Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ KNIHA / UMUČENÍ SVATÉHO BARTOLOMĚJE

 

 

I

Děti se probudily.

Nejdřív maličká.

Dětské probuzení je jako rozpuk květů; zdá se dokonce, že z těch svěžích dušiček vychází vůně.

Georgetta, nejmladší ze tří dětí, jíž bylo dvacet měsíců a která ještě v květnu sála matčino mléko, se posadila, podívala se na své nožky a začala žvatlat.

Ranní paprsek padal na kolébku; těžko říci, co bylo růžovější, zda nožka Georgettina nebo ranní zora.

Druhé dvě děti ještě spaly: muži jsou línější. Georgetta si vesele a spokojeně povídala.

René-Jean měl vlasy hnědé, Gros-Alain kaštanové, Georgetta byla plavovlasá. Tyto odstíny vlasů, příznačné pro určitý dětský věk, se později měnívají. René-Jean vypadal jako malý Herkules; spal na bříšku, s pěstičkami na očích. Gros-Alainovi visely obě nožky z postýlky.

Všichni tři byli oblečeni v hadry; šaty, které jim daroval prapor Červené čapky, se rozpadly v cáry; to, co měli na sobě, se nedalo nazvat ani košilkou či kabátkem; oba chlapci byli téměř nazí, Georgetta měla kolem tělíčka jakýsi hadr, kdysi sukýnku a teď byl sotva živůtkem. Kdo se o děti staral? Těžko říci. Byly bez matky. Divocí a bojující venkované, kteří je s sebou tahali z lesa do lesa, jim dávali trochu polévky. To bylo vše. Maličcí se protloukali, jak dovedli. Kdekdo jim poroučel a nikdo jim nebyl otcem. Ale v dětských hadrech je plno radostného jasu. Byli rozkošní.

Georgetta žvatlala.

Dětské povídání je jako zpěv ptáka. Je to stejná píseň. Píseň neurčitá, zajíkavá, dojemná. Dítě na rozdíl od ptáčete má před sebou neznámý lidský osud. Proto se vkrádá dospělým do duše smutek, naslouchají-li radostnému zpěvu dítěte. Nejvznešenější hymnus, jaký můžeme slyšet na této zemi, je švitoření lidské duše na rtech dítěte. V tomto zmateném šepotu, v němž myšlenka je dosud pouhým pudem, zaznívá jakési neurčité volání k věčné spravedlnosti; možná, že je to jakýsi neuvědomělý protest na prahu života, dříve než do něho vstoupí; protest pokorný i palčivý, neboť tato nevědomost usmívající se na nekonečno činí odpovědným všechno tvorstvo za osud, jímž bude musit projít slabá a bezbranná bytost. Stihne-li ji neštěstí, bude to hrozné zneužití její důvěry.

Dětské švitoření je zároveň něco víc i něco méně než slovo; nejsou to tóny a je to zpěv, nejsou to slabiky a je to řeč; tento šepot má svůj počátek v nebi a ani na zemi nekončí; je z doby před narozením a na zemi jen pokračuje. Je v něm obsaženo to, co dítě říkalo, když ještě bylo andělíčkem, i to, co bude říkat, až dospěje v člověka; kolébka má svůj Včerejšek, právě tak jako hrob má svůj Zítřek. Tento Zítřek a tento Včerejšek slučují v neurčitém švitoření dítěte své dvojí neznámo. A nic tak nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost i rozdvojenost osudu jako tento temný stín v panenské dušičce.

Žvatlání Georgettu nijak nerozesmutňovalo – vždyť celá její něžná tvářička byla jediný úsměv. Usmívala se ústa, usmívala se očka, usmívaly se i dolíčky v jejích tvářičkách. Z tohoto úsměvu (...)

(......)