<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   37   >

 

Opatovický poklad

I

Mladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v opatovickém klášteře přišel před samým polednem opatu svému oznámit, že té chvíle přijel znenadání host, pán jakýsi, patrně urozený, s dvěma jízdnými služebníky, že u brány v předním dvoře slezli a ten pán že zašel rovnou do kostela.

Opat, kněz vážné postavy, se ptal, odkud přijel.

"Z Hradce."

"Co říkal?"

"Nic, a jeho lidé také ne."

"Jak vypadá?"

"Je prostřední postavy, čtyřicetiletý a má černou bradu. Pán vážný, pěkně oděný, ale sukni má tmavou a bez ozdob, ani proužku na ní -"

Opat se na okamžik zamyslil, pak vstal, a vyšed ze své jizby, bral se dlouhou chodbou z konventu, dolů po schodech na ambit, objímající kolkolem tichý "rajský dvůr". Ten se té chvíle vyjasňoval v proudu slunečních paprsků, jež sem počaly padat. I do ambitu vnikala jejich zlatá zář, malujíc na dlážky i na stěnu stíny románského sloupoví. Parno srpnového dne nebylo zde ještě tak cítit, neb od rána skoro až do té chvíle všude tu spočíval chladivý stín.

A ticho, prázdno bylo mezi starými budovami. Mniši všichni meškali tou dobou ve svých celách. Teď se tu opat mihl světlem a stínem, pak zabočil z chladu na druhé, přední a prostorné nádvoří, do parna a plného světla, kdež zářícím vzduchem jasně se obrážely od modré, bez mraku oblohy budovy kolem, zvláště dvě chrámové věže i veliký chrám, vše románské stavby.

Opat zamířil k portálu plnému nádherných pásů kamenných, zdobených bohatou řezbou lupenů, listí a podivné zvěře. Vtom ze dveří, jimiž vanul z kostela příjemný chlad, vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; smědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře a šel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil, poznal, že to ne všední šlechtic. Mile děkoval za uvítání a rád přijal, když jej opat pozval k obědu. Šli spolu zpět do ambitu, kol rajského dvora rovnou do refektáře, neboť hlubokým poledním tichem ozval se klášterní zvon, hlásaje dědině i lidem na polích polední klidu čas.

V dlouhé, klenuté síni, prostřed níž se táhla řada dubových stolů, s cínovým, mdle se lesknoucím náčiním, a řady stolic a sedadel, čekali již mniši, staří, mladí. Když obvyklá pobožnost vykonána, zasedli všichni. Nejvýše opat se svým hostem v řezaných dubových křeslech.

Po všechnu dobu host mile hovořil, o klášteře, o kostele, jak je krásného díla, zrovna jakoby vlašského, zvláště ten portál. A když opat řekl, že ne, že to domácí dílo, že to kostel přestavěný z původního malého, ale první mnichové, hned při založení, že byli Vlachové, z Monte Cassina, rozhovořil se pán o mateřském klášteře, a že jej zná. I vypravoval o něm, Vlaších, o Římu tak, že kdo blíže seděli, zapomínali na jídlo.

Než čím déle host hovořil, tím více se neklid zmáhal opata. Již prve, když slyšel, že přijel pán z Hradce, pomyslil, zeť to někdo ode dvora, protože ráno zvěděl, že včera přibyl do Hradce císař s komonstvem. A hned také, když klerik oznámil, že ten pán vešel nejprve do kostela, vzpomněl si opat, co slýchal o císaři Karlu: že pokaždé, jakmile do nějakého místa přijede, vejde nejprve do kostela.

Pak všecka ta líbezná řeč a znalost světa a všecko jednání, jež budily úctu a obdiv -Sotvaže host odložil nůž a umyl si ruce v lesklé medenici, již prosil jej opat, jak stanuli sami v okenním výklenku, aby mu za zlé neměl a jemu oznámil, které jest jeho jméno.

Host slíbil, že poví, ale žádal dříve, aby šli do kostela, tam aby vzal opat také dva nejstarší mnichy z konventu. Opat ochotně tak učinil a zavedl hostě chodbou zrovna do kostela. Byl vysoký, klenutý, o třech lodích, oddělených okrouhlými sloupy, jež nesly mohutné půlkruhové oblouky. Celou rozlehlou prostorou nečetných oken nesla se mha tajemného šera, v němž se tratily hojné malby po stěnách.

Všichni tu poklekli před hlavním oltářem; když pak cizí pán vstal, řekl:

"Kněze opate, chtěls vědět mé jméno. Oznamuji ti a bratřím zde, že jsem Karel, římský císař a český král, pán váš."

Opat se snažně omlouval, že ho tak málo poctivě přijali, ačkoliv, jak doznal, že tušil, jaká čest se stala jejich domu, ale že sám sobě nevěřil. Císař však vlídně se usmál a pravil, že právě tak dobře, že nechtěl, aby ho kdo poznal, proto také že nechal dvořany v Hradci a že nikomu neřekl, kam jede.

"To jsem proto učinil," pokračoval, "abych mohl s vámi volněji promluvit. Otče opate, tito-li bratři nejstarší a nejvěrnější v tvém klášteře?"

"Ti jsou."

I řekl císař:

"Milí otcové, již vám tuto na božím místě oznámím, proč jsem k vám přijel. Slyšel jsem, že máte při tomto klášteře veliký poklad. Je-li tomu tak, doufám, že ho přede mnou nezatajíte. A já vám slibuji, že vám nic z toho nechci vzít, ani sám, ani skrze žádného jiného. Jen bych rád na ten poklad pohleděl, nic více."

Opat i knězi se lekli a stáli mlčky, až opat císaře poprosil, aby jim popřál se na to maličko poradit. Císař svolil, a když mniši tak učinili, oznámil opat:

"Rač Velebnost Tvá vědět, že ten poklad jest. Ale žádný z bratří řeholních, a jest jich tu na ten čas padesát a pět, o něm neví. Jenom já a tito dva bratři máme o něm vědomost a žádný jiný. Kdyby někoho z nás Pán Bůh neuchoval, jinému o tom pokladu povíme, tak aby vždycky tři, opat a dva nejstarší bratři, o něm věděli. Ale rač také vědět, že jsme těžkými závazky zavázáni a nesmíme nic o tom pokladu povědět ani slovem, ani znamením. Nadto je přístup k němu velmi nesnadný a Tvé Milosti nenáležitý."

Císař však přesto žádal, aby mu pověděli, on že bude také mlčet a nikomu o pokladu nepoví. Tu se knězi opět radili, až opat prohlásil, že není náležité, aby pověděli, ale také že není náležité, aby oslyšeli žádost svého krále.

"Protož," pravil opat, "jedno z dvojího učiníme. Buď Tvé Velebnosti o tom místě povíme, ale pokladu neukážeme, nebo poklad ukážeme, ale nezjevíme, kde jest."

"Raději ať poklad uvidím," rozhodl se císař.

I prosili ho, aby učinil, jak požádají. A on slíbil. Tu ho zavedli z kostela do sakristie, odtud sestoupili do nějakého sklepení cihlami dlážděného, velmi šerého. Jeden z mnichů zakřesal a rozžehl dvě voskové svíce. Ale jen se jejich plameny v temnu zamíhaly, již přistoupil druhý mnich a stáhl císaři přes hlavu kuklu, a to obráceně, takže císař nic neviděl. Jen slyšel, že zdvíhají, odklízejí cihly.

Pak ho zavedli k nějaké díře a žádali ho, aby opatrně sestupoval, že polezou po žebříku. I lezl za nimi hloub a hloub do čiré tmy velmi hluboko, a když stanuli na dně, obrátili císaře a vedli ho několikráte sem i tam, aby si nepamatoval směru a cesty. Poté kráčeli nějakou dlouhou, tmavou chodbou. Bylo zde cítit zavlhlý vzduch, ztuchlinou páchla všecka ta štola a duněla jejich kroky. Císaři se zdálo, že je nekonečná. Pojednou stanuli, a vtom, jak mu kuklu sňali, viděl se v dušném sklepení, jehož prostorou mdle se míhala zář voskovic. A v té záři zatřpytilo se v železných truhlicích, jak opat víka pozdvihl, stříbro, spousta stříbra kolkolem, v kruhy litého i celé bochánky.

Odtud vedli mniši císaře do vedlejšího sklepení. V tom spatřil množství kruhů i silných prutů ryzího zlata, celé kusy, těžké, nezpracované. Císař se divil; ve třetím však sklepení zmlkl úžasem. Tuť byl největší poklad; ohromné množství drahého kovu, zlato, stříbro, ale vše umělou prací zdělané: překrásné řetězy, číše a kalichy, kříže a paci#kály, vše svítilo zlatem a ještě více měňavými, duhovými blesky drahého kamení, až z toho zrak přecházel.

Jak se tak císař na všecku tu krásu, na všechno to nesmírné bohatství zahleděl, řekl mu opat:

"Pane náš, ty poklady se tobě i tvým budoucím chovají. Protož vezmi, co se koliv tobě líbí."

Císař však nechtěl, a tu opat, řka, že by se neslušelo, aby odtud odešel a něco si na památku nevzal, podal mu drahocenný prsten, v němž byl světlý, nadmíru vzácný diamant. Císař ho přijal s povděkem.

Pak se obrátili, a jak prošli zase tím trojím sklepením, vstrčili císaři zase tu kuklu na hlavu, vodili jej zase sem tam, posléze k tomu žebříku, po kterém vylezli do sklepení. Když otvor zase zadělali, zhasili svíce, a sňavše císaři kuklu, vedli ho do sakristie a do kostela, kdež se pomodlil před velkým oltářem.

Poté děkoval mnichům a doložil:

"Milí otcové, ještě ať to zvím: smím-li já svým přátelům, ale jen některým, oznámit, že jsem viděl ve svém království pod zemí takový znamenitý a vzácný poklad? Ovšem že nepovím kde a kterými místy."

Opat a mniši svolili. Císař pak již na odchodu pravil, hledě na darovaný prsten:

"Tento váš dar bude u mne v takové vážnosti, že nikdy nesejde z mého prstu a že půjde se mnou do hrobu."

Byl nešporní čas, když se vrátili z kostela. Císař se již dlouho neomeškal. Rozžehnav se s opatem a bratřími, vsedl na kůň a provázen svými dvěma komorníky zamířil zpět po Labi vzhůru lukami k Hradci.

Tam vyzvídali dvořané na komornících, kde byli. Když uslyšeli, vyptávali se, co císař v klášteře dělal.

"Byl tam na obědě, po obědě vešel s opatem a se dvěma mnichy starými do kostela a dlouho se tam s nimi modlil."

Více neřekli, a více také nevěděli, a víc také nikdo nezvěděl, neb císař tajemství zachoval. Teprve před svou smrtí pověděl některým svým radám, aby mu ten prsten na ruce nechali do hrobu, zeť to památka z pokladu v klášteře opatovickém, kterýž poklad mu tam před mnohými lety ukázali.

A tak se i stalo.

 

<   37   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist