Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KDE SE VZAL STRACH

 Vody je sotva nad paty,
 jsme kamarádi, já a ty;
 jak na břehu tu sedíce,
 toužíme svlažit sanice.
 Je vedro, nepohne se list,
 kdopak by myslil na kořist.
 S vlkem leží bok po boku
 kolouch, strach nemá z úskoku,
 jelen jen pozoruje spár,
 co otci věstil smrt a zmar.
 Vody je sotva nad paty,
 jsme kamarádi, já a ty.
 Jak zablýskne, hrom udeří,
 hned skončí Vodní příměří.
 

 

Zákon džungle — na celém světě zákon nejstarší — pamatuje téměř na všechno, co může obyvatele džungle potkat. Je to soubor předpisů, zdokonalený časem i zvykem. Jak si snad z dřívějších příběhů pamatujete, pobyl Mauglí delší dobu v séónijské smečce a zákonu džungle se učil u hnědého medvěda Bálúa. Věčné poučování se chlapci zajídalo, Bálú mu stále tvrdil, že zákon je jakási obrovská liána, kolem kdekoho se ovíjí a uniknout nelze. „Jen co se, bratříčku, dožiješ mého věku, však uvidíš, že kdeco v džungli podléhá aspoň jednomu zákonu. Příjemná podívaná to zrovna nebude,“ řekl Bálú.

On je jedním uchem poslouchal a druhým zas pouštěl ven. Takový chlapec pořád jenom jí a spí, na nic nemyslí, a najednou je to tady. Jeden rok se Bálúova slova splnila a tu Mauglí zjistil, že se celá džungle řídí jedním zákonem.

Začalo to tehdy, když v zimě ani nezapršelo. Při setkání v bambusové houštině řekl Mauglímu dikobraz Sáhí, že hlízy planých ňamnanů usychají. Sáhí je, jak známo, až směšně mlsný a živí se jen tím nejlepším a nejzralejším. Mauglí se mu dal do smíchu: „A co je mně po tom?“

„Zatím třeba nic,“ zachrastil Sáhí upjatě a nevlídně bodlinami, „však se dočkáme. A co ta hluboká skalní tůně pod včelí skálou, dá se v ní, bratříčku, potápět?“

„Nedá. Hloupá voda z ní nadobro mizí, nemám chuť rozbít si hlavu,“ řekl Mauglí. Byl přesvědčen, že má rozumu za pět obyvatel džungle.

„Tvoje škoda. Skulinkou by ti tam možná vnikla špetka moudrosti.“ Sáhí se rázem naježil, aby ho snad Mauglí nezatahal za štětinky na nose. O tom, co říkal Sáhí, pověděl pak Mauglí Bálúovi. Bálú zvážněl a něco si jen tak pro sebe zabručel: „Být tady sám, rázem bych změnil loviště, než si vzpomenou druzí. Jenže když lovíš mezi cizími, nakonec se s nimi porveš — ještě by mému člověčímu mláděti ublížili. Počkáme, až pokvete mahua.“

Oblíbený Bálúův strom mahua to jaro vůbec nekvetl. Voskově zelenavé, zažloutlé květy vyprahly vedrem, ještě než se rozvily. Bálú si stoupl na zadní nohy a zatřásl stromem, ale na zem spadlo jenom pár uhnilých okvětních plátků. Krůček po krůčku pronikalo nezkrotné vedro až do lůna džungle, až od něho žloutla, hnědla, černala. Zelený porost na stěnách roklí se spálil žárem na zpřetrhané drátky a zkroucené mázdry trouchniviny. Na okraji vsáklých a speklých skrytých tůní tkvěla poslední drobounká stopa jakoby z litiny. Ze stromů se odlepily šťavnaté popínavé rostliny a zmíraly u jejich paty. V horkém větru vadl a chrastil bambus a hluboko v džungli se mech sloupal ze skal, až byly stejně holé a žhavé jako tetelivě modré valouny v řečišti.

Hned počátkem roku se odebrali na sever ptáci a opice. Věděli, co se blíží. Srnci a kňouři se pouštěli do pustých polí poblíž vesnic a často hynuli lidem před očima; ti byli tak slabí, že je ani nestačili skolit. Jenom luňák Číl tam zůstal a tloustl, mršiny měl hojně a šelmám, které se samou slabostí neprodraly na nová loviště, večer co večer zvěstoval, že tři dny letu na všechny strany slunce hubí džungli.

Pořádný hlad Mauglí doposud nezakusil. Bral teď zavděk tři léta starým plesnivým medem, vyškrabaným z opuštěných skalních úlů — černým jako smůla a s popraškem zaschlého cukru. Slídil také po červech zalezlých do stromové kůry a vosy okrádal o mláďata. Zvěř v džungli byla kost a kůže a Baghíra se pořádně nenajedl, i když v noci třikrát po sobě něco ulovil. Že chyběla voda, to bylo nejhorší. Obyvatelé džungle pijí sice zřídka, ale když se k tomu dostanou, napijí se důkladně.

A parno nepřestávalo, vstřebalo veškerou vláhu, nakonec se hlavním řečištěm Vaingangy prodíral mezi mrtvými břehy pouhý pramínek. Divoký slon Háthí, který se dožívá více než sta let, uviděl, jak se zprostřed řeky vynořuje a osychá protáhlý tenounký modrý skalní hřbet. I poznal, že hledí na Mírovou skálu, a jako kdysi před padesáti lety jeho otec, i on teď vztyčil chobot a vyhlásil Vodní příměří. Chraplavě to po něm vykřikovali srnci, divocí kanci a buvoli; široko daleko kroužil luňák Číl a hvízdavým a pištivým hlasem kdekoho na to upozorňoval.

Kdo po vyhlášení Vodního příměří zabíjí u napajedla, toho stihne smrt. Je to proto, že pití je přednější než jídlo. Při nedostatku zvěře se každý v džungli nějak protluče. Ale voda je voda, a jakmile se obyvatelé džungle přihrnou k jedinému zdroji, aby se tam posilnili, rázem ustane boj. Za lepších časů bývalo vody hojně. Jít se napít k Vainganze nebo jinam znamenalo dát život v sázku, patřilo to ke kouzlu těch nočních toulek. Slézt opatrně dolů, aby ani lísteček nezašustil, po kolena ve vodě přebrodit mělké peřeje, přehlušující všechen zvuk odzadu, s ustavičným ohlížením se napít, kdejaký sval ve střehu, a při náhlém leknutí střemhlav vyrazit, vyválet se na písečném okraji a důkladně napitý a na čenichu zmáčený se vrátit k obdivem žasnoucímu stádu, v tom si zvlášť libovali srnečci s lesklým parožím už proto, že je mohl každou chvíli povalit a drapnout Baghíra nebo Šér Chán. Skončila nebezpečná hra na život a na smrt, v jednom houfu se vyhladovělí a utrmácení obyvatelé džungle — tygr, medvěd, buvol, vepř — táhli k opadlé řece, chlemtali zkalenou vodu a dlouho pak v ní trčeli tak zmalátnělí, že se ani nemohli hnout dál.

Celý den hrabali srnci a vepři v hlíně po něčem lepším než je suchá kůra a uschlé listí. Nikde bahnité tůně, aby se v nich buvoli ochladili, nikde osení, aby si je uškubli. Dávno už odlezli z džungle až k řece hadi a těšili se na nějakou zatoulanou žábu. Leželi stočení kolem vlhkých kamenů a nezaútočili, ani když je čmuchající vepř rypákem odstrčil. Říční želvy vyhubil vychytralý Baghíra a ryby, ty se hluboko zaryly do rozpraskaného bahna. Jako dlouhý had se přes mělčinu táhla Mírová skála a se sykotem se o její rozpálené stěny vypařovaly malátné vlnky.

Noc co noc tam Mauglí nacházel chládek a společnost. Ani nejhladovější nepřátelé teď o něho nestáli. Při své nahotě vypadal ještě hubenější a ubožejší než druzí. Vlasy, vyrudlé od slunce, měl jako koudel. Žebra mu vystupovala jako proutí na košíku. Od lezení a slídění po čtyřech měl kolena a lokty samý mozol. Na vyzáblých nohou a rukou vypadaly ty mozoly jako uzlíky travních stébel. Chladným a klidným zrakem se však díval zpod rozcuchané kštice. Jeho rádce v těžkých časech, Baghíra, mu radil, aby se pohyboval klidně, lovil zvolna a vůbec se nerozčiloval.

„Je to bída,“ řekl černý pardál jednoho večera žhnoucího jako pec. „Vsak ona pomine, jen to vydržet. Jestlipak máš, člověčí mládě, plné břicho?“

„Něčím jsem se nacpal, ale nic mi to není platné. Snad na nás deště zapomněly a už se nevrátí, nemyslíš, Baghíro?“

„To nemyslím. Však ona zas rozkvete mahua a koloušci zbuclatí od čerstvé trávy. Pojď k Mírové skále, poslechneme si, co je nového. Skoč mi, bratříčku, na hřbet.“

„Nosit břemena, to se teď nehodí. Zatím se udržím na nohou. Ani ty, ani já věru na krmné volky nevypadáme.“

Baghíra si změřil rozedrané, zaprášené boky a zašeptal: „Dnes v noci jsem skolil zapřaženého volka. Pěkně jsem to dopracoval: nebýt toho, že byl pod jařmem, ani bych si netroufl po něm skočit. Úúú!“

Mauglí se zasmál: „Stali se z nás náramní lovci. Já si už troufám na červy.“ Praskajícím podrostem slezli oba na říční břeh, na všech stranách vroubený krajkovím mělčin.

Přistoupil k nim Bálú a řekl: „Voda dlouho nevydrží. Jen se podívejte tamhle na druhou stranu! K řece vedou stezky jako lidské silnice.“

Tuhá tráva džungle na protější pláni uhynula vstoje, jako by byla mumifikována. Od stezek, které si srnci a kanci k řece vyšlapali, byla bezbarvá planina žíhána prašnými stružkami, proraženými v desítistopové trávě. Už teď záhy zrána se těmito dlouhými alejemi valili k vodě první návštěvníci. Jako šňupavý tabák dráždil prach laňky a kolouchy ke kýchání.

Výš proti proudu řeky na ohbí mrtvé tůňky obklopující Mírovou skálu i strážce Vodního příměří stál se svými syny divoký slon Háthí, při měsíčku všecek vyzáblý a šedý, kýval se ze strany na stranu — stále se jen kýval. Kousek pod ním stál srnčí předvoj, dále za nimi divocí kanci a buvoli. Na protějším břehu, kde rostou vysoké stromy až u vody, měli vyhrazené místo masožravci, tygři, vlci, pardáli, medvědi a jiní.

„Jedním zákonem se řídíme, to je vidět,“ řekl Baghíra. Jak lezl do vody, zadíval se na druhý břeh: s vypoulenýma očima, s parohy cvakajícími o sebe se tam cpali a strkali srnci a kanci. „Dobrý lov vám všem, kdo jste z mé krve,“ dodal a natáhl se na mělčině tak, že mu jeden bok čouhal z vody. Potom procedil mezi zuby: „Nebýt zákona, to by se nám to lovilo.“

Poslední věta neušla nastraženým uším srnců. Jejich řadami proběhl ustrašený šepot. „Příměří! Nezapomeň na příměří!“

„Ticho, vy tam ticho!“ zahuhlal divoký slon Háthí. „Příměří platí, Baghíro. Nehodí se mluvit o lovu.“

„To já dobře vím.“ Baghíra zakoulel žlutýma očima směrem k hornímu toku. „Pojídám želvy — chytám žáby. Ngája! Kdyby mi tak šlo k duhu chroustání větviček!“

„To je taky naše vroucí přání,“ mekl koloušek. Narodil se teprve na jaře a moc se mu to na světě nezamlouvalo. I Háthí se navzdory celé té bídě obyvatel uchichtl. Mauglí, o lokty opřený v teplé vodě, se však rozesmál na celé kolo a nohama šlehal vodu, až se zpěnila.

„Dobrá, zelenáči,“ zavrněl Baghíra. „Až vyprší příměří, budeš to mít u mě k dobru,“ a v šeru si koloucha pronikavě změřil, aby ho pak s určitostí poznal.

Jeden po druhém se u napajedel rozpovídali. Se šťoucháním a chrochtáním si kanec zjednával víc místa. Buvoli na sebe bučeli, jak se smekali po písečných náspech. Srnci trpce žalovali, že si samým sháněním potravy div nohy neuběhají! Občas se přes řeku na něco zeptali masožravců, ale nic kloudného se od nich nedověděli. Ve skalách a drnčících haluzích skučel a zas utuchal žhavý vítr džungle a metal na hladinu větvičky a prach.

„Hynou i lidé u pluhu,“ ozval se mladý sámbhar. „Tři jsem zahlédl od západu slunce do soumraku. Leželi bez hnutí a jejich volci taky. Za chvilku tak budeme ležet i my.“

„Od včerejší noci řeka zase opadla,“ řekl Bálú. „Zažil jsi už, Háthí, takové sucho?“

„Však ono přejde, ono přejde,“ řekl Háthí a vodou si pokropil záda i boky.

„Jednoho tady máme, ten to dlouho nevydrží,“ řekl Bálu a pohledem zavadil o milovaného chlapce.

Mauglí se ve vodě posadil a zlostně řekl:

„To myslíš mě? Dlouhý kožich přes kosti nemám, zato — zato kdyby tebe, Bálúe, stáhli z kůže —“

Háthí se nad tím všecek osykl a Bálú přísně spustil:

„Člověčí mládě, takhle mluvit s učitelem zákona se nesluší. Bez kožešiny mě jakživ nikdo neviděl.“

„Vždyť já jsem to, Bálúe, tak zle nemyslel. Smysl byl ten, že ty jsi takřka kokosový ořech ve slupce. Já jsem stejný ořech, jenže zbavený slupky. A ta tvoje hnědá slupka —“ Mauglí seděl s nohama zkříženýma pod sebe a jako vždy šermoval při řeči ukazovákem. Tu po něm Baghíra hrábl měkkou tlapou a naznak ho převrátil do vody.

Chlapec se s prskáním vynořil a černý pardál ho pokáral: „Čím dál hůř. Nejprve bys Bálúa stáhl z kůže, teď zas z něho děláš kokosový ořech. Dej pozor, ať ti neudělá, co dělají zralé ořechy.“

„A co?“ Z nepozornosti Mauglí nalítl na nejstarší chytačku džungle.

„Že ti rozbije hlavu,“ řekl klidně Baghíra a znovu ho potopil.

„Dobírat si učitele není správné,“ řekl medvěd a potřetí se Mauglí octl pod vodou.

„Že není správné! Co chcete? Ten naháč si tady lítá, tropí si šašky z lovců, kteří něco dokázali, a i ty nejlepší z nás pro nic a za nic tahá za vousky.“ To se dobelhal k vodě chromý tygr Šér Chán. Chvíli se pásl na leknutí srnců z protějšího břehu, potom sklonil hranatou, laločnatou hlavu a při chlemtání zavrčel: „Džungle se nám proměnila v líheň holátek. Podívej se na mě, člověčí mládě.“

Mauglí se na něho podíval — přesněji řečeno s drzostí sobě vlastní zabodl do něho zrak — a za chvíli Šér Chán zneklidněl a odvrátil hlavu. Napil se a zabručel: „Člověčí mládě sem, člověčí mládě tam. Není to mládě člověčí ani jiné, vždyť ze mě nemá strach. Napřesrok abych se ho dovolil, než začnu pít. Vrrr!“

„To se ti může stát,“ Baghíra si ho upřeně změřil, „i to se ti může brzo stát... Fuj, Šér Cháne! Jakou hanbu jsi to zas na nás uvalil?“

Od namočené brady a tlamy chromého tygra plavaly po řece tmavé mastné čmouhy.

Šér Chán chladně odtušil: „Je to od člověka, před hodinou jsem skolil člověka.“ A dál si pro sebe vrčel a předl.

V řadách zvířat se to zakolísalo a zavlnilo, ozval se šepot, ten pak zmohutněl v ryk: „Člověka skolil! Člověka! Člověka!“ Kdekdo upíral zrak na divokého slona Háthího, ale Háthí jako by neslyšel. Háthí jedná až v pravý čas, proto se dožívá tak vysokého věku.

„Skolit člověka v takovou dobu! To jsi nenašel jinou kořist?“ Baghíra štítivě vylezl z potřísněné vody a jako kočka si otřepal tlapy.

„Chtěl jsem pochoutku, ne potravu, proto jsem ho skolil.“ Znovu se ozval ustrašený šepot a bystrým očkem zamžoural Háthí po Šér Chánovi.

„Pochoutku,“ zahuhlal Šér Chán. „jdu se po něm napít a umýt. Chce mi to někdo zakázat?“

Jako bambus ve vichru se Baghírovi prohnul hřbet. Háthí jen zdvihl chobot a klidně promluvil.

„Tedy pro pochoutku jsi ho skolil?“ zeptal se ho. Háthímu je radno na otázku odpovědět.

„Zajisté. Bylo to mé právo, byla to má noc. Vsak ty to Háthí, víš,“ ozval se dost zdvořile Šér Chán.

„Ano, vím,“ odpověděl Háthí. Odmlčel se a řekl: „Už ses napil dosyta?“

„Pro tuto noc jsem syt.“

„Tak se kliď odtud. Řeka je na to, abys z ní pil, ne abys ji znečišťoval. Jenom chromý tygr se ohání svým právem v tuto dobu, kdy — kdy trpíme všichni stejně — lidé i obyvatelé džungle. Ať už ses očistil nebo ne, táhni, Šér Cháne, do pelechu.“

Poslední slova na něho zatroubil břeskně jak z polnice a jeho tři synové se hnuli o krůček vpřed. Nebylo to ani třeba. Šér Chán si ani zavrčet netroufl a zmizel. Stejně jako druzí i on věděl, že když jde do tuhého, Háthí je pánem džungle.

„O jakém právu tu mluví Šér Chán?“ pošeptal Mauglí do ucha Baghírovi. „Skolit člověka je přece vždycky hanba. Tak to stojí v zákoně. A Háthí najednou tvrdí —“

„Zeptej se ho, bratříčku. Já nevím. Ale ať si je to správné nebo ne, nebýt Háthího slov, málem jsem dal tomu chromému řezníkovi za vyučenou. Rovnou po skolení člověka přijít k Mírové skále a ještě se tím chlubit — to dělá jen šakal. A ke všemu nám potřísnil vodu.“

Chvíli to trvalo, než si Mauglí dodal odvahy. Oslovit rovnou Háthího, to nebylo jen tak. Nakonec zvolal: „Co to má vlastně Šér Chán za právo, Háthí?“ Ozvěnou se jeho slova rozhlehla po obou březích. Obyvatelé džungle jsou náramně zvědaví, a co zrovna zažili, tomu snad jediný z nich rozuměl — zamyšlený Bálú.

„Je to starý příběh, starší než džungle,“ řekl Háthí. „Ticho tam na březích, já vám ten příběh povím.“

Kanci a buvoli se chvíli šťouchali a strkali, až nakonec vůdci stáda jeden po druhém křikli: „Čekáme.“ Háthí pokročil vpřed, až mu tůně u Mírové skály sahala po kolena. Vyzáblý, vrásčitý, kly zažloutlé, ale přece jen bylo na něm vidět, že je uznávaným pánem džungle.

„Sami víte, dětičky,“ spustil, „že nejvíc ze všeho se bojíte člověka.“ Zamručeli na souhlas.

„Ten příběh se, bratříčku, týká tebe,“ řekl Baghíra Mauglímu.

„Mne? Vždyť patřím do smečky — lovím spolu se svobodným lidem,“ bránil se Mauglí. „Copak mám s lidmi společného?“

„A proč se bojíte člověka, to nevíte?“ pokračoval Háthí. „Řeknu vám to, V prvopočátcích džungle, kdy to bylo, není známo, my, její obyvatelé, jsme spolu chodili a neměli před sebou strach. Tehdy nebylo sucho, na jednom stromě rostlo listí, kvítí i ovoce a my jsem se živili jen listím a kvítím a trávou a kůrou.“

„To jsem rád, že jsem se tehdy nenarodil,“ oddychl si Baghíra. „Kůra se hodí jen na broušení drápů.“

„A vládcem džungle byl Prvotní slon Thá. Ten vytáhl chobotem džungli z vodní hladiny. Kde kly zbrázdil zemi, tam se rozběhly řeky, kde šlápl nohou, tam vytryskly tůně pitné vody, když zatroubil chobotem, stromy se kácely. Tak stvořil Thá džungli. A tak mi ten příběh vyprávěli.“

„Na šťavnatosti mu Háthí nijak neubral,“ zašeptal Baghíra a Mauglí se zasmál do hrsti.

„Tehdy nebyly obilné klasy a melouny a pepř a cukrová třtina, ani domky, jak je všichni znáte. Člověka obyvatelé džungle neznali, jako jeden lid žili v džungli. Pastvy bylo sice dost pro všechny, ale brzo se kvůli jídlu poškorpili. A to z pouhé lenosti. Kdekdo se chtěl krmit vleže, tak to děláváme dosud, když zjara vydatně naprší. Prvotní slon Thá zatím pilně robil nové džungle a do řečišť zaváděl toky. Všechno obcházet nemohl, ustanovil tedy pánem a soudcem nad džunglí Prvotního tygra: jemu ať obyvatelé džungle přednášejí své spory. Jako každý jiný i Prvotní tygr se tehdy živil ovocem a trávou. Statný byl jako já a překrásný, po celém těle žlutý jako rozkvetlá liána. Jediný pruh ani šmouhu neměl na kůži v těch blahých mladistvých letech džungle. Bez bázně před něho obyvatelé džungle předstupovali a jeho slovo bylo džungli zákonem. Byli jsme tehdy, pamatujte, jediný lid. A tu jednou večer vzplála mezi dvěma srnci hádka — byla to hádka o pastvu, jaká se teď vyřizuje hlavou a předníma nohama — a jak tak před Prvotním tygrem, uvelebeným v kvítí, oba hájili svou věc, jeden prý do něho rýpl parohy. Prvotní tygr zapomněl, že je pánem a soudcem nad džunglí, skočil po srnci a zlámal mu vaz.

Až do toho večera nikdo z nás nezahynul. Prvotní tygr pochopil, co provedl, a pachem krve zmámen utekl do severních bažin. My, obyvatelé džungle, jsme se octli bez soudce a rvali se mezi sebou. Thá ten lomoz zaslechl a hned se vrátil. Jeden mu vykládal to, druhý zas ono, ale Thá zahlédl v kvítí mrtvého srnce a zeptal se, kdo ho zabil. Nikdo z nás, obyvatel džungle, mu to nechtěl povědět, zmámil nás totiž pach krve, jako nás občas zmámí dodnes. Rejdili jsme kolem dokola, metali kozelce, výskali a pohazovali hlavou. Nařídil tedy Thá stromům s převislými větvemi a džunglovým liánám, ať mu srncova vraha poznamenají tak, aby ho poznal. I řekl Thá: ‚Kdo bude nyní pánem nad obyvateli džungle?‘ Vyskočil Šedý opičák, který je domovem ve větvích, a řekl: ‚Já budu pánem džungle.‘ Thá se zasmál, řekl: ‚Budiž,‘ a zlostně odešel.

Znáte, dětičky, Šedého opičáka. Byl tehdy stejný jako teď. Zprvu se tvářil moudře, ale za chvíli se už drbal a skákal jako divý. Thá se vrátil a zastihl Šedého opičáka, jak se po hlavě zavěšen z větve posmívá těm dole a oni se zas posmívají jemu. A tak nebyl v džungli zákon — jenom bláhové řeči a planá slova.

I svolal nás Thá a řekl: ‚Váš první pán uvalil na džungli smrt a druhý hanbu. Nezbývá tedy než zavést zákon, a to zákon, který neporušíte. Poznáte Strach, a až ho zastihnete, poznáte, on že je vaším pánem, a ostatní už přijde samo.‘ I řekli jsme my, obyvatelé džungle: ‚Co je Strach?‘ A Thá řekl: ‚Hledejte ho a naleznete.‘ Křížem krážem jsme tedy chodili po celé džungli a hledali Strach a tu jednou buvoli —“

„No ne!“ ozval se z písčiny vůdce buvolů.

„Ano, Maiso, byli to buvoli. Vrátili se z džungle a oznámili, že v jedné sluji dřepí Strach, po celém těle je lysý a chodí po zadních nohou. Šli jsme tedy my, obyvatelé džungle, za stádem, až jsme přišli ke sluji. V ústí sluje stál Strach, a jak tvrdili buvoli, byl lysý a chodil po zadních nohou. Když nás zahlédl, vzkřikl a svým hlasem nám nahnal strach; ten nás trápí dosud. Polekaně jsme se rozutekli, přitom jsme po sobě šlapali a do krve se zraňovali. Ten večer jsme neulehli podle starého zvyku pospolu — každé plémě se odebralo jinam — kanci s kanci, jeleni s jeleny, paroháči se přidružili k paroháčům, kopytníci ke kopytníkům — svoji k svému — a tak jsme leželi v džungli a celí se třásli.

Jenom Prvotní tygr s námi nebyl, pořád se skrýval v severních bažinách. Když se pak doslechl o tom, co jsme ve sluji spatřili, řekl: ‚Půjdu za tím a zlámu tomu vaz.‘ Běžel ke sluji celou noc, ale kudy běžel, pamětlivy Tháova příkazu, stromy a liány skláněly větve, prstem mu čmáraly po zádech, bocích a sanicích a tak ho poznamenaly. Kde se ho dotkly, všude mu na žluté kůži zůstaly skvrny a pruhy. Však ty pruhy nosí jeho potomstvo dodnes. Dorazil ke sluji a tu napřáhl lysý Strach ruku a pojmenoval ho ‚Pruhovaný noční slídil‘. Prvotní tygr se Lysého polekal a se skučením odběhl zpátky do bažin.“

Mauglí, až po bradu ponořený ve vodě, se uchichtl.

„Prvotní tygr skučel a skučel, až ho zaslechl Thá a řekl: ‚Copak tě trápí?‘ A tu k obloze dnes už staré, tehdy však teprve nedávno zrobené, zdvihl Prvotní tygr hlavu a řekl: ‚Vrať mi, Thá, zpátky moc. Před celou džunglí jsem zostuzen, utekl jsem před Lysým, on mi ostudně spílá.‘ ‚A proč?‘ řekl Thá. ‚Protože jsem se v bažinách zamazal blátem,‘ řekl Prvotní tygr. ‚Tak si zaplav a vyválej se v mokré trávě, jestli je to bláto, jistě je spláchneš,‘ poradil mu Thá. Prvotní tygr si tedy zaplaval a potom se válel a válel, až mu džungle vířila před očima, ale jediný proužek mu z kůže nezmizel. Thá ho se smíchem pozoroval. Tu řekl Prvotní tygr: ‚Za co se mi to stalo?‘ A Thá řekl: ‚Za to, že jsi zabil srnce a pustil do džungle Smrt. Se Smrtí sem přišel Strach. Jako ty se bojíš Lysého, tak se obyvatelé džungle bojí jeden druhého.‘ Tu řekl Prvotní tygr: ‚Mne se bát nebudou, vždyť je znám od prvopočátku.‘ A Thá řekl: ‚Jdi a uvidíš.‘ Prvotní tygr na všechny strany a z plných plic volal srnce a kance a sámbhary a dikobrazy a jiné obyvatele džungle. Ale oni před svým bývalým soudcem prchali, protože se báli.

Všechna pýcha Prvotního tygra přešla a vrátil se, hlavou tloukl o zem, nohama ryl do hlíny a prosil: ‚Pomni, Thá, že jsem býval pánem džungle! Nezapomínej na mě. Nechť má moje potomstvo na paměti, že mě kdysi netížila hanba ani strach!‘ I řekl Thá: ‚To ti splním, vždyť jsme spolu byli při stvoření džungle. Jednu noc v roce budeš na tom stejně jako předtím, než jsi skolil srnce — ty i tvé potomstvo. Potkáte-li tu noc Lysého — a jmenuje se Člověk —, bát se ho nebudete, zato on se bude bát vás, jako byste stále byli soudci džungle a pány nade vším. Tu noc, co se bude bát, prokaž mu milosrdenství, vždyť sám jsi zkusil, co je Strach.‘

Tu odpověděl Prvotní tygr: ‚Víc si nežádám.‘ Ale jen se šel napít, zahlédl na bocích a slabinách černé pruhy, i vzpomněl si, jak ho Lysý pojmenoval, a dostal zlost. Rok prožil v bažinách a čekal, jestli mu Thá splní slib. Jednou se Měsíční šakal (jak se říká večernici) vyhnul džungli, i uvědomil si Prvotní tygr, že nastala jeho noc, odebral se tedy do sluje za Lysým. I stalo se, jak mu Thá slíbil. Lysý před ním padl na zem a zůstal ležet a prvotní tygr ho praštil a zlámal mu vaz. Domníval se, že jiný takový v džungli není, a že tedy zabil Strach. Očichával kořist a tu zaslechl, jak jde k němu ze severních lesů Thá, a najednou se rozlehl hlas Prvotního slona, je to hlas, který zrovna slyšíte —“

Po suchých, zprahlých kopcích zaburácel hrom, ale déšť nepřinesl, jen blýskavice se míhaly za hřebeny — a Háthí hovořil dále:

„Zrovna takový hlas uslyšel a ten mu řekl: ‚To je tvé milosrdenství?‘ Prvotní tygr si olízl pysky a řekl: ‚Co na tom. Zabil jsem Strach.‘ I řekl Thá: ,Ty slepče a bláhovče! Smrti jsi rozvázal nohy a budeš ji mít v patách, až nakonec zahyneš. Člověka jsi naučil zabíjet!“

Prvotní tygr strnulý nad kořistí řekl: ‚Je docela jako ten srnec. Po Strachu je veta. Znovu budu soudit obyvatele džungle.‘

I řekl Thá: ‚Obyvatelé džungle už nebudou před tebe předstupovat. Nebudou ti křížit cestu, nebudou poblíž tebe uléhat ke spaní, nebudou chodit za tebou, nebudou se pást u tvého doupěte. Jen Strach půjde za tebou a neviditelným bičem tě požene, kam se mu zlíbí. Jeho přičiněním se ti půda pod nohama rozevře, liána se ti ovine kolem krku a kmeny kolem tebe se srazí k sobě až do výšky, kam nedoskočíš. Nakonec ti pak stáhne kůži a zabalí si do ní mláďata, aby se zahřála. Neprokázal jsi mu milosrdenství, on ti je taky neprokáže.‘

Prvotní tygr si stále troufal, noc mu zatím nepřestala, i řekl: ‚Co Thá slíbil, to slíbil. Snad mě o mou moc nepřipravíš?‘ I řekl Thá: ‚Jak jsem řekl, jedna noc ti náleží, ale něčím to odpykáš. Naučil jsi Člověka zabíjet, a on je učenlivý.‘

Prvotní tygr řekl: ‚Leží mi u nohou, má zlámaný vaz. Celá džungle nechť zví, že jsem zabil Strach.‘

Thá se dal do smíchu: ‚Jednoho z mnohých jsi zabil, ale povíš to džungli sám — tvá noc končí.‘

Rozbřesklo se, z ústí sluje vyšel další Lysý, na cestě zahlídl skolenou kořist a nad ní Prvotního tygra, i vzal ostrý kůl —“

„Teď se rozhánějí čímsi sečným,“ ozval se Sáhí, jak se chrastivě šoural po břehu. On totiž velmi chutná Góndům — říkají mu Hó-Igú — a dost zkusí od zákeřné gónské sekyry, která se jako vážka mihne mýtinou.

„Byl to ostrý kůl, jaký se zaráží na dno pasti,“ řekl Háthí. „Vymrštil ho a vrazil Prvotnímu tygrovi hluboko do slabin. I stalo se, jak pravil Thá. Se skučením běhal Prvotní tygr po džungli tak dlouho, až si kůl vyrval, a tak se celá džungle dověděla, že i z dálky umí Lysý udeřit, a tím více se báli. A tak se stalo, že Prvotní tygr naučil Lysého zabíjet — však víte, co zlého kvůli tomu náš lid od té doby snáší — od osidel, jam, pastí, létavých kůlů i žhavých much, vyskakujících z bílého dýmu (Háthí tím myslel ručnici), a od Rudého květu, který nás vyhání do širých polí. Ale podle Tháova slibu jednu noc v roce se Lysý tygra bojí a tygr dělá, co může, aby se ho bát nepřestal. Pamětliv někdejšího zostuzení Prvotního tygra, jakmile ho zastihne, na místě ho skolí. Jinak se Strach prohání džunglí ve dne v noci.“

„Ahí! Aú!“ zaúpěl srnec nad tím, co to pro ně znamená.

„Když jako teď na všechny dolehne jediný velký strach; jen tehdy odložíme my, obyvatelé džungle, své drobné strachy a jako teď se shromáždíme na jednom místě.“

„A to se člověk bojí tygra jenom jednu noc?“ zeptal se ho udiveně Mauglí.

„Jen jednu noc,“ řekl Háthí.

„Ale pokud vím, pokud my všichni z džungle víme, Šér Chán skolí člověka třikrát za měsíc.“

„Zajisté. To po něm skočí zezadu a při úderu odvrátí hlavu, protože trne strachem. Podívat se tak na něho člověk, hned uteče. Ale ve svou noc si okázale zajde do vesnice, projde se mezi domy, hlavu strčí až do dveří, až před ním lidé padají na tvář, a tam skolí kořist. Jednou za noc.“

Mauglí se převalil ve vodě a řekl: „Už chápu, proč mi Šér Chán kázal, ať se mu podívám do očí. Nic tím nezískal, protože můj pohled nevydržel a já — já jsem mu rozhodně k nohám nepadl. Jenže já nejsem člověk. Patřím k svobodnému lidu.“

„Hm!“ zhloubi huňatého hrdla broukl Baghíra. „A jestlipak pozná tygr, že nastala jeho noc?“

,Je to tehdy, když se Měsíční šakal ztrácí ve večerní mlze. Jediná tygrova noc někdy připadne na suché léto, jindy zas na vlhké deště. Na svědomí to má Prvotní tygr, jinak by nikdo z nás neznal strach.“

Srnci smutně zamečeli a Baghíra se jen uštěpačně ošklíbl a řekl: „A znají ten příběh lidé?“

„Znají ho jenom tygři a my sloni, Tháovi potomci. Vyslechli jste mě, vy u tůní, domluvil jsem.“

Háthí ponořil chobot do vody. Bylo to znamení, že mu není do řeči.

„Ale proč, pročpak se vlastně Prvotní tygr dál neživil trávou a listím a stromy,“ zeptal se Mauglí Bálúa. „Vždyť srnci jenom zlomil vaz. A nesnědl ho. Jak to, že si umanul na syrové maso?“

„Stromy a liány ho, bratříčku, poznamenaly a udělaly z něho pruhovanou šelmu, jakou je dodnes. Omrzelo se mu jejich ovoce. Od toho dne se mstí srncům a jiným býložravcům,“ řekl Bálú.

„A ty taky ten příběh znáš? Vida. Pročpak jsi mi ho nevyprávěl?“

„Takových příběhů je v džungli plno. Začít je vyprávět by nebralo konce. Pusť a netahej mě, bratříčku, za ucho.“