Alois Jirásek

Kromě literárního měl i značné malířské nadání, ale z existenčních důvodů zvolil studia historie na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1874 působil jako středoškolský profesor dějepisu na gymnáziu a později na reálném gymnáziu v Litomyšli, od roku 1888 do roku 1909 v Novém Městě pražském. Roku 1879 se oženil s Marií Podhajskou, která mu na svět přivedla sedm dětí - šest dcer a jednoho syna.

Již od studentských let se přátelil s Mikolášem Alšem a v Praze se sblížil s dalšími umělci, zejména s lidmi z okruhu časopisů Ruch a Lumír, jako např. Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Zikmund Winter i s mladšími, např. Josef Machar a Josef Kvapil, Zdeněk Nejedlý aj. Pracoval také v redakci časopisu Zvon a v roce 1917 byl jedním z organizátorů a signatářů Manifestu českých spisovatelů, který proklamoval požadavek národní samostatnosti pro český a slovenský národ. 28. října 1918 přečetl Alois Jirásek před Myslbekovým pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí listinu, která vyhlašovala československou státní samostatnost.

Ač byl v roce 1920 zvolen do senátu za Československou národně demokratickou stranu, žil v ústraní v Hronově a do politiky se nezapojil. Jirásek zemřel tři roky po smrti své ženy. Jeho rakev byla vystavena v Pantheonu Národního muzea a další den se na Václavském náměstí konala mohutná panychida. Průvod aut, který vezl Jiráskovu urnu z pražského krematoria na padolský hřbitov v Hronově, byl pozdravován a uctíván mnoha lidmi ve všech místech, kterými projížděl.