Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Durynk a Neklaň

I

Zármutek padl na luckou zemi. Jako těžký, tmavý stín na ni ulehl. Nebylo rodu, nebylo dědiny, kdež by neplakali několik mrtvých. Všude v hoři a v pláči jmenovali Tursko pole, kdež zhynuli nejsilnější, nejudatnější z luckých mužů. Všude jich želeli, jejich smrti i toho, že těla jejich zůstala nespálena v poli napospas dravcům.

Se žalem strach přikvačil. Rozneslať se letem novina, že Čechové vytrhli z Turska, že již přešli pomezí. Odtud šla hrůza po všech župách. Lidé prchali od hranic hloub do země ke hradům, k lesům a vyděšeni vypovídali, jak se teď Čechové mstí po všech dědinách.

Řeč ta nebyla planá a nešla jen z ustrašení. To svědčily za dne černavé sloupy a husté mraky požárů, za nocí zlověstné záplavy, jimiž se rděla nebesa. Dědiny hořely, než i nejeden lán hojného obilí zprahl v jezeře plamenů a vítr roznášel dým z něho i čpavý zápach daleko krajinou.

A nebylo obrany. Silní zůstali na Tursku. Nepřítel rychle postupoval a zabíral župu za župou. I prosili všude o milost, žalostivě prosili a vzdávali se pražskému knížeti.

Ten všude bořil hrady a v požeh dával, a nejprve Vlastislav hrad, pak jiné i pevné sídlo Vlastislavovo nad Oharkou v Lukách. Syna však Vlastislavova tam nestihl. Ale přišli a vyzradili, kde je, že se skrývá v chatrči u staré ženy, dále proti řece ve skalách. Ihned tam Neklaň poslal své zbrojné, a než uplynuly dva dni, spatřil jediného syna Vlastislavova, sirotka mladičkého.

Chlapeček zlatých, hebounkých kadeří, jež čekaly na slavnost postřižin, byl pětiletý, dítě rozmilé. Když netuše svého neštěstí i nebezpečenství, stanul před otcovým nepřítelem, upřel na něj prostomile své oči jasného pohledu a poklonil se, tak jakž byl naučen.

I slitoval se Neklaň nad ním, nad jeho věkem, osudem i nad sličnou podobou. Ani vlásku mu nezkřivil a nevzal ho ani s sebou do zajetí. Ve vlasti ho nechal, i v samé lucké župě, a hrad mu tam dal vystavět, aby měl vojvodský synek důstojné sídlo. Dragúš slul ten hrad. Pevný však nebyl, neb schválně jej dal Neklaň vystavět na místě přístupném, nezištném, aby se nestal Lučanům oporou, kdyby se snad někdy spikli a chtěli se v odpor dát.

Neklaň se pak vrátil do Čech a slavně, s mnohou kořistí vjel na pražský hrad. Tu obětoval hojně oběti, velebě bohy, že mu dali vítězství, že je potřen hrozný nepřítel, na nějž jen se strachem myslíval, jak se probudil, za dne, i večer, když na lože ulehl, a jenž jako můra kazil mu poklid i spánek.

Lučanů hrdé plémě bylo pokořeno, a ten, jenž by nad nimi jednou byl panoval, Zbislav, synáček Vlastislavův, žil tiše, v ústraní, na hradě Dragúši. S ním tu přebýval jeho vychovatel, muž cizího rodu, Srbín, jménem Durynk, jemuž Vlastislav velmi byl důvěřoval.

I Neklaň mu věřil a svěřil opět Zbislava i Dragúš hrad. Minulo léto, přešla jeseň, nastala zima. První po turské bitvě, první po smrti Vlastislavově. Dny se krátily a víc a více se zasmušovaly. A také mysl Durynkova. Neklidný chodil hradem, jako by nikde neměl (...)

(......)