Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
PRVNÍ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TYGR, TYGR!

 Na lov, zda smím se, lovce, ptát?
           Na číhané mě roztřás chlad.
 Kde jeleni jsou skolení?
           Dosud se pasou v osení.
 Kde je tvá zpupnost zbojníka?
           Z boku mi proudem uniká.
 Kam pospícháš? A co je ti?
           Jdu umřít ve svém doupěti.
 

 

Vrátíme se k první povídce. Po boji na Poradní skále odešel Mauglí z vlčí sluje a sestoupil do oranic, obývaných vesničany. Dlouho tam nezůstal, bylo to blízko džungle, a jak věděl, někoho si na poradě náramně znepřátelil. Po svažité hrbolaté cestě hnal se tedy úžlabinou dále, rázným klusem uběhl skoro dvacet mil, až přišel do nepovědomé krajiny. Úžlabina ústila do širé planiny poseté skalisky a rozryté roklemi. Z jedné strany stála vesnička, z druhé se svažovala džungle až k pastvinám a tam najednou končila, jako když utne. Krávy a buvoli se pásli po celé pastvině. Pasáčci stád před Mauglím zavřískli a utekli a žlutá páriovská psiska, slídící kolem indických vesnic, se rozštěkala. Mauglí šlapal dál, měl hlad a u vesnické brány si všiml, že velké trnité křovisko, jakým se za soumraku brána zahrazuje, leží stranou.

„Vida!“ řekl si. Kolikrát už přišel na takové zátarasy, jak se v noci toulal a sháněl něco k jídlu. „Taky se tu bojí obyvatel džungle.“ Usedl u brány. Za chvíli z ní vyšel nějaký muž a tu Mauglí otevřel ústa a prstem si do nich ukazoval, jako že by chtěl jíst. Muž na něho vytřeštil oči, rozběhl se zpátky po návsi a hlučně sháněl kněze. Kněz byl statný, bíle oděný tlusťoch, na čele měl rudé a hnědé znamení. Přišel ku bráně a s ním tam přišla stovka lidí. Koukali vyjeveně, dohadovali se, hulákali a prstem ukazovali na Mauglího.

„Lidé se neumějí chovat,“ řekl si Mauglí. „Tohle dělá jenom šedá opice.“ Pohodil hřívou a zamračil se na shromážděný dav.

„Čeho se bojíte?“ řekl kněz. „Podívejte se, jaké má jizvy na pažích a na stehnech. To ho pokousali vlci. Je to vlčí odchovanec, uprchlý z džungle.“

Vlčata ho totiž kolikrát chňapla pevněji, než chtěla, a od toho mu na pažích a na stehnech zůstaly bílé jizvy. Tvrdit, že je pokousán, ho však ve snu nenapadlo, dobře věděl, co to je pořádné kousnutí.

„Aré! Aré!“ podivilo se pár žen. „Chudinka, vlci ho pokousali. Hezký chlapec. Oči mu planou jako oheň. Ba věru, vypadá, Mésúo, jako tvůj chlapec, kterého si odnesl tygr.“

„Hned se podívám,“ řekla nějaká žena, na zápěstí a na kotnících ozdobená těžkými mosaznými kroužky, dlaní si zastínila oči a upřeně si prohlížela Mauglího. „Kdepak, on to není. Je hubenější, ale jinak vypadá jako můj chlapec.“

Kněz byl chytrák. Mésúa, to dobře věděl, je žena nejbohatšího vesničana. Zahleděl se tedy k nebi a za chvíli slavnostně prohlásil: „Co džungle vzala, to zas navrátila. Přijmi, sestro, chlapce k sobě do domu a nezapomeň odměnit kněze, který prohlídá osudy lidské.“

„Při býku, kterým jsem byl vykoupen,“ řekl si Mauglí, „stejné řeči, jako když si mě prohlížela smečka. Nic naplat, jsem člověk a člověkem zůstanu.“

Žena pokynula Mauglímu, ať jde za ní do chýše, (...)

(......)