Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VEŘEJNÉ OSVĚTLENÍ

Našemu městečku nejvíc sluší ten čas, kdy se stmívá.

Ten čas, kdy jsou osvětlené výklady všech krámů a obchodů, kdy se začnou stahovat rolety, kdy lidé pracující v obchodech tak nějak zkrásní tím, že před sebou mají volný večer a kus noci. Na každém prodavači a prodavačce jsem viděl, jak prodávají, ale už se jejich oči sunou k hodinám a usmějí se na ciferník, který jim říká, ještě chviličku, a už bude po práci, jen maličkou chvíli. A potom se hákem stáhne roleta, podrážkou přidrží u země otvor pro hák a kolenem se přitiskne roleta, aby se rychleji uzamkl zámek. A kostelní hodiny odbíjejí hodiny z tmavého podzimního nebe a všichni lidé se vyhrnou z obchodů a krámů a všichni jsou soumrakem krásní. Mám rád městečko, kde se rozsvěcují plynové lampy, rád chodím po ulicích za panem Rambouskem, který docela bez zájmu zvedá u každého kandelábru bambusovou nastavenou hůl, zatáhne, a tak jak se nad městečkem snáší noc, tak pan Rambousek rozsvěcuje plynové lampy, tak nějak pomalu, plynový hořák váhá, nakonec si ale dá říct a žlutozelené světlo svítí a pan Rambousek se prochází městečkem, před ním je tma a za ním světlo. Tak obchází nejdřív na náměstí morový sloup a rozsvěcuje čtyři stojany se čtyřmi plynovými lucernami a pak chodí ulicemi a uličkami, tichý a maličký, vztahuje obě ruce vzhůru, jako by česáčkem trhal ovoce na nejvyšších větvích. Pak drobnými krůčky cupitá dál, do rostoucí tmy. A já za ním chodím a pořád pan Rambousek opakuje jedno a to samé a já pořád se dívám na rozsvěcování večera, jako bych to viděl poprvé.

V zimě ve škole mne každý den ráno už čeká šest rozsvícených plynových lamp, chodím do školy vždycky první, sedím pod dvojitou lampou a stíny od jejích světel jsou vždycky zelené. Sedím a naslouchám, jak plynové lampy syčí, jako když uniká vzduch z pneumatiky, když se povolí ventilek. Tak příjemný zvuk vydávají jazýčky hořících lamp, nepřál jsem si nic než mít i doma takové hovořící lampy, jen sedět a poslouchat, nastavovat ruce a divit se modrozelenému světlu, které se podobá světlu měsíční noci, kdy mne z postele budil vždycky úplněk a já jsem nastavoval tomu světlu ruce i nohy, cítil jsem, že to světlo i něco váží, jako by se shůry sypala mouka nebo hvězdný prach. A všechno v pokoji je jako ze sna a člověk chodí po špičkách, protože měsíční noc budí strach. Seděl jsem ve škole a přicházeli kluci, díval jsem se na ně pozorně, jestli si všimnou, co je to tady zadarmo za krásu, ale nikdo si toho plynového světla nevšiml, kluci se rvali a hádali a vyměňovali si housky za známky, dokonce i když přišel pan řídící, i ten nepochválil plynové lampy, i ten neslyšel, jak punčošky nad námi syčí jako plaménky ducha svatého. A když jsem zastrčil nohy pod lavici, jako bych je ponořil do studeného stínu ledové vody. Ale teď je večer, lampář pan Rambousek kráčí městečkem a rozsvěcuje plynové lucerny, obešel jsem s ním náměstí a Eliščinu třídu a Jízdeckou ulici a Velká a Malá Vala, prošel jsem kostelním náměstím (...)

(......)