Victor Hugo
překlad: Milena a Josef Tomáškovi

DEVADESÁT TŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ DÍL / VE VENDÉE

PRVNÍ KNIHA / VENDÉE

I / Lesy

V Bretani bylo tehdy sedm strašných lesů. Vendée je kněžkou vzpoury. Spojencem této vzpoury byl les. Temnoty se podporují.

Oněch sedm černých bretaňských lesů byl les Fougereský, který jako hradba odděluje Dol od Avranches; les Princé, jehož obvod měří osm mil, les Paimpontský, plný roklin a potůčků, téměř nepřístupný ze strany baignonské, z něhož se však dalo snadno ustoupit na Concornet, roajalistickou pevnost; les Renneský, kde bylo slyšet zvonění na poplach z republikánských farností, stále početných v okolí měst; tam utratil Puisaye Focarda^[40]; les Machecoulský, kde řádil Charette jako divá šelma; les Garnacheský, jenž náležel La Trémoillům, Gauvainům a Rohanům; les Brocéliande, který patřil vílám.

Jeden z bretaňských šlechticů měl titul „Pán sedmi lesů“. Byl jím vikomt z Fontenay, princ bretaňský.

Neboť vedle prince francouzského byl ještě princ bretaňský. Bretaňskými princi byli Rohanové. Garnier de Saintes ve své zprávě Konventu z 15. nivôse roku II popisuje prince Talmonta takto: „Ten Kapet lupičů, svrchovaný vládce nad Maine a Normandií.“

Dějiny bretaňských lesů z let 1792-1800 mohly by být sepsány zvlášť a doplňovaly by tak dobrodružnou historii Vendée jako legenda.

Dějiny mají svou pravdu, legenda také. Pravda legendární je jiného druhu než pravda historická. Pravda legendární je výmyslem, který má budit dojem skutečnosti. Ostatně historie i legenda mají týž cíl: zachytit v člověku pomíjejícím člověka věčného.

Vendée může být úplně pochopena jen tehdy, doplníme-li historii legendou: Historie je nutná pro porozumění celku, legenda pro poznání jednotlivostí.

Dodejme, že Vendée za to stoji, neboť Vendée je zázrak.

Tato válka Nevědomců, tak nesmyslná i úžasná, tak ohavná i velkolepá, zpustošila Francii, avšak zároveň ji naplnila hrdostí. Vendée je ranou, ale ranou slavnou.

Společnost lidská má v určitých vývojových okamžicích své záhady, jež se moudrým mění ve světlo, nevědomcům v temnotu, násilí a ukrutenství. Filozof váhá někoho obviňovat. Je si vědom, jaký zmatek problémy způsobují. Problémy neminou nikdy, aniž pod sebe – jako mraky – vrhnou stín.

Chceme-li pochopit Vendée, musíme si představit tento protiklad: na jedné straně Francouzská revoluce, na druhé straně bretaňský sedlák. Proti těmto úžasným událostem, proti tomuto nesmírnému a hrozivému náporu všemožného dobrodiní najednou, proti tomuto vzkypěvšímu hněvu civilizace, zuřivému výbuchu pokroku, nesmírnému a téměř nepochopitelnému zlepšení – proti tomu všemu postavme si tohoto vážného a podivného divocha, tohoto člověka se světlýma očima a dlouhými vlasy, živícího se mlékem a kaštany, připoutaného k jeho doškové střeše, k jeho plotu a příkopu, člověka, který rozeznává sousední vísky podle hlasu zvonu, který užívá vody jen k pití, nosí kazajku s vyšívanými ozdobami, tetuje svůj oděv, jako si jeho keltští předkové tetovali obličeje, ctí svého pána v katovi, mluví mrtvým jazykem, což (...)

(......)