Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O Janošíkovi

I

Králova hole nad širými lesy nad krásnou dolinou horního Hronu, vysoká hora, památná hora. Mocný hřbet její bez lesů, volný; proud větru sotva kdy ztiší se na té slunečné výši. A v slunci a větru, v mhách i za ohromných bouří sám na Králově holi stojí kamenný stůl, omšený, starý; opuštěn trčí z trávy a vřesu i kosodřeviny. Kdys, už tomu dávno, míval své hosty a širá kol hole zvučela pokřiky, hlukem; to když sem přicházel sám panovník uherské země, veselý Matěj král.

Pokaždé, když honil v okolí po liptovských horách, po zvolenských lesích medvědy a kance diviaky, stavil se tu se svou četnou družinou: král v lovecké sukni, se zlatým rohem, páni magnáti v bohatých dolmanech, v lesklých pásech, v čapkách z drahé kožešiny, péry zdobených, s oštěpy v rukou, s tesáky při boku, osmahlí, hladkých tváří, ale mohutných knírů. Přišli, usedli kol kamenného stolu a jim u noh ulehly smečky loveckých psů, černoburů, vlkodavů, kanečníků, lapajících krátkými oddechy chladící vzduch. Sluhové a lidé z doliny snášeli z košů na stůl jídla a láhve a král stoloval vysoko, vysoko se svými pány. Pln rozkoše rozhlížel se kolem po horách, po rozlehlých svazích, níže po temných hvozdech, po zelených dolinách v zátopě zlatého světla. Jím svítily bílé kastely, rděly se střechy hradů nad chatami dědin a dvorců po síru daleku, slovenskou spanilou zemí.

Tak bývalo za krále Matěje.

Po jeho smrti však utichla Králova hole a kamenný stůl stál opuštěn dlouho a dlouho. Zatím pod horami, v údolích, v rovinách, mnoho se změnilo. V zámcích a v kaštelích bujela panská zvůle, a v dědinách poroba, nevole. Lidu se daly veliké křivdy; páni, zemane tiskli ho robotou, "panštinou", a "lapačky" nedaly poklidně spát urostlým jonákům.

Zle bylo, že nemohlo být hůř. Mladý lid ze svého utíkal před trýzní pánů, pryč z tiché dědiny, do hor. Tam se stali z nevolných "horní chlapci", tam byly lesy jejich komory a karpatské hole jejich volná pole.

V ten smutný čas bývalo zase živo na Králově holi a kolem kamenného stolu sedala zase družina se svým náčelníkem. Nebyl to však král, ale horní chlapec Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku, a s ním ne magnáti, velkomožní páni v dolmanech a bitých pásech, ale "kamarátstvo", jedenácte "dobrých chlapců" ve vybíjených širácích, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích. A ne s meči, ne s drahou zbraní, ale s noži v nožnách u opasku a s dvěma bambitkami za opaskem, s valaškou v ruce, s puškou samopalkou na plecích: Surovec, Adamčík, Hrajnoha, Potúčik, Garaj, Uhorčík, Tarko, Mucho, Ďurica, Michalčík a gajdoš, chytrý Ilčík.

Nestavovali se tu na Králově holi a nezasedali kol kamenného stolu jenom v podzimní čas; hony a lovy měli od božího jara do pusté zimy. Vodilť je Janošík "po zboji", aby křivdy napravoval, bídných a nešťastných ochraňoval. Bylo mu líto těžko poddaného lidu slovenského, z něhož pocházel. Když mu nemohl pomoci, mstil ho alespoň.

A sebe také! Zkusilť od (...)

(......)