Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII

Zledovatěl jsem hrůzou při té scéně: čekal jsem, že teď přijde řada na mne. Mstitel lidskosti sledoval zápas svých obětí zrakem nepohnutým. Když bylo po všem, otočil se na svá vyděšená pážátka:

„Doneste mi ještě trochu tabáku,“ řekl a začal opět pokojně žvýkat. Obi a Rigaud byli nehybní, černoši vypadali zaraženě, jako by strašlivá podívaná, kterou jim jejich vůdce poskytl, zhrozila i je.

Avšak ještě jeden běloch žil: já. Přišel můj čas. Pohlédl jsem na vraha, který se měl stát mým katem. Bylo mi ho líto. Rty měl fialové, zuby mu cvakaly, vrávoral, celým tělem mu probíhalo křečovité chvění, rukou si ustavičně mimoděk sahal na čelo, jako by si chtěl utřít stopy krve a nepříčetnýma očima hleděl na kouřící mrtvolu u svých nohou.

Čekal jsem, kdy svůj úkol dokončí mou smrtí. Bylo to divné řízení osudu: už jednou mě tento muž málem zabil, aby dokázal, že je běloch, a teď se mě chystal zavraždit, aby dokázal, že je mulat. „Znamenitě,“ řekl Biasu, „jsem s tebou spokojen, příteli.“ Vrhl pohled na mne a dodal: „Toho druhého ti odpouštím. Běž si. Prohlašujeme tě za poctivého bratra a jmenujeme tě katem našeho vojska.“

Když domluvil, vystoupil z řady jakýsi černoch, třikrát se Biasuovi poklonil a svým žargonem, který vám přeložím do spisovné řeči, poněvadž jinak byste mu asi sotva rozuměli, zvolal:

„A co já, generále?“

„Jak to? Co tím chceš říci?“ zeptal se Biasu. „Co uděláte pro mne, generále?“ řekl černoch. „Povýšil jste tady toho bílého psa, který vraždí, aby dokázal, že patří k nám. Já jsem poctivý černoch. Co dáte mně?“

Nečekaná žádost uvedla zřejmě Biasua do rozpaků. Naklonil se k Rigaudovi a předseda cayeského shromáždění mu řekl francouzsky: „Pokuste se ho odrazit. Vyhovět mu nemůžeme.“

„Tak ty bys chtěl být povýšen,“ řekl Biasu poctivému černochovi. „Rád ti vyhovím. Jakou hodnost si žádáš?“

„Chtěl bych být oficírem!“

„Důstojníkem!“ odtušil generalissimus, „prosím, a z čeho soudíš, že máš nárok na epolety?“

„Já, pane,“ odpověděl černoch emfaticky, „já zapálil plantáže rodiny Lagoscettů hned na začátku srpna. Já zabil statkáře Clémenta a hlavu jeho cukrovarníka nosil na špičce píky. Zardousil jsem deset bílých žen a sedm batolat. Jedno z nich dokonce posloužilo za korouhev udatným Buckmanovým černochům. Při dobytí pevnosti Galifet jsem zamkl čtyři rodiny osadníků do jedné komory a založil jsem oheň. Všichni uhořeli. Mého otce lámali kolem v Capu, bratra pověsili v Rocrou a mě taktak že nezastřelili. Vypálil jsem tři kávovníkové plantáže, šest polí indigových a dvě stě čtverečných metrů cukrové třtiny. Zabil jsem svého majitele pana Noé a jeho matku…“

„Ušetři nás dalšího výpočtu svých rekovných činů,“ přerušil ho Rigaud; pod škraboškou mírnosti skrýval sice nefalšovanou krutost, ale potrpěl si na formu: cynismus drancovníků nesnášel.

„Vykonal jsem toho ještě mnohem víc,“ pravil černoch hrdě, „ale doufám, že jsem si svými skutky vysloužil hodnost oficíra víc než dost a že mi dáte hvězdičky jako (...)

(......)