Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII
POSLEDNÍ PO PŘESLICI

Když Held s Věkem odešli z bytu starých kněží, nastalo tam ticho. Farář seděl v lenošce a čekal, že Matoušek začne nějaký hovor. Než Matoušek jako by zapomněl, šukal sem tam, nemluvě, nějak zamyšlený, až posléze, pohlédnuv úkosem na faráře, zasedl ke svému stolu a jal se tam v papírech přehrabávati. Pak se dal do psaní. O tom, co se bylo před chvílí přihodilo s tím vojákem, ani slovem se nezmínil. Nyní psal, ale kradí, psaní milčickému rychtáři Vavákovi, s nímž se před pěti roky tak trochu seznámil o dražbě v kostele pavlánů, odbývané na všeliké klášterní a kostelní zboží. Oba tenkráte, bylo v prosinci před samými svátky vánočními, setkali se v dotčeném kostele u velkého ohně, který si v presbyteriu židé v kloboucích jako v poli někde zatopili a u něho se hlasně brebentíce ohřívali. Kněz penzista i pobožný rychtář neutajili tu svého rozhorlení, a tím se dostali do řeči a seznámili se. Od té doby se pak několikráte v Expedici Krameriových novin viděli. Nyní psal P. Vrba rychtáři, žádaje ho, aby starou Brtkovou těchto dnů nějak doma zdržel, kdyby chtěla do Prahy navštívit svého vnuka. A psal proč, a psal obšírně a netajil svého rozhorlení, přičemž, zapomenuv na faráře, pokrucoval živě hlavou a také si sem tam pro sebe zabroukl.

Ale pojednou se vytrhl. Ozvaloť se za ním: „Co to píšete, Matoušku?“

Jak se kaplan ohlédl, viděl, že pan farář vstal a že se k němu blíží. Co píše, říci nesměl, neboť všecky ty příhody s mladým vojákem zamlčel. A že se bál, že se mu farář nahne nad stolek a bude se mu dívat do péra, jak často dělával, rychle odstrčil rozepsaný list a hmátl do kupy listů opodál, na něž opisoval z různých pramenů a knih i listin, jak nač přišel, svá miscellanea, různé zprávy historické, verše, staré nápisy a různé paměti hodné i nehodné věci.

„Tak co?“ ptal se farář už u samého stolku; a nahýbaje se nad něj, pravil:

„Kroutíte sebou.“

„I to jen tak. Tuhle.“

„No tak čtěte.“

Starý kaplan nahlédl do listu maně vytaženého a zarazil se. „Tak co, Matoušku. Jako byste nechtěl –“

„I nic to není, o znameních.“ ,,O jakých znameních?“

„I o znameních smrti, jak je mívaly některé rody.“

„Ach, ach, to je pěkné. A nic jste mi nikdy o tom neřekl. A teď zas, jako by – Snad nemyslíte, že se bojím té s kosou. Nic se nebojím. Tak co tu máte? Čtěte!“

„I že Slavatům se ukazovala bílá paní, to je známo,“ oznamoval Vrba dle listu, jejž vzal do ruky, „Lobkovicové slýchali zvuk zvonce, Martinicům zjevuje se v kapli na Smečně světlo nebo spadne erb. Černínové slýchají na chuděnickém zámku šust, jako když písek padá –“

„A co se zjevuje obyčejným farářům?“ ptal se staroch a jeho zapadlá, bezzubá ústa se usmívala.

„A těm nic. Když nejsou ‚fon‘, to se smrt nenamáhá, aby se poslušně ohlásila. Je to přec jen dobrá věc být kavalírem, vědí. To se může jen převléknout a jít, všecko jaksepatří.“

Ale Matoušek ustal v žertovném tónu, nebo starý farář, pojednou zvážněv, upíral na něj zapadlé oči, až se pak (...)

(......)