí na nepřátelském moři, stem úzkostí a teskného nočního bdění. Paže mi zhubly námahou plavby a ruce jsou plné ran. Nosím na sobě purpur, který pochází z tvé země a tys mi ho vložila do kolébky. Ale moje ruce jsou poskvrněné a oči mám plné hnusu, jsem unavený a nehodný dál nosit purpur, určený šťastným rukám a blaženým očím. Přišel jsem, abych jej vrátil.”

“Tak málo si vážíš královské ozdoby?” zeptala se mě královna a upřela na mne znovu utkvělý, vážný pohled. “Já tě dobře znám, ty unavený člověče. Vládla jsem nad tvým životem, to já jsem vyprávěla tvé dětské touze o modrých horách a tvé chlapecké zbožnosti o bozích. Nejednou jsem tvé tušící mysli ukázala obrazy a podobenství krásy. Nebyl jsi to snad ty, kdo pobořil chrámy, v nichž jsem tě učila modlit se, a pošpinil zahrady lásky, jejichž bránu jsem ti ukázala? Nebyl jsi to ty, kdo písně, jimž jsem tě učila, proměnil v odrhovačky, a pohár radosti, který jsem ti podala, zneužil k opilství?”

“Byl jsem to já. Zabloudil jsem, kdykoliv ses mi vzdálila. Často jsem po tobě žádostivě vzpínal ruce a volal jsem tě, všeho, co bylo na mém dřívějším mládí hodné úcty, jsem se úpěnlivě dovolával, ale tys mě nevyslyšela a život se mrtvě valil mimo mne. Tu mé srdce propadlo zoufalství a proklínalo své bohy a kleslo ze všech výšin. Už jsem z toho věčného padání a vstávání unavený vezmi si zpět svůj dar, polož jej na statečnější ramena a mne nech být takovým, jako jsou ostatní!”

Královna se podívala stranou. Odvážil jsem se rychlého pohledu na její obličej, který mi vlastně připadal známý, a zahlédl jsem na něm zákmit úsměvu. “Udivuje mne,” řekla, “že tak malomyslný člověk našel cestu na náš ostrov.”

“Ne malomyslný, má královno! Mne hnal hnus ze života, z měst mě vyháněly jejich výpary a hlučné veselí jejich chrámů, a za plavby ve mně denně vzrůstala touha vidět tě. Práce a nebezpečí mne zdrsněly, samota osvobodila mé oči od výparů života, který jsem opustil. A když jsem viděl pomalu vyvstávat z modrých mořských vod tvou mírně zvlněnou zem, přivykalo mé srdce nové, radostné hrdosti. Když jsem vstoupil na tvou půdu, s prosbou jsem vztáhl ruce po jejích zázracích a šel tvým lesem jako znovuzrozený. Vskutku, utáhl jsem si pevněji purpur kolem ramen, a moje chůze nebyla chůzí kajícníka. Za onou houštinou jsem se na táhl do trávy a naslouchal hře tvých žen, a srdce nu divoce bušilo. Ale tvůj pohled mé oči nesnesly; všechno, co ve mně bylo bezcenné a nemocné, mě tváří v tvář tvé čistotě srazilo na kolena.”

“Vstaň!” promluvila teď laskavějším tónem, “já nenaléhám na tvou odpověď. Buď mým hostem a pokus se ještě jednou žít pod mou vládou!” Vstal jsem s nejistým pohledem. Ta ze všech nejkrásnější mě ale uchopila za levou ruku a vedla mě k čekajícím ženám. “Pozdrav mé přítelkyně,” řekla, “a rozhlédni se, zda ti z nich některá není známá.”

Když jsem s lehkým pozdravem přistupoval k těm kráskám, stalo se s mým zrakem cosi zvláštního. Odevšad se na mě upíraly známé oči, shledal jsem pohyby a pohledy, které jsem v dřívějších dobách už viděl, a bylo mi divné, že jsem nedokázal ty krásky pojmenovat. Pozvolna jsem jich několik poznal, a brzy jsem si povšiml, že jsou tu shromážděny všechny krásné ženy, které jsem kdy znal a obdivoval. Každá z nich však na sebe poutala pozornost právě jen něčím zvláštním a vzácným, čím se mým očím kdysi jevila vzrušující, odlišná od druhých a hezčí než druhé. Všechny okamžiky mého života, které se mi pohledem na ženskou krásu staly cennými a hodnými lásky, žily zde nepomíjivě v nádherných a dokonalých obrazech. Žádné z těchto žen jsem nemohl dát přednost, žádnou opomenout, jediná z nich, královna, sjednocovala podivuhodným způsobem rozmanitou osobitou krásu svými dokonalými tvary těla i obličeje, jejichž důstojnost a líbeznost jsem shledal povznesenu nad všechny příměry a chvalořeči. Její oči ale, když se klidně a laskavě setkaly s mými, probouzely ve mně jaro první lásky se vší její ztracenou, oplakávanou a plachou blažeností.

Noc stahovala čím dál úžeji kolem zahrad svůj temný kruh; blížila se rychle a pánovitě jako noci na jihu. Jeden po druhém se v ní utápěly pahorky, les a křoviny, až se do ní zahalily i ty nejbližší a náhle se propadly do říše tajemství.

Seděl jsem u královniných nohou v širokém polokruhu otevřené síně. Podobny hlídačům se těžké sloupy odrážely klidně a v ostrých konturách od mdlého jasu vzdáleného nebe. V kamenných jímkách planuly u vchodu dva rudé ohně, nad námi visela stříbrná lampa se čtyřmi kahany. Ze tří stran pronikal těžký noční vzduch a přinášel odtud v pomalých vlnách vůni vonného oleje. Moře, jehož šum za dne až do paláce a zahrad nedosahova1, zpívalo tlumeně v táhlých rytmech. Ženy ukončily zpěv ave vzduchu se ještě chvěla jemná ozvěna slavnostních melodií. Byla mi přinesena malá, pětistrunná harfa, oči čekajících žen mi visely rtech. Zavřel jsem oči a sál vůni noci a ve vlasech jsem cíti1 jemný van. Srdce mi přetékalo bolestným štěstím, hlas se mi chvěl, když jsem začal zpívat. Prsty se dotkly jemných strun už dlouhou dobu jsem nezpíval, takt a kadence veršů mi stoupaly nově a mámivě do hlavy.

Zpíval jsem o jednom uplynulém létě, kdy mé chlapecké oči prvně spočinuly na postavě a chůzi mladé ženy. A zpíval jsem o pozdních večerech, kdy vzduch bobtnal vůní lip a kdy jsem v bolestné touze divoce vesloval na černém rybníce, kdy jsem obcházel lavičky, cesty a schody a všechna místa, kde jsem ten štíhlý, ztepilý zjev z úzkostné dálky zahlédl. O dnech, kdy mě má láska dlouze štvala na zpěněném koni sem a tam. Připomněl jsem plnost růžových keřů a velebil stinná loubí, nasycená vůní jasmínu.

Některé z žen se usmívaly, mnohé na mne vážně upíraly své velké oči. Když jsem zamířil pohledem na tu ze všech nejkrásnější, viděl jsem, jak sklopila podlouhlá, namodralá víčka, a viděl jsem půvabná ústa a hebké tváře svěžího, měkkého zabarvení a třpytivé čelo, laškovně zastíněné kučerami plavých vlasů. Spatřil jsem obraz své první lásky, krásný a začarovaný do vzpomínek a stesku po domově, jak se mi často zjevoval, když jsem snil o lásce. Srdce mi bušilo a bylo těžké písněmi a touhami jiného času. Dotkl jsem se královniny ruky. “Vzpomínáš si, má nejmilejší?”

Usmála se a otevřela oči. “Řekni, nebyls šťastnější, než byli kdy všichni ostatní?” Tiše jsem přikývl a nemohl jsem odtrhnout oči od rtů, které byly Elisinými rty.

“Byls za to též vděčný?” Tu jsem zesmutněl a musel zas hlavu sklonit. Pokynula jedné z žen, která naplnila z umělecky bohatě zdobeného, stříbrného džbánu křehkou číšku sladkým vínem. Uchopila tu půvabnou nádobu a přívětivě mi ji podala. “Potřebuješ jen klid. Napij se a jdi spát. Moje pohostinství tvůj spánek ochrání.”

Napil jsem se a podal vděčně své dobroditelce ruku. Krásná služebnice mi otevřela v nitru prostorného paláce jednu komnatu, zažehla visací lampu a opustila mne. Komnata byla prostředně velká, s vysokými okny. Uprostřed bylo připraveno nízké, jednoduché lůžko. Ulehl jsem na ně a všiml si úzkého vlysu, táhnoucího se při podlaze podél stěn, na němž Ctnosti jako Moudrost, Střídmost, Spravedlnost a Statečnost obřadně sloužily Kráse a přinášely jí oběti. Něžné a ušlechtilé tvary těchto obrazů vnášely do mé rozbouřené mysli klid a prostotu a jako vznášející se snové vidiny ji ukolébaly do spánku.

Když jsem se za časného rána probudil, posilněn a veselý, spatřil jsem, jak se nade mnou sklání světlý obličej, zcela ověnčen dlouhými, matně plavými vlasy. Mé srdce rozpoznalo ten krásný obraz a pozdravilo čekající jménem, které nosila, když ještě tichými kroky chodívala vedle mne po hájích a lukách. “Paní Gertrudo!”

“Pojď se mnou,” volala prosebně, “vyhledáme cesty, po nichž jsme chodívávali.” Za palácem, vysoko jej převyšující, se rozkládal háj starých platanů, jež tam rostly roztroušeny po dvojicích a ve skupinách jako přátelé. Paní Gertruda šla vedla mne po vyšlapané pěší cestě. Cesta a háj se však přesně podobaly cestě a háji, kde jsme se před dávným časem tak rádi procházívali. Mé srdce zjihlo a naslouchalo s tichým steskem větru a ptačímu zpěvu. Už jednou kráčely mé nohy po témže trávníku, už jednou mi vnikaly do uší tytéž větry a ptačí zpěvy, a já si stěží dokázal uvědomit: bylo to včera nebo před mnoha, dávno zapomenutými roky?

“Poznáváš ho?” zeptala se Gertruda a položila ruku na skvrnitý kmen jednoho platanu, který jsme tenkrát, protože byl nejstarší a nejvyšší, nazvali “otcem”. Tiše jsem přikývl. “A poznáváš ještě tuto zeleň a žluť, a tyhle cesty a křoviny?” Cítil jsem sladkost i únavu. Tiše jsem přikývl.

“Tvůj sen pozdního léta!” řekla. “Tvůj oblíbený! Básně, které jsi o něm psal, dny, kdy jsi po něm toužil, noci, za nichž tě navštěvoval na rozepjatých křídlech, to vše je tvoje vlastní vzpomínka a touha, která tě obklopuje.”

Vložil jsem štíhlou ruku paní Gertrudy do své a počal jako kdysi chválit její ušlechtilý tvar a bělost, bledost jejích žilek a světlou růžovost jejích jemných prstů. “Pamatuješ se ještě,” zeptala se paní Gertruda, “na to první poledne pod převislými větvemi šeříků?”

“Vzpomínám si. Vzpomínám si také na všechno, co tenkrát bylo, jak jsi byla mou útěchou a rádkyní a připomínala jsi mi vzdálenou matku. Byl jsem nemocný a zmatený, a tu jsi ty probudila, co ve mně ještě zbývalo ze zbožnosti a úcty. Tys mě učila znovu hledat ztracenou krásu a omládnout, když jsem ji v nádherných okamžicích spatřil.”

“Jednou jsi, příteli, chtěl o mně a o svém štěstí napsat píseň. Vzpomínáš ještě? Dny a noci byly plné tvé rodící se písně, a se sna živou láskou jsi hledal vše, co je vzácné a drahocenné, světla a tóny, které ještě žádný umělec nenalezl, slova lásky a slova úcty, která ještě žádný básník nevyslovil. Rozhlédni se kolem! Tady leží v netušené dokonalosti tvá píseň. Stromy a křoviny v ušlechtilých skupinách, zlatá a hnědá světla, písně vzácných lesních ptáků. I na mne se podívej! Co na mně bývalo malé a nahodilé a umělé, to ze mne opadlo. Co zde vidíš, to vše je krásnější než veškerá skutečnost a skutečnější než veškerá skutečnost. Vnímej každou tichou kadenci větrů, pij nezakalenýma očima rozmanitost barev listů, snaž se, aby to vše se stalo tvým vlastnictvím. V dálce se budeš za noci probouzet a trýznivě postrádat každý zvuk a každý stín, jejž si tvůj vnitřní zrak nebude schopen vybavit. Pak ti ale po sterých cestách vyjde vstříc tvá píseň, slast tvých prvních zpěvů se k tobě vrátí, cizí se spojí s cizím, tvé dílo poroste a nabude na životnosti, až za jedné tiché hodiny opustí dílnu a vyvstane před tebou dotvořené, čisté a dobře znějící.”

Paní Gertruda umlkla a znovu položila svou ruku do mé. Chladivě a přívětivě k nám znělo šumění vzdálených vodotrysků. Po nebeské báni, zacloněné vrcholky platanů, ve výšce klouzal bez pohybu křídel velký pták.

Druhého dne jsem se probudil časně, ještě než se první ptáci dali do zpěvu. V noci hustě pršelo. Zem byla ještě vlhká a syrově voněla. Na listech visely třpytivé kapky. Každým krokem a nadechnutím jsem v sobě cítil mládí a zdraví. Dálky a sytě modré nebe vypadaly vesele a panensky. Jen před dávnou dobou, když jsem byl chlapec a ještě mnou necloumalo tušení lásky a vznětlivých vášní, ukazovala mi zem tuto svou spokojenou, veselou tvář.

Vydal jsem se po jedné nepříliš udržované lesní cestě, která se brzy uprostřed starého lesa čím dál víc ztrácela. Prudký vítr vanul korunami starých dubů, které se svými rozmanitě pokroucenými větvemi kolem udušeného spodního porostu navzájem objímaly a společně jako svorná obří rodina se vzpínaly do prostoru a ke světlu. Často jsem nacházel stopy malých kopýtek, vtisknuté do černé lesní půdy přes stezku, a jednou se mi zdálo, že vidím, jak se v polotmě blízké houštiny urostle a královsky zdvihá a otáčí ušlechtilá hlava jelena. Slídil jsem kolem a naslouchal a mnohdy jsem stál dlouho se zatajeným dechem, až se mým často rozníceným a šáleným smyslům zdál les plný duchů a mlčenlivých přízraků. Široký potok se valil hlučně po svahu přes kameny a mech do náhle se rozevřevšího údolí. V hloubi jeho koryta, překlenutého mnoha vodopády, se nehlučně a temně míhali plaší pstruzi a mizeli jako temné blesky, jakmile se můj stín dotkl jejich skrýše.

Po stopách veselého bouřliváka jsem dorazil znenadání do údolí, které jsem dobře znal. Při jeho ústí jsem uhnul kolem vystupující stráně a opustil potok, který se valil jiným směrem a záhy se ozýval už jen docela tiše. Mladý bukový porost, pozvolna řídnoucí, posléze zcela ustoupil a poskytl mému zraku důvěrně známý, líbezný pohled. Do širokého travnatého údolí vysunovalo své zalesněné výběžky několik pahorků. Přede mnou se rozkládal ve vysokém rákosí temný rybník, u kterého jsem jako chlapec strávil o polednách mnoho hodin. Na hnědavé hladině se zrcadlily jednotlivé stromy s holými, štíhlými kmeny a vysokými, řídkými korunami. Na tomto břehu, zarostlém rákosím, se honily hlubinou mé chlapecké duše první sny o životě, zrcadlíce se na nehybné hladině. Tato přívětivá, vážná samota ve mně vznítila i první, podivuhodně košaté básnické myšlenky.

Rukou jsem si zastínil oči a nasával do sebe ty měkké barvy, to ticho a ten mír, který mi připadal, jako bych ho na těch zamilovaných místech zanechal v jiných dobách. Suché špice stébel a listů rákosí se nepravidelně pohupovaly s mrtvolným šustěním, které to ticho činilo ještě hmatatelnějším. Na druhém břehu vystupovala z teplé, vlhké země řídká pára, jež pojila v pozadí se zdvihající pahorky s jasným nebem v měkkou dálku. Nad hřbetem nejbližšího pahorku se špičatě rýsovala úzká, věž klášterního kostela. Odtud se také brzy ozvalo jasné vyzvánění. V měkkých vlnách klouzalo dlouhými tóny nade mnou.

Věděl jsem, že za pahorkem se nachází klášter, kde jsem se prvně naučil uvažovat o dnešku a zítřku, kde jsem prvně ochutnával trpkou sladkost vědění a sladké tušení skryté krásy. Tam pojala do sebe má citlivá mysl všechna velká jména, která čněla vysoko a slavnostně v mých myšlenkách, velká jména jako Perikles, Sokrates, Feidias, a také jméno velkého Homéra.

V duchu jsem viděl zřetelně před sebou klenutí sálů a gotická okna křížové chodby, a silně mě to hnalo ochutnat tklivou rozkoš návratu. Ale zůstal jsem. Bál jsem se rozbít v sobě ten vnitřní obraz; bál jsem se potkat jiné lidi tam, kde jsem byl ve svých snech jako doma.

Slunce se třpytilo na špičce věže. Hřbet pahorku se ostře a vážně rýsoval mezi zde a tam, mezi mnou a tím, co zapadlo do temnot. Dojat jsem rozpřáhl ruce na pozdrav. Vždyť tam ležel pohřben kus mého já, a jaké množství nerozvinutých podnětů a neukojených mladistvých snů s ním!

Do rybníka čněla úzká dřevěná lávka. Vstoupil jsem na chvějící se nástavbu a naklonil se, jak jsem to často dělával, přes zábradlí. Můj zrcadlový odraz ležel bez hnutí na hladině. Hledal jsem v něm rysy, které by mě upomněly na tvář, jež se na mě tehdy dívala z téže hloubky. Pak jsem to tiché místo opustil a vydal se lesem pomalu zpět.

V zahradě jsem zastihl královnu, jak sedí v kruhu svých žen. Z ruky do ruky putovala mísa se zlatožlutými, voňavými plody, a každá z hráček, než směla jeden z nich ochutnat, musela o něm něco říci. Mísa se právě ocitla v ručkách jedné malé černovlásky, za niž jsem se zrovna postavil, ještě zakryt řadou oleandrů. Maličká se sklonila nad krásnou nádobou, přičemž odhalila světlou šíji s černými prstenci vlasů, a hledala zkoumavými zraky nejsladší plod. Ten pak vytáhla dvěma prsty za stopku, zdvihla jej s obdivem před sebe a přibližovala si ho pomalu k lačným ústům. “Protože tu není ten,” pravila s úsměvem, “jemuž jedinému bych tuto sladkost přála, nedovoluje mi má závist, abych tento nejkrásnější plod přenechala někomu jinému.” To řekla a s chutí se zakousla do sladké dužiny, zatímco jsem se právě objevil mezi haluzemi.

Ženy, které seděly naproti a spatřily mě první, propukly ve veselý smích, který se šířil po kruhu na obě strany, jak vždy jedna sousedka na mě ukázala druhé, až dospěl k té, která seděla přede mnou. Ta se udiveně rozhlížela kolem, držíc mísu stále ještě v levé ruce, smála se s ostatními, aniž věděla proč, konečně vstala a otočila se, přičemž o mne celá polekaná a zrudlá zavadila nakousnutým plodem. Pak se ale rychle vzchopila, řekla upřímně “Tumáš!”, a držela mi plod před ústy.

“Nejprve něco prones!” vybídla mě královna. “Tento nejskvostnější ze všech plodů,” řekl jsem rychle, “je mi viditelným projevem štěstí, jež odmítnout by bylo mou zkázou. Dopřejte mi ho tedy a dovolte, abych tu, která ho statečně ochutnala přede mnou, nazval Fortunou. Tibi, Fortuna!” Sladké sousto mě dokonale osvěžilo.

Mezitím nastalo poledne a my se stáhli před palčivým sluncem zpět do síně. Ženy přinesly kromě ovoce chleba a med, mléko v konvicích a víno v kamenném džbánu. Navzájem jsme si posloužili vodou na umytí rukou a zasedli vesele k obědu. Vedle mne statečně seděla Fortuna, škádlená a častovaná tou směšně něžnou přezdívkou, a nezavřela ústa. Umlkla ale a poslouchala, a já s ní, když jedna z žen začala dávat napůl vážně v plen historky z mého života, z nichž většina byla často přerušována smíchem a novými příběhy. I královna se přidala.

“Vzpomínáš si ještě,” obrátila se na mě, “na ten příběh o Blondelovi, když jsi byl malý? Je dáno básníkům, že si pamatují ze svých raných dob víc než ostatní lidé. Pamatuješli si ještě, vypravuj nám o tom.”

Příhoda z doby, kdy jsem byl ještě malý chlapec a na kterou jsem už léta nemyslel, vyvstala náhle zřetelně přede mnou jako nějaká plachá dětská postavička. A já vyprávěl: “Když jsem byl ještě malý, ani ne šestiletý, stalo se kdysi kdesi, že se ke mně donesl příběh o pěvci Blondelovi. Moc jsem mu nerozuměl a brzy ho zapomněl, ale to něžné, laskavé jméno Blondel mi utkvělo v paměti a znělo mi tak podivuhodně nevinně a mile, že jsem si je často potichu opakoval. Představoval jsem si, jak by to bylo krásné a jak by oblažilo mé srdce, kdybych se takto jmenoval. A tak jsem brzy přemluvil při hře kamaráda ze sousedství, aby mi tak říkal, což mi bylo náramně příjemné a dělalo mi to dobře. Chlapeček si tedy při našich hrách zvykl na tohle mé jméno a jednou dopoledne, když přišel k nám před dům; aby si mě odvedl, postavil se k plotu a zavolal z plných plic do okna: ,Blondele! Pojď dolů, Blondele!`. V pokoji byli otec s matkou a návštěva, a mé nahlas prozrazené milostné tajemství mě zahanbilo a pobouřilo natolik, že jsem si netroufal jít k oknu, a nakonec jsem svému užaslému kamarádovi s hněvem vypověděl přátelství, které se ovšem brzy zase obnovilo.”

“Tak to bylo,” řekla královna. “Teď ale, jestli chceš, nám pověz, kde ses zdržoval dnes ráno. Myslela jsem, že ti ukážu ranní moře, ale tys byl pryč, sotva vyšlo slunce.”

“Dostal jsem časně ráno chuť se proběhnout a ocitl jsem se v hlubokém lese, který mě svými stíny a tajemstvími lákal stále dál, až se přede mnou vynořil půvabný zázrak. Stanul jsem před jedním rybníkem, jehož zrcadlivá hladina si ještě uchovala se vší skvostnou vůní nejněžnější myšlenky mého mládí. Nad pahorkem na druhé straně vykukovala věž kláštera, který mně a mým mladistvým snům před časem poskytl přístřeší.”

“Vím,” pravila ta nejkrásnější, “to byla tvá nejušlechtilejší a nejčistší doba. Tenkrát jsem tě vídávala, jak se zádumčivé touláš po lesích a chlapecky smutně brouzdáš v spadalém listí, a nikdy jsem ti nebyla blíže než za oněch večerů, kdy jsi vzal do rukou housle nebo knihu uctívaného básníka. Tehdy jsem viděla, jak se nad tebou stahují stíny příštích let, a bála jsem se o tebe a tušila, jak jednou za mnou přijdeš s novým mládím a novým smutkem. Pro tu dobu plnou touhy jsem tě měla ráda i za tvých nejpropastnějších let.”

Zatímco takto hovořila, vytanulo mi v mysli jako nějaký obraz celé mé mládí a pohlíželo na mne smutně očima týraného dítěte. Královna ale dala přinést housle, zakončila oběd a vyzvala mne, abych zahrál. I ostatní ženy na mě naléhaly s prosbami a lichotkami a Fortuna mi s milostivým gestem podala smyčec. A tak jsem jej tiše nasadil a zkusil jím jemně přejíždět přes struny, až mé prsty opět uvykly pevným houslovým hmatům. Pak jsem se s chutí pustil do hry a hrál vášnivé takty temné fantazie mládí. A nato, když mě o to prosil dlouhý pohled paní Gertrudy, jsem hrál Chopinovo nocturno, to nejkrásnější, v němž jako by vanul vítr a jehož takty se chvějí jako světélka na moři, ozářeném měsícem.

Vyšel jsem si s královnou po lesních cestách do letohrádku poblíž mořského břehu. Tam mě zavedla před jakousi vysokou, pomalovanou stěnu. “Můj oblíbený obraz,” pravila. S velkým uměleckým citem tu byla vymalována jižní zahrada, plná temných, stinných křovin, s řeckými sochami a s tryskající fontánou, o jejíž nejspodnější nádrž byla opřena lyra. “Znáš tu zahradu?”

“Ne. Ale ta lyra je Ariostova.” Usmála se. “Ariosto! Ještě se tu občas prochází a baví mě zvučnou hrou houpavých oktáv a nechá mě, abych ho žertem ozdobila věncem.”

Na tichý pokyn panovnice se náhle celá ta pomalovaná stěna odsunula. Před námi se rozklenul nekonečný horizont a u nohou nám ležela temná zeleň zahrady, která byla na obraze. Z jednoho rondelu vyšel pomalu štíhlý, snědý muž, shýbl se pro lyru, hrou na ni napodoboval stříbrné zvuky fontány. Nato odkráčel dolů směrem k tmavnoucímu moři a zmizel u zahradní zdi. Mně to celé zjevení připadalo jako dvojverší z Rolanda, úsporné, formálně ušlechtilé, čtverácké jako dívčí smích. Pak jsem sám sestupoval ruku v ruce s královnou k mořskému břehu. Lehce zčeřená širá mořská hladina se modře, rudě a stříbřitě třpytila. Naše zraky spočívaly dlouho a uchváceně na této hře barev. Pak moje kráska rozhrnula větve a ukázala na bílé, úzké schody, které vedly do vody. U nich jsem našel přivázaný svůj člun. Královna ulomila větévku pomerančových květů, hodila ji do člunu, něžně mě postrčila za ní a podala mi ruku.

“Dobře dojeď! Loučení je umění, kterému se nikdo dokonale nenaučí. Vím, jednou se znovu vrátíš, abys u mne načerpal světlo, a jednou, až už nebudeš žádná vesla potřebovat.”

Se silným hřmotem se jedna vlna roztříštila o schody a vracejíc se odnesla s sebou na hřbetě můj člun. Vztáhl jsem obě ruce za světlou postavou, dokud s letmým zamáváním nezmizela tam, kudy kráčíval Ariosto. Noc se snesla rychle a rozložila těžký plášť temnoty na můj smutek a s nádherou shlížela tisícem hojivých očí na mou pomalou cestu domů.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist