Alois Jirásek

U NÁS II
NOVINA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA DRUHÁ: NOVINA

Psáno roku 1897–1898
(Lumír)

 

I.

Čeledník na padolské faře tichl po slavném pohřbu faráře Zeidlera. Tichl i projasňoval se, neboť na lavicích, na stěnách i v oknech ubývalo různých klecí ptačích, velkých, malých, drátěných i celých dřevěných, které nevysokou světnici hodně stínily.

Nejdříve zmizeli jikavci a čečatky, kvíčaly, cvrčaly a jiní volaví. Ti ještě za živobytí farářova, když tak těžce stonal. To je vzal Michal Langr, bratr staré učitelky, na čihadlo, a víc už jich na faru neposlal. Přestěhoval je do svého příbytku.

Panna Márinka, kulatá hospodyně stará, se po nich ani neohlédla, ani si na ně nevzpomněla, jak byla tenkrát úzkostí obklíčená a strachem všecka zapomenutá. Po pohřbu se o ně také nehlásila. Že zůstali Michalu Langrovi, rozumělo se samo sebou. Bývalí na čihadle pravá ruka nebožtíka faráře a všecko mu tam vlastně řídil. Volavé tedy podědil i čihadlo se všemi sítěmi v nových pružinách, a všecko k tomu.

Tak zmizeli volaví z fary, a druhý den po pohřbu přišel na faru v neobyčejný čas starý hrobař, ušňupaný, s modrým šátkem za vestou zastrčeným, požádat pannu Márinku, kdyby jako některého z těch ptáčků měla nazbyt, tak že by řek‘ zaplať Pán Bůh, aby taky měl po nebožtíku jemnostpánovi památku, a že by Franta, jako vnuk, měl nehoráznou radost, to že je takový ptáčkář, že pořád černohlávka, toho kdyby tak –

Vzdychajíc, batolila se panna Márinka z kuchyně do čeledníku, přinesla klec s černohlávkem a vzdychala zas, ach, tak že to stěhování se začíná, ale ať Frantík si ho hledí, jemnostpán, ten že – – Dále nemohla.

Černohlávek začal stěhování, a když se po mši stavil Kalina, mladý kostelník, na faře, pověděla mu panna Márinka o tom a hned sama začala, on že má ptáky také rád, jemnostpán že na něj v tom držel, aby si tedy vybral.

„Řekla bych drozna, to byl jemnostpánův oblíbený a taky toho drozna ze všech posledního slyšel, ten mu ještě zazpíval před samou smrtí, ale už temně, jako by věděl –“ Hlas staré hospodyně se opět zachvěl a oči se jí zakalily, jak jí živěji na mysl dolehla vzpomínka na poslední chvíle bratrancovy. „Tak se loučili –“ Přejela zástěrou oči. „Myslila jsem si, že bys ty ho lépe opatroval,“ mluvila zas o drozdovi, „ale boušínský jemnostpán, byli takoví přátelé, kamarádi od malička, aby měl taky ňákou památku, myslila jsem si –“

Mladý hodinář také tak myslil a chválil, aby drozda jen poslala na Boušín, tam že se bude mít jistě dobře. „Vidíš, to jsem ráda, Anton,“ tykala mu jako nebožtík její bratranec, „já myslila, že bys ty – ale víš, vyber si z ostatních, které chceš a kolik chceš. Já si to držet nemožu a prodat je, kdo ví komu, ne, to ne, to bych neudělala, to by se jemnostpán – – a čekat, kdo sem přijde? Ó, žádný, žádný by jich tak nehleděl –“ Povzdechovala zas.

Řekla to obecně, ale určitě pomyslila na P. Havlovického, že ani ten –

V čeledníku si Kalina vybral kosa.

„Ještě si vem, jen si vyber!“ pobízela hospodyně.

„Tak ještě, panno Márinko, s dovolením, tohohle stehlíka; ženě –“ Úsměv se mu kmitl tváří. „Už jednoho měla od jemnostpána, a toho jí její bratr nějak otrávil, vědí –“

Stehlík s kosem se tedy odstěhoval dolů do příbytku staré učitelky, za nimi pak skřivan. Toho si k volavým odnesl učitelčin bratr, Michal Langr. Téhož dne zmizel také Čermák z čeledníka; pro toho si starý Frýdek poslal Vincinu. Nazejtří pak, časně ráno, vypravil se Doubenus s drozdem na Boušín; a tak se ve farském čeledníku hodně ztišilo a patrně projasnilo.

Když se Doubenus pozdě odpoledne vrátil, vyřizoval v kuchyni u půl pekáče jahelníka, kterýž mu panna Márinka schovala od oběda, že jemnostpán Boušínský pěkně děkuje a pozdravuje, že měl z drozna radost, jak ho to těšilo, že si panna Márinka na něj tak vzpomněla, o drozna aby byla bez starosti, ten že se zle mít nebude, jako včeličky, a že by to už k vůli nebožtíku jemnostpánu neudělal – – To Doubenus ze svého dokládal.

Panna Márinka vzdychala. Za těch povzdechů zasvitlo dno pekáče, o jehož jahelníku Doubenus vytrvale pracoval.

Z fary šel domů, dolů městečkem, ale ne rovnou. U Kalinů, u hodináře se zastavil. Svítili už, jak bylo na krátkém dni, v říjnu měsíci.

Stará učitelka seděla na lavičce u pece a kolébala vnoučka. Zpívala svým stařenským hlasem, a syn, jenž seděl u svého hodinářského stolku a ještě pracoval, přizvukoval druhý hlas. Šlo jim to mile. V prostý ten, ale souladný dvouzpěv přihukoval oheň v zelených kamnech.

Až Doubenus je umlčel, jak vkročil a jadrně u dveří pozdravil. Ostal tam a ohlížel se po mladé, po Justynce, jak ji ještě někdy zmýlené pojmenoval, když o ní mluvil nebo i když ji oslovil. Také hned, jen dal pozdravem, se po ní ptal, až se mu mladý hodinář zasmál, tak že Doubenus s nimi, s ním a panímámou nic, to že je pěkné.

Doubenus se jen šklíbil, oči přimhuřuje. „Když mám pro ni vzkaz, z Boušína –“

„Ah, byl jste tam s droznem,“ připomínal si mladý kostelník a dychtivěji se ptal: „A co pan farář? Pojďte, Doubenus, sedněte, ať tadykle kloučkoj neodnesete spaní.“

Vešla mladá Kalinová, z „kuchyně“ pod komínem od nístěje, kde večeři chystala, od ohně ještě zardělá, s plackou^[1] na hlavě po domácku, čistě oblečená, v tmavém živůtku s proramenicemi, tak že jí bylo vidět, jak měla rukávy košile jen přes rameno, bílé, kulaté paže.

Přišla jako srna lehce, v modré zástěře přes tmavou sukni, v pantoflíčkách, jak se tenkrát chodilo po domě i do kostela, svěží jako děvče, ale v ladné plnosti mladičké matky. Vesele vstoupila, vesele uvítala Doubena, jejž vždycky ráda viděla, zvláště od těch dob, co ji vyprovodil na outěku z Padolí na Boušín, co jí tam vzkazy a psaníčka od Antonína přinášel a byl svědkem jejích starostí, strachu i pak jejího štěstí.

Hned musel usednout a hned musel vypravovat, když mladá Kalinová uslyšela, že byl na Boušíně. Vyřizoval vzkazy od faráře, od panny Aninky, od té obzvlášť, a jak se jí stýská, jako po Justynce, či tuhle po mladé, že si nemohla bez ní zvyknout.

„Tolik vám vzdychala a oči obracela, inu tuze smutně, a vyptávala se, musel jsem vypravovat, ani mě nechtěla z kuchyně pustit, a uctila mě, jen co je prauda, a kafem, pane, dobrým! To řálo a buchty mně podala, a taky sama poudala, no tedže je pokoj s těma zloději, to že by strach neměla, jen tuhle Justynka, jako mladá maminka, ta že jí schází.“

„A co učitelovi, nic jste neslyšel?“ ptala se mladá Kalinová, jak se Doubenus odmlčel, upíraje na ni úsměvem mžouravá očka.

„A taky, bodejť, byl bych zapomněl, vidíte. No, že učitelova hocha, jako nejstaršího, odvezli zas do Brounova, o sv. Václavě; už rok že tam byl, že se tuze dobře učí, a on, kantor, Šolta, jakou má z hocha radost, jak se hochoj daří. Dostal ho zas do kláštera, to mu to tam pan páter Havlovický zašafoval, a to prý je místo! Na celou zdravu, všecko a všecko zadarmo. To si považme, to se ten hoch má, pořád jako na posvícení, bodejť, v brounovským klášteře nic churého na stůl nedají.“

„To ona je učitelka, chudák, ráda, to jí přeju! Ale brambory už budou.“ Mladá se otočila a ven pod komín k nístěji, odkudž vytáhla vidlicí z plamenů hrnek plný bramborů. Když je kouřící postavila na míse na stůl a přinesla na bílém talíři husečku krásně žlutého másla s vytlačeným do másla beránkem a květy, pobídla Doubena, když vstával, aby ostal, aby si s nimi vzal. Kalina a stará učitelka také zvali, a farský jahelník se již slehl. Tedy zůstal a přisedl; ale také se za to hleděl zavděčit hovorem, a zase o Boušínu.

„Taky panna Aninka tuze litovala naši, jako pannu Márinku –“ Odmlčel se, jak zafoukal na horký brambor, který vzal právě do ruky. „Škoda jí bude, poudám, a že je tuze hodná, člověku taky přála, dobrácká, a na chudý jak je hodná; tu příležitost dycky hledala, aby pomohla, hodná, opraudu. Kam ona teď –“

„Zle jí nebude. Nebožtík jemnostpán,“ vysvětlovala stará učitelka svůj výrok, „na ni pamatoval, a ona si při velkém šátru taky něco zachovala. Odstěhuje se k sestře do Police. Toť u nového by už nemohla být.“

Doubenus polkl rychle půl bramboru, aby mohl honem udat otázku.

„Panna Aninka taky o tom mluvila, kdo on se asi dostane do Padolí. Já řku, že pan páter Havlovický, a ona, to že až jak na zámku v tom udělají rozhod.“ Tu tázavě upřel oči na mladého Kalinu, že by on jako kostelník mohl něco vědět.

„Ňáký týden to ještě potrvá, nežli to zvíme,“ odvětil hodinář, přistrkuje mu schválně mísu, aby si bral, ač už měl Doubenus hromádku oloupaných brambor před sebou. „Prozatím sem přijde administrátor, a to bude pan páter.“

„Ze zámku!“ Doubenus to rád slyšel. „A kdy?“

„Zítra.“

„No, a dyž tu už bude, to on tu zůstane,“ Doubenus mhouřil oči k chytráckému úsměvu.

„To by pak byla instalace, Doubenus, a při tom trachtace! To jste jak žiu neviďal, co je instalace, to bude masa, piva, pečeně, drobů!“ Mladý kostelník schválně maloval, jako by se mu již sliny sbíhaly. „A vína, a drobů! To se budeme mít!“

„Inu, slyšal jsem, slyšal, že taková vejžírka ňákou stouku stojí. To by mohlo za to něco bejt.“ Červené tváře Doubenovy v teplé světnici, při jídle zardělejší, se hnuly, ústa se roztáhla, oči se do čárek přimhouřily, vše v blaženém, labužnickém úsměvu.

Zatím mu bramborová „traktace“ také chutnala. Hromádka před ním zmizela a pak ještě druhá. Až se zapotil. Tu teprve vstal, děkoval, dával dobrou noc, a ještě na síni, až vyšel mezi zahrádkami ven na cestu do tmy říjnového večera, špičky ven, paty k sobě.