Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

Historie grafologie

Lidé se již odedávna snažili v rukopise poznat duši jeho pisatele a tak lépe poznat sami sebe. Nejinak tomu bylo i u nás, než nastala čtyřicetiletá přestávka a grafologie byla, stejně jako kybernetika a jiné "buržoazní pavědy", odsouzena k nečinnosti. Dnes se opět dostává do popředí zájmu, který může přinést prospěch jednotlivcům i celé společnosti. Lidé budou více přemýšlet o sobě a mohou i lépe chápat druhé.

Vznik grafologie se klade na samý počátek vzniku písma. O něm bezpečně víme, že na začátku jeho vývoje byl obraz. Trvalo tisíce let, než se z obrazu stal znak a ze znaku písmo, jak je známe dnes. Kde přesně vzniklo, nevíme. Badatelé usuzují na prasemitskou abecedu, kterou do Řecka přinesli Féničané. Řekové pak ještě v 7. století před Kristem písmo doplnili a položili tak základ k písmu našemu. O vztahu rukopisu k povaze pisatele se vědělo již v antice, jak to dokládají historické záznamy.Například římský historik Suetonius studoval rukopis císaře Augusta a podrobně jej popsal.

Písmo a písemné doklady se postupně staly důležitou složkou života. Byly nejenom psány, ale i napodobovány a padělány. Tak se na společenské scéně objevili i soudní mistři písařští, dnes bychom řekli znalci písma. První pravidla, jak si v takové práci počínat, spatřila světlo světa roku 1609 v Paříži. Autorem byl Francois Demelle. O pár let později italský lékař, profesor Camilo Baldo, vydal pojednání "O tom, jak lze z listu poznati pisatelovu přirozenost a povahu". Pak nastal stoletý útlum, až přišli myslitelé jako Leibnitz, Lavater, Foethe, Grohman a mnozí jiní, zejména bohoslovci. Ti začali grafologii studovat a dokazovat její oprávněnost. Nejvíce se o to zasloužil Švýcar Jan Kašpar Lavater, jehož obsáhlá studie byla přeložena do francouzštiny. Tady myšlenka grafologie zapustila silné kořeny. Připomeňme si také Jeana Hypolita Michona a jeho žáka Crépieuxe Jamina, který vynikl jako znalec písma ve známém "Dreyfussově případu", neprávem odsouzeného francouzského důstojníka.

Název "graphologia" pro výklad písma použil poprvé Michon. (řecky: grafein - psáti a logos - nauka) Vytvořil i systém klasifikace písmových znaků. Každá písmová význačnost byla podle něho souvztažná s určitou povahovou vlastností pisatele. Grafický obraz byl tedy znakem určitého povahového rysu. Jamin tuto klasifikaci částečně doplnil, avšak základní změny se udály až v sousedním Německu. Langenbruch, Busse, ale zejména Klages, Preyer a Mayer postavili před grafologii novou otázku: "Proč jsou povaha a písmové vlastnosti ve vzájemném vztahu?" Po mnoha vědeckých sporech formulovali i odpověď: "Písmo je vytvářeno osobním psacím pohybem, který je u pisatele ustálen a vychází z pohybových popudů vycházejících z velkého mozku. Rukopis je tudíž "mozkopisem".

To byl podstatný rozdíl od francouzského pojetí, které dosud vycházelo ze statických písmových značek. Němci naopak tvrdili, že základním východiskem je pohyb a tvary písma jsou jen jeho výslednicí. Další studium přineslo poznání, že i písmo má svůj charakter, stejně jako obrazy, sochy a hudební díla. Jsou písma špičatá, oblá, hranatá, velká, malá, vypouklá apod. Jde jen o to, je-li tento písmový ráz shodný s povahou autora.

Grafologové vycházeli z toho, že dospělý, normální, zdravý člověk píše popudem větným. Myslí tedy na obsah, nikoliv na formu. Jeho psací akt je tudíž automatický a probíhá pod prahem vědomí. Tím dává nahlédnout do hlubších vrstev bytosti. Písmo, tedy i přes svůj volní původ, náleží k pohybům výrazovým. Víme-li, že se povaha člověka projevuje v jeho pohybech, musíme předpokládat, že každá povahová vlastnost bude mít i vliv na jeho průběh a ráz.

© Mgr. Ivana Havlová a Mgr. Nataša Šancová