Josef Jungmann

Kulturní snahy své generace vyjádřil Jungmann už na začátku století ve dvou statích Rozmlouvání o jazyku českém   (1806 v Nejedlého hlasateli). Ve formě dialogu mezi stoupencem a odpůrcem národních snah odůvodnil zde Jungmann své pojetí národa. Hlavní znak národnosti vidí v jazyku, Čechem tedy není každý obyvatel české země, ale jen ten, který česky mluví. Tím se postavil Jungmann proti osvícenskému vlastenectví, které bylo chápáno teritoriálně, a zároveň položil důraz na lidové vrstvy. Takto chápeme vlastenectví, opírající se i o slovanské vědomí, není samoúčelné, ale je prostředkem k dosažení svrchovaného lidství, tomu měla sloužit především českým jazykem pěstovaná věda, schopna přispět ke kulturnímu povznesení širokých vrstev a ke zlepšení jejich života. Proto se Jungmann zasloužil i o založení časopisu Krok.

Na rozvoj literatury působil Jungmann i vlastní básnickou činností. Měl neobyčejné nadání tlumočit cizí básnická díla, a proto je asi také nejvýznamnější jeho činnost překladatelská. Právě svými překlady Jungmann prakticky dokázal, že je čeština schopna vyjádřit i velmi náročné myšlenky světové literatury. Vedle drobných překladů z angličtiny, sahajících od klasicisty Popa až po sentimentální básníky, jako byl Gray, němčiny (Goethe Johann Wolfgang von Goethe
[28.8.1749-22.3.1832] - , Schiller, Herder, Bürger, Klopstock) a ruštiny (Karamzin) nejvíce zapůsobil překladem Chateaudbriandovy povídky Atala (1805), o které již byla zmínka jako o jednom z prvních pokusů o náročnou novočeskou prózu, a překladem Moltonova Ztraceného ráje (1811, na překladu však pracoval již od roku 1800). Slavný Miltonův epos o pádu prarodičů zaujal Jungmanna patrně svým patosem a jistě jej vedla i snaha dát českému publiku veledílo světové literatury. Tento překlad měl nesmírný význam pro další rozvoj českého básnického jazyka, dnes v něm vidíme překladatelské veledílo.

Ke konci života vydal Jungmann ještě překlad Goethova idylického eposu Heřman a Darota (1841). V rukopise zůstal překlad Slova o pluku Igorově. Z Jungmannových původních básní (celkem nečetných) jsou vývojově důležité dvě první české znělky a romance Oldřich a Božena.

Jungmannovy překlady usilovaly o filologickou přesnost, a proto musely řešit obtížné jazykové problémy, zejména se musely vyrovnat s nedostačujícími slovní zásobou tehdejší češtiny Problém rozšiřování slovního bohatství řešil Jungmann jednak oživováním zapomenutých staročeských slov, jednak přejímáním z jiných slovanských jazyků, zejména ruštiny a polštiny, jednak vytvářením novotvarů. Jako neologizátor byl úspěšný, protože dovedl vytvářet nová slova v duchu jazyka a kromě toho se již mohl - na rozdíl od pobělohorských "puristů" - opírat o literární produkci. Po těchto snahách mu nešlo jenom o nedostatek slov vyjadřujících nové pojmy, ale i synonyma básnického jazyka. Tak vytvořil například slova chmura, linouti se, ohon, ohromný, úsvit. Některá slova přejal z ruštiny, například blahý, bol, děva, dolina, chlum, luh, plod, rov, šíje.

Z Jungmannovy odborné činnosti přispěla k rozvoji literatury všechna tři jeho rozsáhlá díla: Slovesnost, Historie literatury české a Slovník česko-německý. Slovesnost (1820) sloužila především školské potřebě jako učebnice. Jungmann ji napsal, když byla zavedena na gymnáziu jako předmět (nikoli dosud jako vyučovací jazyk!) čeština. Byla to teorie literatury s připojenou čítankou. Tím, že uváděly příklady z české literatury od dob Husovy až po současnost, ukazovala prakticky bohatství české literární tvorby. Po té stránce mělo ještě větší důležitost zpracování rozsáhlé Historie literatury české (1825). Tato práce se opírá o starší dějiny Dobrovského, ale liší se od nich pojetím. Jádrem je knihopis, tj. soupis všech tehdy známých českých literárních památek od nejstarších dob až do Jungmannovy doby. Látka je rozdělena do několika oddílů, jimž vždycky předchází syntetická stať o stavu osvěty a literární tvorby v dané periodě. Zde bylo názorně ukázáno veliké bohatství české literatury ve starší době. Monumentálním dílem byl Sovník česko-německý, vydaný v pěti svazích velkého formátu v letech 1834-1839. Na 4689 stranách shrnul slovní bohatství spisovného jazyka s četnými doklady a dodnes je nejlepším pramenem pro poznání obrozenské češtiny a nejednou poslouží i při četbě textů staročeských. Toto dílo bylo chloubou soudobé české vědy a mohlo být uskutečněno jen proto, že Jungmann našel řadu obětavých spolupracovníků a sám přinesl značné finanční oběti, aby dílo mohlo vyjít.

Z pozůstalosti byly vydány Jungmannovy Zápisky. Jsou zajímavé především tím, že se v nich Jungmann, který přeložil duchovní epos Miltonův, jednoznačně projevuje jako ctitel Voltairův.

Jungmann měl velké organizační schopnosti a seskupil okolo sebe - zvláště v Praze - celou řadu spisovatelů. Z básníků mu byl blízký zejména Antonín Marek a Milota Zdirad Polák, z vědců Jan Evangelista Purkyně a Jan Svatopluk Presl.