Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI

Druzí dva zajatci sledovali ten strašlivý prolog k vlastní tragédii víc mrtví než živí. Jejich ponížený, zděšený postoj se ostře lišil od tesařovy poněkud furiantské pevnosti. Třásli se na celém těle.

Biasu si je změřil jednoho po druhém svým lišáckým pohledem a pustil se s Rigaudem do debaty o různých druzích tabáku. Těšilo ho protahovat muka zajatců. Prohlašoval, že havanský tabák je dobrý jen do doutníků, kdežto nejlepší šňupavý tabák ve Španělsku že je ten, kterého mu nebožtík Buckman poslal dva soudky a který pochází od pana Lebattua, statkáře na Želvím ostrově. Potom se znenadání obrátil na občana generála C….

„Co ty o tom soudíš?“ řekl mu.

Na to nečekané oslovení občan zavrávoral. Odtušil zajíkavě:

„Jsem téhož mínění jako Vaše Excelence…“

„Nepochlebuj!“ odtušil Biasu. „Ptám se tě na tvé mínění, ne na své. Znáš nějaký lepší šňupavý tabák než ten od pana Lebattua?“

„Opravdu neznám, Milosti,“ řekl C… Biasu se bavil jeho zmatkem.

„Excelence, Milosti!“ osopil se na něho. „Ty jsi aristokrat a reakcionář.“

„Ó nikoli, pane generále!“ zvolal občan generál, „jsem spolehlivý vlastenec, republikán a aktivní negrofil!“

„Nekrofil?“ přerušil ho generalissimus. „Copak je to nekrofil?“

„To je přítel černochů,“ vykoktal občan.

„Nestačí být přítelem černochů,“ odvětil přísně Biasu, „nutno být přítelem všech barevných.“

Už jsem tuším poznamenal, že Biasu byl sakatra.

„Ovšem, to jsem chtěl říci, přítel všech barevných,“ odpověděl pokorně negrofil. „Udržuji korespondenci a přátelské styky s nejproslulejšími bojovníky za práva negrů a mulatů v Evropě i v Americe…“

Biasu, šťasten, že může pokořit bělocha, ho znovu přerušil: „Negrů a mulatů! Co to má znamenat! Chceš nás urážet těmi ohavnými jmény, jimiž nás obdařilo pohrdání bílých? U nás známe jenom lidi barevné a černochy, rozumíte, pane statkáři?“

„Promiňte, to je takový zlozvyk z dětství,“ omlouval se C…, „ve snu by mě nenapadlo urážet vás, Milosti…“

„Nech si svoje milosti. Kolikrát ti mám říkat, že nemám rád tyhle aristokratické přežitky.“

C… začal blekotat novou omluvu:

„Kdybyste mě znal, občane…“

„Občane! Zač mě máš?“ vyjel na něho Biasu. „Ten jakobínský žargon se mi hnusí. Nejsi ty nakonec jakobín? Uvědom si laskavě, že mluvíš s generalissimem čeledi královské. Občane! Ta drzost!“

Chudák negrofil nevěděl, jak mluvit s tím mužem, který odmítal titul Milosti stejně jako oslovení občane. Byl zdrcen a Biasu se krutě radoval z jeho tísně.

„Žel!“ pravil konečně občan-generál, „udělal jste si o mně špatný úsudek, šlechetný obhájče nezadatelných práv jedné polovice lidského rodu…“

Biasu mu s úšklebkem skočil do řeči.

„To jsem rád, že poznávám věrného přítele naší věci. Jistěže spolu s námi ze srdce nenávidíš ty zlotřilce, kteří naše spravedlivé povstání trestají nejkrutějšími mukami. Jistě soudíš jako my, že skuteční buřiči nejsou černí, nýbrž bílí, neboť bílí se postavili proti přírodě i lidskosti. Jistěže jako my chováš k těm vyvrhelům nejhlubší (...)

(......)