Alois Jirásek

PSOHLAVCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

Marie Lammingerová stála v roztomilém kožíšku, potaženém tmavozeleným aksamitem, na cestu již přichystána, ve své komnatě, upírajíc oči na sousední dveře. Právě se otevřely. Vstoupila její matka v drahocenné šubě.

»Tak už pojedeme!« zvolala dcera.

»Ještě ne. Musíme na otce počkati.«

Stín přeletěl slečninu tvář.

»Což pojede s námi?«

»Ano, vzkázal. Již se strojí.«

»Že se tak pojednou rozhodl. Nikdy s námi –«

»Nemůže se správce dočkati. Myslí snad, že ho cestou nebo ve městě potká.«

Vtom slečna obrátila kvapně hlavu.

»Slyšíte, maminko?«

»Ano, lomoz, křik.«

»Dudy. A jak strašlivě ječí, to je barbarská hudba!«

Starý Petr vstoupil do komnaty a slečna se kvapně otázala: »Už je zapřaženo?«

»Je Milosti, ale – sotva bude možná vyjeti, aspoň v tu chvíli ne. « Hluk se blížil, dudy zněly hlasněji.

»To jsou oni, Milosti!« pravil úzkostně Petr a vztáhl pravici.

»Kdo?«

»Sedláci. Jdou od Klenče, už zdaleka bylo je slyšet. Však to je nějaký ryk. A maškary mají hrozné. Kdo ví, co je; jiná léta jezdili ve středu pochovávat masopust, a zůstávali ve svých vsích.«

»A kam jdou?« ptala se svobodná paní.

»Och, už jsou tu, snad – snad k nám…,« odvětil starý komorník, bázlivě naslouchaje.

Druhé vedlejší dveře se otevřely a v nich objevila se přibledlá, pihovatá tvář Lammingerova.

»Pojďte sem, tady je lépe uvidíte.«

Starý Petr sebou škubl, slečna odskočila od okna, ke kterému se postavila, a chutě chvátala do pokoje otcova. Matka volněji a ne tak plná dychtivosti kráčela za ní. Jen starý komorník zůstal v komnatě. Pozorně naslouchal a mumlal:

»V tom něco je, v tom něco je.«

Přes pokoj dále v pánově komnatě stály u okna dámy a za nimi sám Lamminger. Hleděl upřeně ven na cestu, kterou se blížil Brychtův a Čtverákův podivný průvod. Napřed výrostkové, chlapci malí i velcí, všichni silně výskající, za nimi medvěd se svým průvodčím, dudáci, pak maškary, čert, smrt na koních, za těmi Brychta a Čtverák koňmo, sedláci, chlapci, ženské, dlouhý, pestrý průvod.

Slečna zapomněla na jízdu.

»Ach, čert –jak ošklivý; a také smrt – ti Bavoři a židé!« a vesele se zasmála. Ani matka se úsměvu neubránila; také Lamingerova tvář se vyjasnila. V očích mu svitlo jak škodolibým, pohrdlivým úsměvem.

»To všechno na vrub toho procesu,« pravil. »Jak ti bláznové již napřed jásají!«

»Pane otče, vidíte–li toho slaměného jezdce!« zvolala živě slečna. »Co to drží?«

»Ano, ano,« dodala matka, »také ho vidím. Co to je? A všichni se po zámku obracejí.«

Jek, výskání a křik ozvaly se zrovna před samým zámkem, div že se okna netřásla.

»Uh,« zvolala slečna, rukama si rychle kryjíc růžová ouška. Chmura zastřela Lammingerovu tvář a mezi obočím prohloubila se kolmo vráska.

»Je to čeládka nezvedená!« zahučel. »Zrovna pod okny – to naschvál.«

»A zastavují se. Co chtějí probůh!« zvolala paní, upírajíc zrak na svého muže. Ten však jako by neslyšel, upřeně hleděl na shromáždění, stanuvší před zámkem vedle nevelkého rybníka. Vystoupili dva (...)

(......)