Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PRVNÍ

Laborecký

1

Nad vodou se vznášela tenká vrstva studené páry. Muži měli vysoko vyhrnuté nohavice, po nahých stehnech jim stékaly ledové kapky, které nemohli setřít. Táhli oběma rukama síť; zaplétali se do potopených křovisek, klopýtali o skryté výmoly, chvěli se zimou a kleli.

Molnár šel první. Byl říční strážný, hlídal řeku, opatroval kus hrází až dole pod lesem, zapisoval stavy vod a ve dnech, kdy se jako teď řeka a kanál vylily z břehů a ryby se pásly v širých pastvinách, vyhledával směr jejich bludných cest, aby je mohli zachytit do sítí. Musil na lidi občas houknout, ale měli ho přitom rádi, protože dovedl neztratit náladu, ať byl život jakýkoliv. Jenže poslední dobou i on přestal žertovat; na ruské frontě padl starší syn a žena mu stonala; zestárl náhle a velmi zhubeněl a smích se mu stáhl do očí, kde se prolínal s ustavičnou bolestí.

Síť se nyní zcela napjala; nahnul se nad hladinou, nalezl kolík a rychlými uzly začal síť připevňovat.

Kdosi z dálky zavolal jeho jméno, on se ani neohlédl; od jeho rukou se rozbíhala klidná kola a voda líně proplývala oky sítě.

Šeman, který stál nejblíže, křikl: „Volá tě Pavel. Máš jít domů!“

Polekal se, ale hned se snažil zaplašit úzkost. Bylo by to příliš mnoho: v létě syn a teď žena. „To nic,“ řekl nahlas. „Nejspíš přijel starý baron a zve mě na oběd!“

Šeman se zachechtal a on spěšně vázal poslední uzel. Pak se brodil, jak nejrychleji dovedl, podél natažené sítě. „Tak si tedy dej chutnat,“ řval za ním Šeman.

Celou noc proplakala bolestmi, ale ráno už ležela klidně, to jistě bude dobré znamení.

Na břehu si rychle spustil nohavice.

„Přišel Laborecký a poslal mě za tebou,“ hlásil mu syn. Byl hubený a vysoký na svých třináct let.

„Co máma?“ zeptal se ho. „Neplakala?“

„Modlila se!“

„Aha.“ Zdálo se mu, že syn chce ještě něco dodat. Zneklidňoval ho někdy svým mlčením. Starší Vilo, ten, co již nebyl mezi živými, ho nezneklidňoval nikdy, byl po něm, podobali se sobě skoro ve všem, a on mu proto rozuměl právě tolik, jako rozuměl sobě. Ale Pavel mu někdy připadal zcela cizí, neuměl se hlasitě smát, mlčíval dlouhé hodiny, jednou ho při tom pozoroval a napadla ho podivná myšlenka, že po celou tu dobu s někým hovoří, neboť na jeho tváři se objevovaly plaché úsměvy.

„Na co myslíš?“

„Na Vila,“ odpověděl chlapec. „Představuju si, jak tam leží.“

„Na to nemáš myslet!“

„Slíbil mi harmoniku, než odjel!“ Pak řekl: „Prý potom člověk slyší jenom hudbu. Ale já myslím, že je tam jenom ticho.“

Šli jedinou širokou cestou, kolem ní seděly maličké domky s čapími hnízdy na zelených střechách, dřevěné plůtky a obrovská pštrosí táhla studní.

„Počkej, až skončí válka,“ sliboval Molnár. „Koupíme si harmoniku, ty budeš zpívat, já budu hrát a potáhneme spolu. Okoukneme kdeco. A v Americe uvidíš baráky se sto patry a mořské hráze ještě (...)

(......)