Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Ráno, ještě před rozbřeskem, kdosi zabouchal na Smoljakovo okno. Otevřel je a uviděl v šeru vousatou tvář a rozcuchané vlasy.

„Já překládal,“ ozval se hlas, „ale on je udal. Tam…, tam si sedí na faře a káže o věčný spravedlnosti.“

Tvář odstoupila od okna: „Bože, posraný život, co ho dopouštíš…“

Smoljak se oblékl jako v horečce. Měl v zásuvce vojenskou pistoli, vytáhl ji, prohlédl závěr, nabil zásobník už v chůzi.

Belhal se těžce po tmavé cestě. Nevěděl sám, co udělá, a nebyl s to teď na to myslet.

Proti němu jel Puškár s koňmi, neviděl ho vůbec, kdosi ho pozdravil, ale on mu neodpověděl. Otevřel prudce dveře, hospodyně vyděšeně vyjekla od kamen, držela v ruce plecháč, snažila se mu přehradit cestu, odstrčil ji.

Stála uprostřed kávové louže a vykřikovala: „Bože můj, co se stalo, co se stalo?“

Kněz seděl za stolem jen v košili a v kalhotách, odulý od spánku.

„Pojď!“ přikázal mu.

Kněz vstal a v jeho tváři se na okamžik objevil odpor: „Kam?“ Potom sklonil pokorně hlavu a přemáhaje úzkost šel, kam mu ukazoval, a vystupovali tedy po vrzavých strmých schůdcích na půdu. Nechápal nic, zřejmě se to týkalo něčeho jiného, uklidnil se, na půdě nebylo nic než trochu jablek, pytel mouky a – růže. Nějaké udání, z toho přece nemohli udělat nic ani oni!

Vylezli po dřevěných schodech, podél stěn usychaly v truhlících růže; poslední umírající květy. Vzduch byl plný vůně zvadlých listů a opadaných květů, na tlusté šňůře visely košile a spodky, ponožky byly dobře vyspravené, jenom na jedné z nich zela široká díra.

„Tak co, pane faráři,“ řekl Smoljak. „Boží sluho! Zástupce boží na zemi!“

Díval se na něho svým zohaveným okem, kněz ustoupil o několik kroků nazpátek; nebyla to jablka ani mouka. Komunisty a židy! Poníženě prosím, židů nemáme: třask, třask, třesk, teď to slyšel docela zřetelně, ty rány, stál až u zdi. „Co chcete, pane Smoljak?“

Díval se na tlustou prádelní šňůru, nemohl z ní spustit oči. Nezaslouží si nic jiného, vrah!

„Co chcete, pane Smoljak?“

Šel ke šňůře a jel po ní rukou; kolíky přitom vyskakovaly vzhůru a bílé košile padaly na špinavou zem, jen jedna z ponožek přischla ke šňůře a zmítala se nahoru a dolů, viděl ohořelý matčin šátek, cítil jeho spálený okraj, který se rozpadal pod prsty, a viděl teď matku a otce a dědu a obě sestry, stáli před hlavněmi pušek, nejspíš jim ani nezavázali oči a oni se báli, divoká úzkost z nečekaného konce. Ty děti, je aspoň nechte! Matka šeptala nejspíš modlitbu, tu modlitbu, co ji učil on, cítil horečnou nenávist, prsty se mu chvěly; serval šňůru a hodil ji tamtomu.

„Udavači, udavači,“ opakoval, „špinavá, smradlavá, líná, tlustá hyeno!“

„Pane Smoljak!“ Hleděl na bílé košile, po kterých přešly zablácené gumáky, a uvědomil si, že on ho chce zabít, nebyl s to promluvit, potom uviděl prst, který ukazoval k tlustému zčernalému trámu. „Uvaž tam tu šňůru!“

Došel až pod trám a vztáhl mdle ruce. „Nedosáhnu!“

„Vysyp jablka!“

Vzal tedy bedýnku a vysypal z ní jablka; donesl (...)

(......)