<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jack Higgins
překlad: Jan Navrátil

COLD HARBOUR
Souboj tajných služeb před Dnem D

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

jedna

Kolem dokola byla samá těla, zřetelná v měsíčním svitu, některá v záchranných vestách, některá bez nich. Moře pokryly plameny hořící nafty a pokud Martin Hare mohl vidět z hřebenu vlny, na který byl vynesen, byla příď torpédoborce již pod vodou. Po tlumené explozi se záď lodi zvedla a začala se potápět. Díky záchranné vestě, kterou měl na sobě, se Martin přehoupl na druhou stranu vlny, avšak další vlna, která následovala, ho zahltila a dusila, až začal ztrácet vědomí. V hrudi cítil ostrou bolest po zásahu šrapnelem.

Úžinou mezi ostrůvky plynulo moře velmi rychle, snad rychlostí šesti nebo sedmi uzlů. Měl pocit, že ho nese velkou rychlostí, zatímco volání o pomoc pohltila noc. Znovu ho zvedla vlna a oslepeného solí na chvíli zadržela, aby ho vzápětí nesla přímo k záchrannému člunu.

Chytil se provazových držadel na okraji člunu a nahlédl dovnitř. Tam se krčil člověk, japonský důstojník v uniformě. Hare si všiml, že je bosý. Chvíli zírali jeden na druhého, ale po delším váhání se Hare pokusil vytáhnout nahoru. Síly mu však nestačily.

Japonec se beze slov doplazil k němu, nahnul se dolů, chytil ho za záchrannou vestu a vtáhl do člunu. Ve stejné chvíli se záchranný člun začal točit ve víru a Japonec vypadl střemhlav do moře. V několika vteřinách zůstal o deset yardů za záchranným člunem, jeho obličej bylo v měsíčním svitu jasně vidět. Začal plavat zpět ke člunu, ale pěnu mezi Japoncem a člunem protnula hřbetní ploutev žraloka. Japonec nestačil ani zakřičet, jen vyhodil ruce nad hlavu a zmizel. Byl to Hare, kdo začal křičet tak, jak tomu bylo vždy, když bezmocně ležel zpocený v posteli.

Službu měla sestra McPhersonová, tvrdá žena s pochopením pro lidské slabosti, vdova s dvěma syny u námořnictva, válčícími mezi ostrovy. Přistoupila k němu s rukama vbok a dívala se na něho.

„Zase vás trápí zlé sny?“

Hare spustil nohy na podlahu a natáhl se pro župan. „Přesně tak. Který doktor má dnes v noci službu?“

„Nadporučík Lawrence, ale ten pro vás nemůže nic udělat. Jedině vám naordinuje další prášky na spaní. Budete dál tvrdě spát tak, jak jste již prospal celé odpoledne.“

„Kolik je vlastně hodin?“

„Sedm. Dejte si sprchu a já vám zatím připravím vaši pěknou novou uniformu. Mohl byste přijít dolů k obědu. To vám prospěje.“

„Myslím, že ne.“

Podíval se na sebe do zrcadla a vjel prsty do neučesaných prošedivělých černých vlasů. Ve čtyřiceti šesti letech se to dá čekat. Jeho obličej byl pohledný, po měsících hospitalizace však pobledlý. Výraz v očích byl bez jiskry. Otevřel šuplík ve skřínce u postele, vzal si zapalovač, krabičku cigaret a jednu si zapálil. Rozkašlal se, když kráčel k otevřenému oknu, aby se přes balkon rozhlédl po zahradě.

„Úžasné,“ řekla, „zůstala vám jedna strana plic a nyní se snažíte dokončit to, co Japonci nestihli.“ U postele stála termoska s kávou. Nalila trochu do šálku a podala mu jej. „Je čas začít znovu žít, nadporučíku. Jak říkají v hollywoodských filmech, válka pro vás skončila. Neměl jste nikdy začínat v první řadě, to je pro mladé.“

Srkal horkou kávu ze šálku. „Tak co bych měl dělat?“

„Vrátit se zpátky na Harvard, profesore.“ Smála se. „Studenti vás budou milovat. Tolik medailí. Nezapomeňte si vzít uniformu hned první den.“

Proti své vůli se krátce zasmál. „Pánbůh se mnou, Maddie, nemyslím, že bych se tam měl vracet. Teď je válka, to je jasné.“

„A vás to pořád drží.“

„Já vím. Ta řezničina v Tulugu mě vyřídila. Myslím, že mne připravila i o něco jiného.“

„Inu, jste dospělý muž. Chcete-li poposedávat v této místnosti a pozvolna hnít, je to vaše věc.“ Kráčela ke dveřím, otevřela a obrátila se. „Pouze bych vám radila se učesat a dát do pořádku – jde k vám návštěva.“

Zamračil se. „Návštěva?“

„Čeká u nadporučíka Lawrence. Nevěděla jsem, že máte nějaké konexe v Británii.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Hare zmateně.

„O vaší návštěvě. Je to vysoká šarže – brigadýr Munro z britské armády. Nikdo by to do něj neřekl. Dokonce nenosí ani uniformu.“

Odešla a zavřela za sebou. Hare zůstal na chvíli zamračeně stát. Nakonec odběhl do koupelny a pustil sprchu.

 

Brigadýru Dougalu Munroovi bylo šedesát pět let. Byl to bělovlasý a neobyčejně nehezký muž ve špatně padnoucím tvídovém obleku. Na nose měl brýle s kovovými obroučkami, které se dělaly pro některé hodnosti britské armády.

„Především chci vědět, zda je fit, doktore,“ řekl Munro.

Lawrence nosil přes uniformu bílý plášť. „Myslíte fyzicky?“ Otevřel před ním fascikl. „Je mu čtyřicet šest let, brigadýre. Do levé strany plic ho zasáhly tři šrapnelové střepiny a strávil šest dnů sám v záchranném člunu. Je to zázrak, že je tu mezi námi.“

„Ano, to je mi jasné,“ řekl Munro.

„Máme tu co dělat s mužem, který byl profesorem na Harvardu a záložním důstojníkem u námořnictva. Byl uznávaným jachtařem s užitečnými kontakty na správných místech. Na začátku války, když mu bylo čtyřicet tři, začal sloužit na PT člunech.“ Listoval dál. „Nevynechal jediné námořní bojiště v Pacifiku. Povýšen na nadporučíka, četná vyznamenání.“ Pokrčil rameny. „Má za sebou všechno včetně dvou Námořnických křížů a nakonec ty události v Tulugu. Japonský torpédoborec zvedl jeho člun nad hladinu. Vrazil do něj a nálož vybuchla. Mohl zahynout.“

„Pokud je mi známo, byl jedním z mála, kdo z toho vyvázli,“ podotkl Munro.

Lawrence zavřel spis. „Víte, proč nedostal čestnou medaili? Protože ho na ni navrhl generál MacArthur a námořnictvo nemá rádo intervence ze strany pozemních vojsk.“

„Ale vy nejste od námořnictva. Je to tak?“ otázal se Munro.

„Čerta starého!“

„Dobře. Já nejsem běžný příslušník armády, tak mluvme otevřeně. Je v pořádku?“

„Fyzicky ano. Ale, když dovolíte, myslím si, že mu to zkrátilo život přinejmenším o deset let. Lékaři mu nedoporučují další službu na moři. Vzhledem k jeho věku je zralý na vyřazení z činné služby.“

„Rozumím.“ Munro si poklepal na čelo: „A co tady nahoře?

„V hlavě?“ Lawrence pokrčil rameny. „Kdo ví? Určitě trpěl poúrazovými depresemi, ale to již přešlo. Špatně spí, zřídka opouští pokoj a vyvolává dojem, že si neví rady sám se sebou.“

„Takže je natolik v pořádku, že může odejít?“

„Zajisté. Je fit již několik týdnů. S příslušným pověřením může odejít třeba hned.“

„Mám něco takového s sebou.“ Munro vytáhl z náprsní kapsy saka dopis, otevřel jej a podal Lawrencovi, který jej přečetl a tiše hvízdl. „Ježíši, je to tak důležité?“

„Ano.“ Munro schoval dopis zpět do kapsy, sebral svůj plášť do deště a deštník.

Lawrence řekl: „Můj Bože, vy ho chcete poslat zpět?“

Munro se lehce zasmál a otevřel dveře. „Nyní se na něho podívám, když dovolíte, nadporučíku.“

 

Munro se zahleděl z balkonu přes zahradu na osvětlené město. Nastával soumrak. „Washington je v tuto roční dobu neobyčejně půvabný, že?“ Obrátil se a natáhl ruku. „Munro, Dougal Munro.“

„Brigadýr?“ otázal se Hare.

„Ano, osobně.“

Hare měl na sobě domácí šaty s košilí bez límce. Jeho tvář byla ještě rozehřátá po sprchování. „Promiňte mi, brigadýre, že to říkám, ale jste nejméně vojensky vyhlížející člověk, jakého jsem vůbec kdy viděl.“

„Díky Bohu za to,“ odpověděl Munro. „Až do roku 1939 jsem byl zaměstnán jako egyptolog, profesor univerzity v Oxfordu. Dejme tomu, že ta hodnost mi měla dodat autoritu v určitých kruzích.“

Hare se zamračil. „Počkejte chvíli. Nezavání to náhodou zpravodajstvím?“

„Na to vemte jed. Už jste někdy slyšel o SOE, nadporučíku?“

„Útvar pro řízení zvláštních úkolů,“ řekl Hare. „Nevysílá agenty do okupované Francie nebo něco podobného?“

„Přesně tak. Byli jsme předchůdci vaší vlastní OSS, Útvaru strategických služeb, který s námi nyní těsně spolupracuje. Já zastupuji Sekci D v SOE, které se také často říká „oddělení špinavých triků“.

„A co chcete od mne, ksakru?“ ozval se Hare.

„Vy jste byl na Harvardu profesorem německé literatury, nemám pravdu?“

„A co má být?“

„Vaše matka byla Němka. Jako chlapec jste strávil se svými rodiči v této zemi spoustu času. Dokonce jste promoval na Drážďanské univerzitě.“

„Tak?“

„Pokud vím, hovoříte plynně jejich jazykem. Námořnická zpravodajská služba mi prozradila, že i vaše francouzština je docela slušná.“

Hare se zakabonil. „Má to snad znamenat, že se mne snažíte naverbovat do špionáže nebo do něčeho podobného?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Munro. „Podívejte se, vy jste opravdu unikát, nadporučíku. Nejen proto, že hovoříte plynule německy. Jste námořním důstojníkem a máte bohaté zkušenosti s torpédoborci. To vše dohromady vás činí zajímavým.“

„Myslím, že byste to měl lépe vysvětlit.“

„Dobrá.“

Munro se posadil. „Sloužil jste u člunů PT u druhé eskadry na Šalomounech, že ano?“

„Ano.“

„Dobrá, chtěl bych vám povědět, že na naléhavý požadavek OSS mají být vaši muži přesunuti ke Kanálu, aby zde mohli operovat při vysazování a sbírání agentů na francouzském pobřeží.“

„A k tomu potřebujete mě?“ zvolal Hare překvapeně. „Vy jste se zbláznili. Prokristapána, já jsem odepsaný. Čekám na propuštění z armády.“

„Vyslechněte mne,“ řekl Munro. „Na lamanšském kanálu prožívají vojenské čluny perné chvíle zásluhou svých německých protějšků.“

„Kterým Němci říkají Schnellboot,“ doplnil ho Hare. „Rychlé čluny. Přiléhavý název.“

„Ano, správně. My je z jistého důvodu nazýváme E-čluny. Jak jste řekl, jsou rychlé, proklatě moc rychlé. Od začátku války se snažíme nějaký ukořistit a nyní mám to potěšení vám sdělit, že se nám to konečně minulý měsíc podařilo.“

„Ale neříkejte!“ překvapeně řekl Hare.

„Brzy se přesvědčíte, že nemám ve zvyku si vymýšlet, nadporučíku,“ poznamenal Munro. „Je to jeden ze série S.80. Na hlídce podél devonského pobřeží měl nějaké problémy s motorem. Když se jeden z našich torpédoborců za úsvitu vracel, posádka E-člunu opustila loď. Pochopitelně, její kapitán umístil nálož, aby ji zničil. Na neštěstí pro něj neexplodovala. Při výslechu radisty bylo zjištěno, že v poslední zprávě na jejich základnu v Cherbourgu hlásil potopení, což znamená, že jsme dostali jejich loď a Kriegsmarine, válečné námořnictvo, o tom neví.“ Zasmál se. „Chápete, kam mířím?“

„Bohužel ne.“

„Nadporučíku Hare, v Cornwallu se nachází malý rybářský přístav jménem Cold Harbour. Není tam víc než pár stavení a statek. Je to obranné pásmo a lidé se odtud dávno vystěhovali. Moje oddělení jej používá, řekněme, pro zvláštní úkoly. Mám tam k dispozici pár německých letadel. Stork a noční stíhačku Ju 88S, která stále nosí výsostné státní znaky Luftwaffe. Člověk, který je pilotuje, je zdatný letec RAF, i když nosí německou uniformu.“

„A ode mne chcete, abych podobně sloužil na E-člunu?“ otázal se Hare.

„Přesně tak, to je místo, kam patříte, a konečně, člun Kriegsmarine potřebuje, aby i jeho posádka byla německá.“

„Což odporuje válečným pravidlům a je to dostatečný důvod postavit takové mužstvo před popravčí četu, když se nechá chytit,“ podotkl Hare.

„Chápu vás. Jak generál Sherman jednou řekl, válka je peklo.“

Munro se postavil a mnul si ruce. „Bože, možnosti jsou neomezené. Mohu vám říct, že dekódování veškerého německého válečného zpravodajství probíhá na přístroji Enigma, o kterém se Němci domnívají, že je nepřekonatelný. Na neštěstí pro ně máme projekt Ultra, kterým můžeme do jejich systému proniknout. Přemýšlejte o informacích, které dostanete od Kriegsmarine. Dozvíte se potkávací signály a denní kódy pro vstup do přístavů.“

„Šílené,“ řekl Hare. „Budete potřebovat celé mužstvo.“

„Es osmdesátky zpravidla obsluhuje šestnáct mužů. Moji přátelé na admiralitě myslí, že vám bude stačit deset, včetně vás. Protože se jedná o společnou operaci, naši i vaši lidé hledají dokonalý personál. Již jsem vám sehnal dokonalého inženýra. Je to židovský utečenec, který pracoval v továrně Daimler-Benz. Tato firma vyráběla pro E-čluny motory.“

Nastalo dlouhé mlčení. Hare se otočil a zadíval se přes zahradu na město. Bylo dost šero a z nepochopitelného důvodu si vzpomněl na Tulugu. Začal se chvět, a když si bral cigaretu, jeho ruka se třásla. Obrátil se a ukázal ji Munroovi.

„Sledujte to a hádejte proč. Protože jsem vylekaný.“

„To se mi stalo také, když jsem byl v břiše zatraceného bombardéru,“ odvětil Munro. „A bude mi zase tak, když poletíme dnes v noci zpět. Tentokrát to bude Létající pevnost. Myslím, že tam bude o něco víc místa.“

„Ne,“ chraptivě ze sebe vyrazil Hare, „já to neudělám.“

„Ale ano, uděláte, veliteli,“ řekl Munro, „a mám vám prozradit proč? Protože nic jiného tu nemůžete dělat. Jistě, můžete se vrátit na Harvard. Zpět za katedru po tom všem, co jste vykonal? A něco vám řeknu, oba jsme na stejné lodi. Jsme zvyklí stát v první linii. Žijeme pro to, o čem si jiní jen nechávají vyprávět. Pak přijde válka, a co se stane, milý příteli? Radujeme se z každého okamžiku!“

„Běžte k čertu,“ odsekl Martin Hare.

„K tomu nemám daleko.“

„Co když bude moje odpověď i nadále ne?“

Munro vytáhl z kapsy dopis. „Milý kamaráde, předpokládám, že poznáte podpis na konci dopisu. Je to podpis vrchního velitele amerických ozbrojených sil.“

Hare na něj zíral s úžasem. „Dobrý Bože!“

„Ano, než odejdeme, chtěl nám poslat pár slov. Také tomu můžete říkat rozkaz. Tak buďte hodný hoch a hezky si oblečte svou uniformu. Nemáme času nazbyt.“

U zadního vchodu do Bílého domu, kde zastavila limuzína, ukázal Munro svůj průkaz službu konajícím příslušníkům tajné služby.

Chvíli trvalo, než byli uvedeni. Za několik minut pro ně přišel mladý důstojník námořnictva v nažehlené uniformě.

„Brigadýre,“ pozdravil Munroa. Obrátil se k Haremu a zasalutoval způsobem, jakého je schopen jen absolvent vojenské akademie v Annapolis. Je to pro mne velká čest, že vás poznávám, pane.“

Hare odpověděl na jeho pozdrav s mírnými rozpaky.

Mládenec je vyzval: „Následujte mne, pánové. Pan prezident vás již čeká.“

 

Oválná pracovna byla skromně osvětlena. Kromě lampy na stole pokrytém papíry zde jiné světlo nebylo. Prezident Roosevelt seděl ve svém pojízdném křesle u okna a díval se ven. V ústech se matně leskla cigareta, zasazená do oblíbené špičky. Pohnul se v křesle: „Tak jste tady, brigadýre.“

„Pane prezidente!“

„A toto je nadporučík Hare?“ Podal jim ruku.

„Děláte čest své zemi, pane. Jako váš prezident vám děkuji. Ta záležitost v Tulugu, to bylo něco.“

„Lepší muži než jsem já zemřeli při potopení toho torpédoborce, pane prezidente.“

„Já vím, synu.“ Roosevelt držel Hareho ruku ve svých dlaních. „Lepší muži než jste vy nebo já umírají každý den, ale my se musíme semknout a dělat vše, jak nejlépe umíme.“ Sáhl po nové cigaretě a zasadil ji do špičky. „Brigadýr vás zařadil do skupiny v Cold Harbouru? Jaký je váš názor?“

Hare se podíval na Munroa, zaváhal a potom řekl: „Zajímavý návrh, pane prezidente.“

Roosevelt zaklonil hlavu a rozesmál se. „Hezky jste to řekl.“

Popojel s pojízdným křeslem ke stolu a otočil se. „Nošení nepřátelské uniformy zcela odporuje Ženevské konvenci, to je vám jasné, že?“

„Ano, pane prezidente.“

Roosevelt zvedl oči ke stropu. „Opravte mne, když vám tu historku řeknu špatně, brigadýre, ale je to pravda, že během napoleonských válek občas útočily britské lodě pod francouzskou vlajkou?“

„Skutečně, je to tak, pane prezidente, a obvykle, když se francouzské lodě staly válečnou kořistí, byly znovu zařazeny do britského námořnictva.“

„Takže máme precedens pro takovou akci jako legitimní ruse de guerre,“ poznamenal Roosevelt.

„Zajisté, pane prezidente.“

Hare řekl: „Pozornost si zasluhuje skutečnost, že před takovou akcí bylo u Britů zvykem vyvěsit vlastní prapor dříve, než došlo k bitvě.“

„To se mi líbí,“ přitakal Roosevelt. „Pochopil jsem. Když musí muž zemřít, mělo by to být pod jeho vlastním praporem.“ Vzhlédl k Haremu. „Přímý rozkaz od vašeho nejvyššího velitele. Vždy budete na svém E-člunu vozit pruhy s hvězdami a když půjdete do boje, vyvěsíte je místo znaků Kriegsmarine. Je to jasné?“

„Dokonale, pane prezidente.“

Roosevelt mu znovu podal ruku. „Dobrá. Na rozloučenou vám mohu jen popřát hodně štěstí.“

Oba si s ním potřásli rukou a jako zázrakem se z přítmí vynořil mladý poručík, který je doprovodil ven.

Když limuzína zatočila na Constitutional Avenue, Hare řekl: „Pozoruhodný člověk.“

„Nedá se popsat, čeho spolu s Churchillem za rok dosáhli. Je to neuvěřitelné.“ Povzdechl: „Jsem zvědavý, jak dlouho potrvá, než někdo napíše knihu o tom, jaký byl jejich skutečný význam.“

„Akademici druhé třídy, kteří si dělají reputaci.“ Hare dodal: „Tak jako my?“

„Přesně.“ Munro se podíval na osvětlené ulice. „Opustím toto město. V Londýně na vás čeká kulturní šok. Nejen kvůli zatemnění, ale hlavně proto, že Luftwaffe podniká noční nálety.“

Hare se zaklonil do sedadla, zavřel oči, ne z únavy, ale s pocitem náhlé veselosti. Bylo mu, jako by se znovu probral z dlouhého spánku.

 

Létající pevnost byla zcela nová a na cestě se měla připojit k americké 8. Air Force v Británii. Posádka vytvořila pro Munroa a Hareho maximální pohodlí pomocí přikrývek, polštářků a termosek. Hare jednu z nich otevřel, a když letěli nad pobřežím New England, zvedl se ze sedadla.

„Kávu?“

„Ne, děkuji.“ Munro si upravil polštářek za hlavou a přitáhl pokrývku. „Piju spíš čaj.“

„Svět je plný podivínů,“ poznamenal Hare.

Usrkával horkou kávu a Munro pobrukoval: „Věděl jsem, že tu pro vás ještě něco mám. Vzhledem k zvláštním okolnostem rozhodlo vaše námořnictvo o vašem povýšení.“

„Jaká to bude hodnost?“ otázal se překvapeně Hare.

Fregattenkapitän,“ řekl Munro, přetáhl si přikrývku přes ramena a usnul.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist