Fantasie
Říkají o nás,
že neumíme snít.
Prý fréza, hoblík, lopata,
to je to jejich celé.
Prý kdepak my,
a jáství rozhořelé,
kde mdloby
jako Punkvy,
rozvichřelý cit.
Prý se neumíme
k snění položit
a chápat Bytí
se stropu
a čtyř noh u postele.
Co prý je pro nás
prostor
mezi hvězdami,
že vůbec neděsí nás
jeho prázdnota,
z které se, jak víme,
hlava zamotá
i nejmladšímu básníčkovi,
který začal právě
podle idealistických návodů
i rum pít
přemítavě —
takže už při třetím
to srdce nevinné
jak ranou klackem
chápe
smrt a levitaci:
potom se rozpláče
a na dvůr jde
a zvrací.
Tož, tuhletu fantasii,
drazí,
nevedeme.
Bylo jí tady
do včerejška
dost.
Dala smutné plody:
v knížkách,
v galeriích,
vystavovali ji
za sklem
pro radost
všech pěstitelů
umělého žalu,
kteří za subvence kapitálu
vypreparovali
z krásy mumii.
Kam s ní dnes?
Náš lid oškliví si ji.
Já jaksi pochopím,
že v šeru budoárů
mívala kůže
buržoasních žen
modravý nádech
hniloby,
to hnila doba!
Svět byl postižen
ekzémem měšťáctví.
A parfém zmaru
do nosu stoupl básníkovi tak,
že necítil
zrod nové mízy,
vůně nových sil.
Já jakž takž chápu
podhoubí rilkovštiny.
Zvrácená výchova,
půl kostel,
napůl drill,
a poraněný cit
se navždy odvrátil
tam někam do ticha,
kde z věcí jsou jen stíny.
To psaly nitky nervů,
stokrát zcuchané.
Z těch básní,
rostlých v stínu,
stín jen zůstane.
Co ale dnes, kdy staré
být či nebýt
se vyslovuje:
s lidmi
nebo proti nim?
Koho dnes baví,
zda si ošklivím
pavouka, průvan,
černou vodu v tůni?
Nač rozhlašovat,
co on
dělal u ní?
Utřete špínu sexuality!
Jak voják samopal
mám já verš nabitý
pravdou, a prásknu tam,
kde vím,
že je to třeba.
A tisíc Sartrů, Kirkegaardů, Freudů
mne neukolébá.
Říkají o nás,
píší o nás články,
co do délky i zrodu
z rodu tasemnic,
prý, potlačili snění,
a co víc,
zabili duši. Nutí lidi k práci!
Eh, krtci krátkozrací!
Ta fantasie,
kterou oni chtějí,
nestvoří hřebík,
natož orchideji.
I vzkazují jim
naši textiláci,
že obléknou už dneska
Popelku
od hlavy k patě
samý vkus a svit —
z oříšku stokrát menšího
než ten v té pohádce.
My fantasii vložili jsme do práce,
my si jí neleštíme
nehty malíků
při odchodu na ples
módních
básníků.
Říkají o nás
to a čert ví co.
Ať si jen mluví.
Naše revoluční třída
ta nesní v posteli
s očima přivřenýma,
ta hloupě nežasne,
že hvězdy nebem jdou,
ona sní ve skutcích,
sní stále pod parou!
A za zády svůj hřbitov
špatných časů
jde křísit život
k životu
a zkrásnit samu krásu.
A mléčnou dráhu sníčků
v jediný velký pojí.
Sní tam, kde snít lze nejhlouběji:
v boji.
Je fantasie
a je
— fantasie…
Ta prvá vede
řeky do pouští,
aby pak ryby
pluly nad místem,
kde kdysi velbloud hrůzou žízně řval,
a v nekonečném lánu
zlatistém
jediný klas
si najde
o zrnko onačejší,
aby z něj vychovala
s nekonečnou péčí
lán ještě plodnější
než pole mateřské.
Ta mrtvá srdce
křísí k životu
a o jediný dech
jako vesmír se rve!
Nevěří ničemu,
co stokrát bylo tu,
co strašilo nás
kletbou neměnnosti.
Taková fantastická doba nadchází,
že v jediný sad zeleně a štěstí
od pólu
k pólu
spojí oasy…
A kdo ji prospí
s ručkama za hlavou
a v hlavě
slámu snů,
ten neprobudí se už
k životu.
My na hrob nápis
vepíšeme mu:
Tento zde žil — jak žil,
neměl se
k ničemu,
až potom umřel.
Asi tak
jak stará moucha
padne do mlíka.
Za všechny pozůstalé
Fantasie socialismu.
Ta věčná,
veliká!
i PDF 
.