Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Všechny tyto podrobnosti rozpálily mou mladou obraznost. Marie, plná vděčnosti a soucitu, moje nadšení sdílela a schvalovala. Pierrot v nás vzbudil tak živý zájem, že jsem se rozhodl, že ho musím vidět a pomoci mu. Přemýšlel jsem, jak bych s ním mohl mluvit.

Jako synovec jednoho z nejbohatších osadníků byl jsem přes své mládí jmenován kapitánem milice ve farnosti Acul. Milicionáři střežili pevnost Galifet spolu s oddílem žlutých dragounů, jejichž velitel, obvykle poddůstojník této setniny, byl zároveň i velitelem pevnosti. V té době toto místo naštěstí zastával bratr jednoho chudého bílého osadníka, kterému jsem kdysi prokázal velkou službu. Byl mi zcela oddán a… –»

„A jmenoval se Tadeáš,“ zvolali posluchači sborem.

«Uhodli jste, pánové,» řekl kapitán. «Neudiví vás proto, že jsem bez nesnází získal povolení ke vstupu do kobky černochovy. Jako kapitán milice jsem měl právo navštěvovat pevnost. Ale z opatrnosti, abych nevzbudil podezření u strýce, jehož hněv dosud ani v nejmenším nepominul, jsem se tam odebral po obědě, kdy držel siestu. Také všichni vojáci, vyjma stráží, spali. Tadeáš mě dovedl až ke dveřím kobky, otevřel je a odešel. Vstoupil jsem. Černoch seděl, neboť se v nízké cele nemohl vztyčit. Nebyl sám: Ohromná doga s vrčením vstala a pokročila ke mně. „Rasku!“ zvolal černoch. Doga umlkla a zase se položila pánovi k nohám.

Byl jsem v uniformě a světlo, které padalo do úzké kobky okenní štěrbinou, bylo tak chabé, že Pierrot nemohl rozeznat, kdo jsem.

„Jsem připraven,“ řekl mi klidně.

Po těch slovech se zpola zvedl.

„Myslil jsem,“ řekl jsem, užaslý volností jeho pohybů, „že jste zakován v železech.“

Vzrušením se mi třásl hlas. Zdálo se, že ho vězeň nepoznává.

Strčil nohou do nějakého smetí, které zacinkalo. „Okovy! Ty jsem zlomil!“

Jeho přízvuk napovídal: „Já nejsem stvořen k tomu, abych nosil okovy.“

Pokračoval jsem: „Nevěděl jsem, že vám povolili mít u sebe psa.“

„Sám jsem ho pustil dovnitř.“

Nepřestával jsem žasnout.

Dveře kobky zavírala trojitá závora. Okenní štěrbina byla necelých šest palců široká a byla zamřížována dvěma železnými tyčemi. Jako by pochopil obsah mých úvah, vězeň vstal, pokud mu to nízká klenba dovolovala, bez námahy vyňal ze zdi pod okénkem ohromný kámen, vytáhl obě tyče do něho zapuštěné, takže vznikl otvor, kterým se mohli snadno provléknout dva muži. Otvor vedl přímo do banánovníkového a kokosového háje na kopci, kde pevnost stála.

Překvapením jsem oněměl. Nenadále mi sluneční paprsek ozářil tvář. Vězeň sebou trhl, jako by omylem šlápl na hada, a udeřil se čelem o kamennou klenbu. Nedefinovatelná směsice tisícerých protichůdných citů, podivný výraz nenávisti, náklonnosti a bolestného údivu se mu kmitl v očích. Ale hned ovládl své myšlenky i tvář. V mžiku byl opět klidný a chladný a lhostejně upřel svůj pohled do mých očí. Díval se mi do tváře, jako by mě neznal.

„Vydržím ještě dva dny bez jídla,“ řekl.

V hrůze jsem ucouvl: teprve teď jsem zpozoroval (...)

(......)