1
Šedivá podsaditá budova, vysoká jen čtyřiatřicet pater. Nad hlavním vchodem nápis ÚSTŘEDNÍ LONDÝNSKÁ LÍHEŇ A STŘEDISKO PRO PREDESTINACI, na průčelí heslo Světového státu: KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA.
Obrovská místnost v přízemí byla obrácena k severu. Působila studeně, třebaže venku bylo léto a v místnosti samé tropické vedro. Okny pronikalo neduživé, slabé světlo a hladově hledalo nějakého panáka, nějaký bledý stín akademické mumie. Ale naráželo jen na sklo a nikl a studeně se lesknoucí porcelán laboratoře. Chlad odpovídal chladu. Zaměstnanci měli na sobě bílé pláště a na rukách gumové rukavice v bledé barvě lidské pokožky. Světlo bylo mrazivé, mrtvé, tajemné. Jen žluté tubusy mikroskopů mu propůjčovaly trochu živosti, jak tak utkvívalo, podobné máslu, proužek za proužkem na lesklých válcích v dlouhém sledu řady pracovních stolů.
„A tady,“ pravil ředitel, otvíraje dveře, „je oplodňovací sál.“
Když vstoupil, sklánělo se tři sta oplodňovačů v hlubokém soustředění nad svými nástroji. Ani vydechnutí, ani bezděčné pobrumlávání nebo pohvizdování nepřerušovalo ticho. Řediteli v patách putovala nervózně a poněkud zaraženě skupina novopečených studentů, mladičkých, růžolících zelenáčů. Všichni měli zápisníky a zoufale do nich čmárali, kdykoli velký muž promluvil. Přímo z úst velkého zvířete – to bylo zvláštní vyznamenání. Ř.L.P. londýnské ústředny si potrpěl na to, aby nové studenty osobně provedl jednotlivými odděleními.
„To jen abyste měli obecnou představu,“ vykládal jim pokaždé. Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.
„Zítra,“ dodával ředitel a usmíval se s poněkud výhružnou blahovůlí, „se dáte do vážné práce. Na to obecné nebudete mít čas. Zatím...“
Zatím – to bylo zvláštní privilegium. Přímo z úst velkého zvířete do zápisníků. Mládenci čmárali jako diví.
Ředitel postoupil dále do sálu. Byl vysoký, spíše hubeny, ale vzpřímený. Měl dlouhou bradu a silné, poněkud vyčnívající zuby. Plné, pěkně vykrojené rty je zakrývaly, jen když nemluvil. Starý, mladý? Třicet? Padesát? Pětapadesát? Těžko říci. Ale takovou otázku nikdo nevznesl. V tomto roce stability, v roce 632 po F., nikoho ani nenapadlo se na tohle ptát.
„Začnu od začátku,“ pravil Ř.L.P. a obzvlášť svědomití studenti si poznamenali jeho záměr do svých sešitů: ‚Začínat od začátku!‘ „Toto,“ mávl rukou, „jsou inkubátory.“ Otevřel izolační dvířka a ukázal jim navršené stojany s očíslovanými zkumavkami. „Týdenní příděl vajíček. Jsou udržována“, vysvětloval, „při teplotě krve, kdežto mužské gamety,“ a otevřel jiná dvířka, „se musí udržovat při pětatřiceti místo při sedmatřiceti stupních. Normální teplota krve by je činila sterilními.“ Berani zabalení v termogenu nezplodí žádná jehňata.
Opíraje se o inkubátory, popisoval jim stručně moderní oplodňovací proces, zatímco tužky zanechávaly na stránkách nečitelné stopy. Mluvil samozřejmě nejdříve o jeho chirurgickém úvodu, o „dobrovolné operaci v zájmu společnosti, nemluvě o prémii ve výši šesti měsíčních platů“, dotkl se v několika poznámkách způsobu, jak se vyňatý vaječník udržuje živý a v činnosti; přešel k otázce optimální teploty, obsahu solí a stupně viskozity; zmínil se o roztoku, v němž se uchovávají uvolněná a uzrálá vajíčka. Pak vedl své svěřence k pracovním stolům a ukazoval jim, jak se tekutina odsává ze zkumavek, jak se po kapkách zavádí na speciálně předehřátá podložní sklíčka a jak se pod mikroskopem zkoumá, není-li některé z vajíček abnormální, jak se vajíčka počítají a přenášejí do průlinčitých komůrek; jak (a nyní je vedl, aby viděli celý postup) se každá komůrka ponoří do teplého bujónu, v němž volně plavou spermie – v minimální koncentraci sto tisíc na jeden krychlový centimetr, zdůrazňoval; a jak se po deseti minutách nádoba vyjme z tekutiny a její obsah se opět prohlíží, a zůstane-li některé vajíčko neoplodněno, ponoří se znovu, je-li třeba, i několikrát; jak oplodněné vajíčko přichází zpátky do inkubátorů, kde alfy a bety zůstávají, až se definitivně přenesou do lahví, kdežto gamy, delty a epsilony se již za šestatřicet hodin znovu vyjmou a podrobí se procesu Bokanovského.
„Proces Bokanovského,“ opakoval ředitel, a studenti si ta slova ve svých zápisnících podtrhli.
Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk – to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.
„V podstatě,“ uzavřel Ř.L.P., „se bokanovskyzace skládá ze sériového zastavování vývoje. Zarážíme normální růst a – což je dost paradoxní – vajíčko reaguje pučením.“
Reaguje pučením. Tužky byly pilné. Ředitel ukazoval – zvolna se pohybující pás unášel stojan se zkumavkami do velké kovové skříně, jiný stojan právě vyjížděl. Mechanismus tichounce bzučel. „Za osm minut zkumavky projdou,“ sdělil jim. Osm minut je krajní mez, po kterou vajíčko snese ozáření tvrdými X-paprsky. Pár jich zahyne; ze zbývajících se nejméně citlivá dělí na dvě, většina vyžene do čtyř zárodků a některá do osmi. Potom se všechno vrátí do inkubátorů, kde se zárodky začnou vyvíjet. Za dva dny se prudce zchladí a jejich vývin se zastaví. Dostaneme dva, čtyři až osm nových zárodků, a nato se jim dá téměř smrtelná dávka alkoholu. Vyženou znovu – zárodek ze zárodku – a potom se už nechají klidně vyvíjet, další zastavení vývinu by pro ně bylo osudné. A teď je původní vajíčko na nejlepší cestě, aby se z něho stalo osm až devadesát embryí – velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáváte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a kdy jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou.
„Kopy,“ opakoval ředitel a široce rozpřáhl ruce, jako by rozdával dary. „Kopy.“
Avšak jeden ze studentů byl tak hloupý, že se zeptal, jaká je v tom vlastně výhoda.
„Ale milý chlapče!“ obrátil se prudce k němu ředitel. „Což to nechápete? Opravdu to nechápete?“ Pozvedl ruku. Jeho výraz byl slavnostní. „Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability.“
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“ Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“ Citoval heslo planety: „Komunita – identita – stabilita.“ Veliká slova. „Celý problém by byl vyřešen, kdybychom mohli vajíčka bokanovskyzovat donekonečna.“
Byl by vyřešen standardními gamami, neměnnými deltami a jednotnými epsilony. Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
„Ale bohužel,“ zavrtěl ředitel hlavou, „nemůžeme bokanovskyzovat neomezeně.“
Zdá se, že šestadevadesát je horní mez a dvaasedmdesát dobrý průměr. Získat z jednoho a téhož vaječníku a z gamet téhož muže tolik identických blíženců, kolik je vůbec možné – to je to nejlepší (škoda, že jen to druhé nejlepší), co jsme dokázali. A i to bylo velmi obtížné.
Vždyť v přírodě to trvá třicet let, než dvě stě vajíček úplně dozraje. Ale naším úkolem je stabilizovat obyvatelstvo na jeho dnešním stavu. K čemu by to bylo, kdyby se celá čtvrtstoletí trousila po kapkách dvojčata?
Je zřejmé, že by to nebylo k ničemu. Podsnapova technika však nesmírně urychlila proces zrání. Nyní by se mohlo spolehlivě vypěstovat nejméně stopadesát zralých vajíček během dvou let. Oplodňujte, bokanovskyzujte – jinými slovy, násobte sedmdesáti dvěma, a dostanete v průměru téměř jedenáct tisíc bratrů a sester ve stopadesáti dávkách identických blíženců, všechny přibližně stejného věku, s rozptylem nejvýše dvou let.
„A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí.“
Kývl na světlovlasého, mladého, růžolícího muže, který šel zrovna kolem: „Pane Fostere!“ Růžolící mladý muž přistoupil. „Pane Fostere, můžete nám říci nejvyšší údaj pro jednotlivý vaječník?“
„V této ústředně šestnáct tisíc dvanáct,“ odpověděl pan Foster bez zaváhání. Mluvil velmi rychle, měl živé modré oči a zřejmě ho těšilo, že může uvádět čísla. „Šestnáct tisíc dvanáct, ve stu osmdesáti pěti dávkách identických blíženců. Bylo již ovšem dosaženo ještě mnohem lepších výsledků,“ sypal dále ostošest, „a to v některých tropických ústřednách. Singapur produkoval často přes šestnáct tisíc pět set a Mombasa se teď přiblížila k sedmnácti tisícům. Mají totiž nezasloužené výhody. Měli byste vidět, jak černošský vaječník reaguje na hypofýzu! Je to překvapující, jste-li zvyklý pracovat s evropským materiálem. A přece,“ pokračoval a zasmál se (ale v očích mu zasvitla chuť soupeřit a brada se vyzývavě vysunula), „a přece si myslíme, že je porazíme. Pracuji teď s báječným delta-minus vajíčkem, teprve osmnáct měsíců starým. Hotovo je již více než dvanáct tisíc sedm set dětí, částečně dekantovaných, částečně v embryonálním stavu. A pořád je ještě funkční. Ještě je porazíme.“
„Takový duch se mi líbí!“ zahlaholil ředitel a poklepal panu Fosterovi na rameno. „Pojďte s námi, ať hoši pochytí něco z vašich odborných zkušeností.“
Pan Foster se skromně usmíval: „S radostí.“ Šli dál.
V plnírně vládl harmonický spěch a spořádaná aktivita. Ze suterénu, kde je banka tělesných orgánů, malé zdviže bleskově vynášejí čerstvé kusy masa z pobřišnice sviní, nařezané v potřebné velikosti. Zasvištění a cvak! – dvířka zdviže se rozletí, plnič lahví jen natáhne ruku, přenese kus blány, uhladí a vpraví do láhve, a než je plná láhev na běžícím pásu z dosahu, opět zasvištění a cvak! a ze suterénu vyletí nový kus peritonea a je vpraven do další láhve, následující v tomto nekonečném procesí, které se pomalu sune na pásu.
Vedle plničů stojí matrikáři. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem... a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům. Dědičné vybavení, datum oplodnění, příslušnost ke skupině Bokanovského – všechny tyto údaje se přenášejí ze zkumavek na láhve. Už to není anonymní procesí, nýbrž procesí označkované a pojmenované, které teď postupuje pomalu otvorem ve zdi do sociálně predestinačního sálu.
Délka dvěstě dvacet metrů, šířka dvě stě, výška deset, ukázal nahoru. Studenti zvedli oči ke vzdálenému stropu, jako když pijí kuřata.
Tři patra polic: přízemí, první, galerie, druhá galerie.
Ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě všemi směry. Tři červené přízraky opodál odtahovaly čile demižony z pohyblivých schodů.
Pohyblivé schody vedoucí ze sociálně predestinačního sálu.
Každá láhev může být umístěna na jedné z patnácti polic. Každá police – ačkoliv to není vidět – je vlastně běžící pás, který se pohybuje sotva znatelně, rychlostí třicet tři a jedna třetina centimetru za hodinu. Dvě stě šedesát sedm dní, každý den osm metrů. Celkem dvatisíce sto třicet šest metrů. Jeden okruh v přízemí, jeden na první galerii, půl okruhu na druhé, a dvoustého šedesátého sedmého dne se láhve dostanou na denní světlo, do dekantační místnosti. Dostanou se do tak zvané nezávislé existence.
„Ale mezitím,“ uzavřel pan Foster, „s nimi ještě ledacos uděláme. Spoustu věcí.“ Zasvěceně a triumfálně se zasmál.
„Takový duch se mi líbí,“ poznamenal znovu ředitel. „Pojďme dál. Pane Fostere, všechno jim vyložte.“
A pan Foster vykládal.
Vykládal jim o růstu embrya na peritoneálním podloží. Dal jim ochutnat silnou krevní náhražku, jíž se embryo vyživuje. Vysvětlil, proč se musí stimulovat placentinem a thyroxinem. Pověděl jim o výtažku z corpus luteum. Ukázal jim jehly, jimiž se výtažek na každém dvanáctém metru mezi nulou a 2 040 automaticky vstřikuje do lahví. Mluvil o postupně zvyšovaných dávkách hypofyzárních hormonů, které se jim podávají na posledních šestadevadesáti metrech jejich putování. Popsal umělý mateřský krevní oběh, zaváděný do každé láhve po 112. metru. Ukázal jim rezervoár krevní náhražky a odstředivé čerpadlo, které udržuje tekutinu nad placentou v pohybu a žene ji syntetickými plícemi a filtrem pro odpadové zplodiny. Zmínil se o nepříjemném sklonu embryí k chudokrevnosti, který lze ovšem samozřejmě potlačit obrovskými dávkami výtažků z prasečích žaludků a z jater koňských fétů. Ukázal jim jednoduchý mechanismus, pomocí něhož se všechna embrya na každých osmi metrech v posledním dvousetmetrovém úseku společně protřásají, aby si zvykla na pohyb. Upozornil na závažnost takzvaného dekantačního traumatu a vypočítal opatření, která vhodnou přípravou embryí snižují nebezpečný šok na nejmenší míru. Vyložil jim testování pohlaví, které se provádí okolo dvoustého metru. Vysvětlil systém značkování – T pro mužská individua, kroužek pro ženská a černý otazník v bílém poli pro ta, kterým je určeno zůstat neplodnými.
„Protože je samozřejmé,“ pravil pan Foster, „že ve valné většině případů působí plodnost jenom potíže. Pro naše účely by zcela postačil jeden plodný vaječník z každých dvanácti set. My však chceme mít dobrý výběr. A také musíme mít samozřejmě pro jistotu vždycky něco do zásoby. Proto necháváme třicet procent ženských embryí vyvinout normálně. Ostatní dostávají na čtyřiadvacátém metru po celý zbytek oběhu dávku mužského hormonu. Výsledkem je, že se dekantují jako neplodná – co do ustrojení zcela normální („až na to“, jak musil připustit, „že pak mají nepatrný sklon k růstu vousů“), ale zaručeně neplodné. „To nám konečně umožňuje,“ pokračoval pan Foster, „překročit hranice pouhého otrockého napodobování přírody a dostat se do mnohem zajímavějšího světa lidské vynalézavosti.“
Zamnul si ruce. Je totiž samozřejmé, že se nespokojíme s pouhým líhnutím embryí – to přece umí každá kráva.
„Máme zde také predestinaci. Dekantujeme naše nemluvňata již jako socializované bytosti, jako alfy nebo epsilony, jako budoucí kanalizační dělníky nebo budoucí...“ Chtěl říci ‚budoucí světové kontrolory‘, ale opravil se a řekl: „budoucí ředitele líhní.“
Ř.L.P. přijal tuto poklonu s úsměvem.
Míjeli 320. metr na polici 11. Mladý mechanik beta-minus hbitě seřizoval šroubovákem a francouzským klíčem čerpadlo krevní náhražky na láhvi unášené běžícím pásem. Jakmile otočil maticemi, bzukot elektrického motoru se o zlomek tónu snížil. Níž, níž... Poslední přitažení, pohled na otáčkoměr a hotovo. Postoupil o dva kroky podél řady a začal dělat totéž na dalším čerpadle.
„Snižuje počet otáček za minutu,“ vysvětloval pan Foster. „Náhražka obíhá pomaleji. Prochází pak plícemi v delších intervalech a embryo dostává méně kyslíku. Není nad to, zmenšit přívod kyslíku, aby embryo bylo udržováno pod normálem.“ Znovu si zamnul ruce.
„Ale proč chcete udržovat embryo pod normálem?“ otázal se naivně jeden ze studentů.
„Osle!“ přerušil ředitel dlouhou odmlku. „Copak vás nenapadlo, že epsilon-embryo musí mít nejen epsilon-původ, ale i epsilon-prostředí?
Zřejmě ho to nenapadlo. Byl z toho celý zmaten.
„Čím nižší kasta,“ řekl pan Foster, „tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy. Které jsou zcela neužitečné,“ uzavřel pan Foster.
Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost!
„Připomeňte si koně.“
Připomněli si ho.
Zralý v šesti letech. Slon v deseti. Kdežto člověk ještě ani ve třinácti není pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. Ovšem plodem zpožděného vývoje je zase lidská inteligence.
„Ale u epsilonů,“ pravil pan Foster velmi správně, „lidskou inteligenci nepotřebujeme.“
Nepotřebovali ji a nevytvářeli ji. Ale i když rozum epsilona byl hotový v deseti letech, tělesná způsobilost k práci nastávala teprve v osmnácti. Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu!
„Obrovská,“ mumlali studenti. Nadšení pana Fostera bylo nakažlivé.
Začal se vyjadřovat dosti odborně. Mluvil o abnormální endokrinní koordinaci, která způsobuje, že lidé rostou tak pomalu. Předpokládal, že příčinou toho je zárodečná mutace. Bylo by možné následky této zárodečné mutace odstranit? Mohlo by být individuální epsilon-embryo vhodným postupem přivedeno k témuž normálnímu vývoji, jaký je u psů a krav? V tom je ten problém. Zbývá ho jen vyřešit.
Pilkington v Mombase vypěstoval individua, která byla pohlavně zralá ve čtyřech letech a zcela dospělá v šesti a půl. Vědecký triumf. Jenže společensky bezcenný. Šestiletí muži a ženy jsou příliš hloupí dokonce i pro práci epsilonů. To je proces, při němž se vyřeší buď všechno, nebo nic; buď se vám modifikace nepodán vůbec, anebo změníte všechno. A tak se stále hledá ideální kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Zatím bezvýsledně. Pan Foster vzdychl a potřásl hlavou.
Při svém putování purpurovým šerem se na stosedmdesátém metru dostali ke krytu na polici 9. Od tohoto místa byla police 9 uzavřena a láhve dobíhaly zbytek dráhy jakýmsi tunelem, tu a tam přerušovaným dvoumetrovými až třímetrovými mezerami.
„Adaptace na horko,“ řekl pan Foster.
Horké tunely se střídaly s chladnými. Zároveň s chladem znepokojují embrya tvrdé X-paprsky. Až budou embrya dekantována, budou mít z chladu hrůzu. Jsou predestinována emigrovat do tropů, stát se horníky, pradlenami acetátového hedvábí a dělníky v ocelárnách. Později bude jejich rozum uzpůsoben k tomu, aby potvrdil zkušenost jejich těl. „Adaptujeme je na to, aby jim šlo horko k duhu,“ dodal pan Foster. „Naši kolegové nahoře je naučí vedro milovat.“
„A to,“ vpadl ředitel nabubřele, „to je tajemství, jak žít šťastně a čestně – milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.“
V prostoru mezi dvěma tunely stála asistentka a dlouhou tenkou stříkačkou opatrně zkoumala rosolovitý obsah unášené láhve. Studenti i jejich průvodci se zastavili a tiše ji několik vteřin pozorovali.
„Dobře Lenino,“ řekl pan Foster, když se vzpřímila a vytáhla stříkačku.
Dívka se polekaně obrátila. Byla neobyčejně hezká, ačkoliv měla lupus a rudé oči.
„Henry!“ Její úsměv se červeně zableskl nad řadou korálových zubů.
„Rozkošná, rozkošná,“ zamumlal ředitel a dvakrát nebo třikrát ji lehce plácl. Odvětila uctivým úsměvem.
„Co jim dáváte?“ otázal se pan Foster a nasadil zcela úřední tón.
„Jen obvyklou dávku tyfu a spavé nemoci.“
„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na stopadesátém metru,“ vysvětloval pan Foster studentům. „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.“ Potom se obrátil znovu k Lenině. „Dnes odpoledne na střeše, za deset minut pět,“ řekl, „jako obvykle.“
„Rozkošná,“ opakoval znovu ředitel, naposled ji plácl a šel za ostatními.
Na polici 10 byla příští generace dělníků pro chemický průmysl adaptována na styk s olovem, žíravým louhem, dehtem a chlórem. První část dávky dvou set padesáti raketových techniků v embryonálním stavu právě míjela l 100. metr na polici 3. Zvláštní mechanismus udržoval nádoby ve stálé rotaci. „Aby se zdokonalil jejich smysl pro rovnováhu,“ vysvětloval pan Foster. „Opravy ve volném prostoru na vnější straně rakety, to je choulostivá věc. Když stojí zpříma, zpomaluje jim krevní oběh, takže jsou skoro vyhladovělí, a když stojí na hlavě tak jej zdvojnásobíme. Učí se spojovat stání na hlavě s pocitem blaha a jsou úplně šťastni, jen když stojí na hlavě.“
„A nyní,“ pokračoval pan Foster, „bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme jich velkou dávku na polici 5. První galérie,“ zvolal na dva hochy, kteří se právě chystali sejít do přízemí.
„Jste asi na metru 900,“ poučoval. „Nemůžete provádět žádnou úspěšnou predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou.“
Ale ředitel se podíval na hodinky. „Za deset minut tři,“ řekl. „Obávám se, že na intelektuální embrya nám už nezbývá čas. Musíme se dostat do výchoven dříve, než děti ukončí odpolední spánek.“
Pan Foster byl zklamán. „Alespoň na okamžik do dekantační místnosti,“ prosil.
„No tak dobře,“ Ředitel se shovívavě usmál. „Ale jen na okamžik.“
i PDF 
.