Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV
F.VĚK SE NA ÚTĚK PŘICHYSTÁ

Prvním důkazem úplné otcovy důvěry bylo, že Františkovi svěřil větší obchodní cestu, a to do hor. Toho roku byly zvláště dobré obchody lnem, a proto ho starý Věk sháněl, kde jen mohl, užívaje výhodné doby. Poněvadž podzimek toho roku byl zvláště drsný a bolesti v nohou starého kupce se ozývaly citelněji nežli kdy jindy, musil leckam do okolí František. Tak ho také poslal do Orlických hor, do Králík. Dosti se starý rozmýšlel, neboť běželo tu o větší částky peněz; staral se, aby František dobře koupil a nedal se ošiditi. Než zbytí nebylo, poněvadž sám nemohl. Když si Františka zavolal a jemu zkrátka, jak měl ve zvyku, oznámil, kam pojede, a to hned zítra, nějak škublo mladým kupcem. Než klidně a se vší poslušností projevil svou ochotu a jen opakoval, zdali hned zítra. „Hned zítra. Časně ráno. Přichystej se.“

František byl už přichystán, ale na útěk. Bylť se dva dny předtím pevně rozhodl, že opustí otcovský dům a že půjde do Prahy, aby se oddal hudbě. Tou a při divadle chtěl se. uživiti, dokavad by nedosáhl nějakého jistějšího místa. Nyní jej otec posílá do hor. Jaká se mu naskytla příležitost! Byl rázem rozhodnut. Pojede tam, kam ho otec posílá, vykoná, co mu uloženo, nakoupí, vozy domů vypraví, a sám odjede do Prahy. Takto získá mnoho času a nebude třeba se báti nějakého stíhání.

Večer před odjezdem seděl s rodiči, vyslýchaje podrobné rozkazy a rady otcovy. Poslouchal, ale neslyšel. Bylo mu úzko a matce se nemohl ani do tváře podívati. Bodlo ho, když pohlédl na její ustarané líce, když její oči plné dobroty na něm utkvěly, a nitro jeho se sevřelo, když ho starostně napomínala, aby dal na sebe pozor, aby se zase zdráv domů navrátil. Vzpomněl, jak ho budou očekávati, jak ty drahé oči budou zase plakat.

Rychle vstal oznamuje, že si půjde lehnout, aby nezaspal, když má tak časně vstáti.

„Jen si lehni, lehni a spi a nevytrhuj se pro to vstávání. Však já tě nenechám zaspat,“ pravila matka a dodala:

„Budeš mít všecko uchystáno, snídani také.“

„Jen si lehni a spi – a spi,“ řekla. František ulehl, ale nespal. Nemohl. Pořád myslil na matku a znovu váhal, kolísal. Ale připadlo mu také, že již kamarádovi do Prahy ohlásil, že přijde, připomínal si všechnu krásu uměleckého života a všechen trud kramářský.

Sotvaže chvíli zdřiml, už se vytrhl. Matka stála u jeho postele a laskavě a tichým hlasem ho budila, aby vstal, že je čas. Zrovna se lekl. Zvolna sešel dolů.

Otec byl ještě v posteli. Co matka snášela snídani, vyšel František ven, a kvapně domovními dveřmi vyhlédnuv, chvátal zpět nahoru do světničky, odkudž pod pláštěm vynesl housle dobře zabalené. Měl je za postelí přichystány i s uzlíkem nejnutnějších věcí. Všecko to zanesl na vůz, jenž před domem čekal. Bylo časné listopadové jitro. Tma se ještě rozkládala vůkol. Nikdo si těch uzlíků nevšiml. František jen málo snídal, třebaže ho matka nutila, aby jedl a se zahřál, že je venku mrazivo. Nemohl. A přece neměl se nějak k odchodu. Pořád jako by (...)

(......)