Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČTVRTÁ KNIHA / TELLMARCH

I / Na vrcholu duny

Stařec sledoval Halmala, dokud mu nezmizel z očí, pak se zahalil do svého námořnického pláště a vydal se na cestu. Kráčel zvolna, zamyšleně. Ubíral se k Huisnes, zatímco Halmalo šel směrem k Beauvoir.

Za ním se vypínala k nebi v podobě ohromného černého trojúhelníku s čepičkou katedrály a krunýřem hradeb hora svatého Michala s dvěma velikými věžemi na východě, jednou kulatou a druhou čtverhrannou, jež jí pomáhají nést tíhu kostela i vísky, hora, která je oceánu tím, čím je Cheopsova pyramida poušti.

Duny z pohyblivého písku v zátoce pod horou svatého Michala mění nepozorovaně svou podobu. Mezi Huisnes a Ardevonem se táhla v oné době vysoká duna, po níž dnes není ani stopy. Toto písečné návrší, smetené později jednou z rovnodennostních bouří, tu bylo odnepaměti a na svém vrcholku neslo milník, postavený tam ve XII. století na památku sněmu konaného v Avranches proti vrahům svatého Tomáše Canterburského. Z vrcholku bylo možno přehlédnout celou krajinu a orientovat se v ní.

Stařec kráčel k tomuto návrší a vystoupil na ně.

Když stanul na vrcholku, opřel se o milník, sedl si na jeden ze čtyř jeho výběžků a pátravě se rozhlížel krajinou, která se pod ním prostírala jako rozevřená mapa. Zdálo se, že hledá nějakou cestu v kraji jinak známém. V této široširé rovině zahalené v soumrak bylo možno přesně rozeznat jen obzor černající se na světlém nebi.

Vyvstávaly na něm porůznu skupinky střech jedenácti městeček a vesnic; na mnoho mil do dálky rozeznalo oko všecky zvonice, které jsou velmi vysoké, neboť slouží jako opěrné body lidem na moři.

Za malou chvíli našel stařec v pološeru patrně to, co hledal; jeho pohled se zastavil na skupince stromů, zdí a střech, sotva viditelných mezi lesy uprostřed planiny. Byl to dvorec. Stařec pokývl spokojeně hlavou jako člověk, který si v duchu říká „tam to je“, a začal si prstem načrtávat ve vzduchu směr cesty mezi ploty a poli. Chvílemi bedlivě pozoroval beztvarý, těžko rozeznatelný předmět, který vlál nad střechou hlavního stavení dvorce, jako by se ptal: „Co to jen může být?“ Bylo to bezbarvé a nezřetelné, protože se stmívalo. Větrná korouhvička to nebyla, neboť to vlálo ve vzduchu, a nebylo důvodu se domnívat, že je to prapor.

Stařec byl unavený; s potěšením zůstal sedět na kameni a poddal se onomu neurčitému pocitu zapomnění, který se zmocňuje unaveného člověka v první chvíli odpočinku.

Snesl se večer, doba, kdy zavládne v přírodě klid a mír. Stařec pociťoval hlubokou radost, díval se kolem a naslouchal tichu. I drsní lidé mají okamžiky zádumčivosti. Pojednou zaslechl rozhovor žen a dětí, který nejenže neporušil, nýbrž ještě zesílil smírnou večerní náladu, jak tomu často bývá, zazvoní-li ve tmě neočekávaně radostné hlasy. Hlouček, odkud hlasy vycházely, nebylo sice pro křoviny vidět, neboť ženy a děti šly po úpatí duny a vzdalovaly se k lesu na rovině. Jasné a svěží hlasy doléhaly však k zamyšlenému starci; byly tak blízko, že mu neušlo (...)

(......)