<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   51   >

 

III

Bratr Žižka byl přísným mstitelem Husovým. Nejeden kostel, nejeden klášter i hrad jeho protivníků vyžehl a vyvrátil bez milosrdenství. Ale dovedl se také ustrnout. Tak v Praze, když přitáhl se svým lidem ke klášteru sv. Anny, aby ho zničil. Tam padla před ním na kolena na prahu klášterní brány jeptiška, jeho příbuzná, a probůh prosila strýce, aby se smiloval nad ní, nad jejími sestrami řeholními a nad klášterem. Žižka se slitoval a smiloval a klášter sv. Anny zůstal. -

Hůře se dařilo velikému klášteru sedleckému u Kutné Hory. Žižka jej dal svému lidu v plen; poručil však, aby ušetřili nádherného kostela klášterního, jenž byl veliký a stavby vpravdě umělé. Než jeden z vojínu dostal se až pod krov a založil tam. Tak chytl pak celý kostel. Jak se dým vyvalil a plameny vyšlehly, Žižka se hrozně zamračil; hned se dotazoval, kdo zapálil, aby se přihlásil, a slíbil mnoho zlata tomu, kdo tak učinil. A žhář přišel a pochlubil se. Tu poručil rozhněvaný vůdce, aby mu to zlato dali, aby je však nejprve roztavili a pak teprve aby mu ten roztavený drahý kov do hrdla nalili. Tak bylo Žižkovi líto toho krásného kostela.

Velkou nesnáz měl Žižka před hradem Vlčincem, který oblehl, když táhl k Ostaši hoře za Policí na Medhují, tam, kde Slezáci polické husity tak ukrutně mučili a pobili.

Vlčinec hrad stál mezi lesy na vysokém ostrohu nad soutokem Medhuje a Žďárského potoka. Sám sebou byl pevný, nadto jej chránila jakási čarodějná moc, neboť se jeho zdí koule z kusů ani nechytila. Husité dobře mířili, děla jejich neúnavně houkala ve dne, často i v noci, až všecky lesy kolem hučely jako hřímáním, ale nic naplat. Koule se odrážely od bašt, hradeb i věže jako hrách.

Nezbylo než ustát. Když se kusy odmlčely, zaslechli v Žižkově táboře hudbu z hradu. Někdo tam hrál na housle. Byl to hudec v okénku ve věži, kterého tam i předtím, když stříleli, viděli, an hra. I poručil Žižka nejlepšímu střelci, aby naň vystřelil. Střelec vzal kuši, namířil, spustil - housle naráz umlkly a hudec zmizel od okna. A vtom už kázal Žižka, aby stříleli ze všech kusů do hradu; jen první koule dopadly, a již se prášilo ze zdí, již se sypalo kamení a zanedlouho zel ve zdi veliký průlom. Nežli zapadlo slunce, hlaholil jásot vítězných bratří v dobytém Vlčinci.

Pobořili ho, zažehli; svítil jim celou noc a zaléval červenou září okolní lesy a chlumy. Hrad shořel a vše v něm, i čarovný hudec, jenž svým uměním ho tak hájil. -

Zůstaly jen rozvaliny a ty pak ještě sloty a stromy hubily. Dnes už sotva je vidět. Vlčinec zarostl lesem, a kde kdysi zněly čarovné housle a houkaly Žižkovy tarasnice, šumí jen les. -

Tak bratr Žižka vojensky po Čechách táhl proti přátelům a spojencům krále Zikmunda. I poddávala se mu mnohá města a mnoha hradů zdobýval. Léta 1421 oblehl hrad Rabí v Plzenště. Toho hradu se již jednou předtím zmocnil, ale neosadil ho. Nyní však, když vedl lid svůj k útoku, tu jak z hradeb do nich stříleli, poraněn byl těžce šípem do oka, do jediného svého zdravého oka. Zeman Sezema Kocovský neboli z Kočová byl prý tím střelcem, jenž svou střelou zasáhl slavného vůdce. Než vypravuje se také, že Žižkovi do oka vletěla při tom útoku tříska z hrušky, do které se nepřátelská střela zaryla. Poranění bylo tak těžké, že Žižka ledva živ zůstal. I dal se vézt do Prahy na léčení a s ním tam jel Matěj Louda z Chlumčan, hejtman táborský, muž učený, jenž prý Žižku uložil ve svém domě v Praze na Starém Městě, kdež říkali U Černého beránka.

Lékaři tu vytáhli Žižkovi zástřel z oka, božího světla mu však nevrátili. I byl slep na obě oči.

Na hradě Rabí, kdež ho neštěstí stihlo, namalovali později na bráně obraz. Na tomto obrazu nalevo bylo vidět Žižku v brnění, an jeda na koni s palcátem v ruce vede zbrojný zástup útokem. Napravo pak namalována věž s branou a na té věži bylo vidět Kocovskeho, jak z lučiště šipku vystřeluje. Pod tím obrazem rozmluva napsána, kterou měl s Žižkou.

"Ty-li jsi, bratře Žižko?"

"Já jsem."

"Krejž holého!" -

Od té doby nemohl již Žižka sám na koni lid svůj do bitvy vodit. Ale bitvy a boje řídil znamenitě jako předtím. Sedě vysoko na voze při veliké korouhvi, na níž bylo znamení kalicha, dal se vozit. Ti pak, kteří při něm seděli, i jeho podhejtmané, zvláště milí a "věrní bratří" pan Viktorin z Poděbrad, Jan Bzdinka a Kuneš z Bělovic, ti mu všechna položení popisovali, kde skály a vrchy, kde les a luhy, kde oudolí, rovina nebo chlum. Všecko mu před bitvou zevrubně oznámili a také za bitvy, co se děje, jak je s nepřítelem.

Žižka dle toho rozkazoval a - vítězil nad spojenci uherského krále v Čechách a na Moravě. Odtud pak jednoho času vypravil se přímo proti Zikmundu králi, a to léta Páně 1423 na podzim, počátkem měsíce října.

Zpraviv čtyři řady vozů a děl co mohl nejvíce, vydal se za hranice české koruny, přes hory do Uher. I hubil tu zemi, kudy táhl, a splácel Uhrům a jejich králi za nekřesťanská ukrutenství a násilí, jež byli v Čechách zvláště roku 1420 a jindy páchali, nešetříce ani žen, ani nemluvňat.

I pronikl Žižka Horní zemí, dolů až k Dunaji mezi Komárnem a Ostřihomem. Lidé před ním všude utíkali a dobytek odháněli. Tak se stávalo, že nemíval zásob, zvláště masa nazbyt. Na tom tažení přitrhl také do jedné vesnice při Dunaji nad Ostřihomem. Byla opuštěna, prázdna, ani člověka tam nezastali. Stíhat jich nebylo možná. Uprchliť všichni na loďkách a prámech na nedaleký ostrov v Dunaji. Tam také zahnali všechen svůj dobytek, zanechavše ve chlévech jen něco telat a mladých prasátek, jichž by byli přes vodu na ostrov nedostali.

Uhři na ostrově se těšili, jak všechen dobytek před Čechy zachránili; svou bezpečností pak zbujněli. Volali z ostrova, houkali přes vodu do vsi, kývali po-směšně na Čechy a volali na ně, ať jen jdou k nim, tu že je dobytka dosti. Věděliť dobře, že husité nemají ani lodí, ani prámů.

Ale Žižka jich nepotřeboval. Jinak vyzrál na Maďary. Poručilť za soumraku, aby bratří vzali telátka a vepříky, jež ve vsi našli, ty aby zavedli na břeh, na samý kraj, nad vodu, a tu aby je bili a vůbec se přičinili, aby telátka bečela a prasátka aby hodně pronikavě kvičela.

I vydávala dobytčata nad Dunajem líbezné hlasy: bekot a kručení a kvičení, až uši brněly. Zvuky ty zaléhaly přes vodu na ostrov a účinkovaly, zvláště na krávy a prasnice. Hnány pudem vzchopily se naráz a jako utržené, v divém chvatu skákaly do vody. Uhři nadarmo na ně křičeli, kleli, marně je také honili. A nezabránili, ať kleli jak kleli a křičeli, také ostatním kusům, jež se hnaly do řeky, jak zhlédly těch několik prvních kupředu plovoucích. Řeka se hemžila dobytkem a kolem ve vodě i na břehu nad ní rozléhal se dobytčí hlas: bučení, bečení, mekot i kvičení, až pak vše přehlušil veselý křik Žižkových lidí, když zmáchaný, vodou lesklý dobytek snadno ulovený vedli a hnali do ležení k planoucím ohňům. -

Až do té chvíle se Uhři Žižkovi hrubě nebránili a nikde mu valně nepřekáželi. Chtěliť, aby se ubezpečil, aby se pustil hodně hluboko do země, kdež by ho pak přemoci osuli a jej potřeli. Než on, porozuměv tomu, že není dobře dále se pouštět, obrátil zase vozy k moravské zemi.

Ale tu mu nastalo těžké tažení. Hnaloť se za ním velké uherské vojsko samých jezdců, jež mělo mnoho děl. Doráželi naň ze všech stran a hleděli mu, kde mohli, do tábora bít. Zle mu také dělali, když řeky se svými přecházel. Než slepý vůdce zmařil svým důvtipem všecky jejich nástrahy, všude je odbil, až se šťastně dostal do Moravy.

Tato uherská výprava byla jedním z nejslavnějších kusů válečných, které kdy Žižka vykonal, neboť jak jest počal bojovat, toto tažení bylo mu nejtěžší. "Ale Pán Bůh mu pomohl z Uher vytáhnout." -

Když se Moravou vrátil do Čech a přes Litomyšl za Vysoké Mýto přitáhl, poručil, aby zarazili. Nastávaloť poledne, čas odpočinku a oběda. Sám byl také unaven. Tu bratří, chtějíce milému vůdci nějakou libost učinit, upravili mu místečko, kde by mohl pohodlně odpočinout a pojíst.

Každý vojín nabral do své helmice hlíny, jednou i několikrát, a vysypal ji na tom vybraném místě. Sta a sta helmic hlíny se tu nakupilo, a nežli chvíle minula, vypínal se tu pahoreček navrchu rovný. Sem pak Žižku zavedli a tu poobědval. Po obědě táhlo vojsko dále. Chlumek však z hlíny nasypaný nerozmetali; ten zůstal a zachoval se tu až po dnešní den a po dnešní den říkají mu všude po okolí Žižkův stůl.

 

<   51   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist