Jerome Klapka Jerome

TŘI MUŽI NA TOULKÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VI

Proč jsme jeli do Hannoveru - Co v cizině dovedou lépe - Umění zdvořilé konverzace v cizím jazyku, jak se mu vyučije v anglických školách - Skutečný příběh, poprvé vyprávěný - Jak se francouzského žertu použilo k pobavení anglické mládeže - Harrisovy otcovské pudy - Kropič ulic, když se na něj díváme jako na umělce - Georgeův patriotismus - Co měl Harris udělat - Co však udělal - Zachraňujeme Harrisovi život - Město, kde se nespí - Drožkářský kůň coby kritik.

Po klidné plavbě bez zvláštních příhod jsme v pátek dorazili do Hamburku; a z Hamburku jsem cestovali do Berlína, a to přes Hannover. To není ta nejpříjemější trasa. A proč jsme navštívili Hannover, to nemohu objasnit jinak, než jak ten černoch objasnil soudci, proč byl v pastorově kurníku.

"Jo, jo, pan souce, co pan konstábl vypovídával, to je nic než pravda. Já tam byl, pan souce."

"Tak to tedy přiznáváte? A co jste v tom kurníku pana děkana pohledával s pytlem o půlnoci?"

"Já budu to hned povidat, pan souce. Jo. Já přinosil pytel plná vod melouny k Massa Jordan. Jo. Massa Jordan, von móc milá a von ptal mě jit k von."

"No a dál?"

"Jo jo, pan souce, móc milá čovek je Massa Jordan. A tak my posadili a mluvili a mluvili..."

"To si dovedu představit. Ale my chceme vědět, co jste dělal v kurníku pana děkana."

"Jo, pan souce, na to budu pšijit. On bylo moc pozdě, než já vopustil vod Massa Jordan, a tak já povim sám ke mě, teď kroč ven s tvoje pravá noha, Ullysses, nebo ty dostáváš do malér s tvoje stará. Móc hubovatá ženská ona je, pan souce, móc..."

"To mě nezajímá. Hubatých ženských je v našem městě víc. Fara pana děkana je ale od té cesty, co vede od pana Jordana k vám domů, skoro kilometr stranou. Jak jste se tam dostal?"

"To je, co já budu vobjasnit, pane souce."

"To mě těší. A jakpak nám to objasníte?"

"No já myslim, pan souce, že já musel vodbočil."

A my jsme zřejmě taky trochu odbočili.

Na první pohled vám Hannover, nevím proč, připadá velice nezajímavý, ale pak vás chytne. Jsou to vlastně města dvě; jedno má široké moderní, hezké třídy a vkusné zahrady; a hned vedle je město ze šestnáctého století, kde starobylé domy s černým trámovím tvoří převisy nad uzoučkými uličkami; kde můžete skrze nízké klenuté průjezdy nahlížet do dvorů, nad nimiž se vrší řady pavalčí a jež kdysi nepochybně bývaly přecpány kavaleristy nebo zataraseny rachotivými kočáry se šestispřežím, čekajícími na své vlastníky, bohaté kupce a jejich tlusté, pomalé paničky, ale v nichž se teď volně prohánějí děti a slepice, zatímco přes vyřezávaná zábradlí pavlačí visí a suší se obnošené prádlo.

Nad Hannoverem se vznáší zvláštní anglická atmosféra, zvláště v neděli, kdy stažené rolety na výkladích skříních a vyzváněcí zvony připomínají slunnější Londýn. Tu atmosféru britské neděle jsem necítil jenom já sám, to bych to přičítal své obrazotvornosti; i George měl stejný dojem. Harris a já jsme ho zastihli, když jsme se po (...)

(......)