Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Ryby prodávali Laboreckému a musil s nimi vždycky Pavel – jiného by starý ani nepustil do chalupy. I domek si postavil tak, aby jej nebylo vidět z vesnice ani z cesty. Přicházel do vsi málokdy, jen když ho prosili k nemocnému, a to ještě nevyslyšel každého. Do kostela nechodil – v Kanadě vstoupil do jakési sekty, v níž každý mohl být sám sobě knězem a každý si mohl vykládat Písmo po svém, ale nad všechna přikázání se mu kladlo: Nezabiješ!

Když se vrátil, dělal několik let pastýře krav. Jednou se Puškárovům zle telila kráva; tak těžký porod, že zavolali zvěrolékaře. Ten nahmatal tele zvenčí i zevnitř a řekl: „Bude to zrůda, jeďte k řezníkovi, dokud je čas.“

Jejich jediná kráva, nemohli se smířit s tím, že by o ni přišli. Za velkého hořekování kdosi vzpomněl na Laboreckého. Přišel v ovčím kožichu, který již tehdy nosil v létě i v zimě.

„Zrůda?“ podivil se.

Umyl si ruce, přistoupil k naříkající krávě. Před stájí a také uvnitř se tlačilo snad půl vesnice, všichni sledovali každý jeho pohyb.

Sáhl krávě do lůna. „Hó,“ zavolal, „má dvě hlavy!“ Přemýšlel chvíli, pak si dal přinést několik nožů, vybral nejpříhodnější s dlouhou rukojetí a krátkým ostřím, ostří napálil nad plamenem a v lůně krávy prováděl ten dlouhý a obtížný řez.

Dvě hodiny trvalo, než vyjmul zkrvavenou nestvůrnou část druhé hlavy, a celou dobu nebylo slyšet nic než bolestné stony uštvaného zvířete a jeho těžký dech.

Když bylo po všem a tele vyšlo, začal jeden hlas překřikovat druhý, on si odešel umýt ruce, vypil sklenici kořalky a vrátil se domů. O operaci se mluvilo dlouho a volali ho pak k nemocným zvířatům i lidem.

Teď však léčil jen zřídka, také se již mnoho let neucházel o místo pastýře. Živil se lovem ryb a pěstoval včely, z medu připravoval kořalku, pro kterou měl stálé zákazníky ve městě.

Byl už velmi starý a přes jeho oči často přeplouvaly šedivé výpravy dalekých mračen. Sedával před chalupou v dřevěné židli, sám si ji kdysi zhotovil a ozdobil vyřezávanými květy, nechával svůj ovčí kožich zvolna nasakovat sluncem a naslouchal bušení seker, jež přicházelo z dálav, a viděl nekonečnou hladinu jezera Abitibi, modrého v poledním slunci a pokrytého ledem za červených zimních dní, a štval s Harrym bílou losí matku, a když potom ležela na neposkvrněném sněhu a tiše jej rozpouštěla prchajícím teplem svého těla, uviděl v očích svého přítele slzy.

„Tak je to,“ bručel si pro sebe, „pro zvíře dovedli plakat, pro člověka ne.“

Potom vstával, odcházel do světnice, kde v polotmě voněly divoké bylinky: jiskerník a kostihoj, kručinka a mydlice, a tiše podřimovalo pět koček.

Nesvítil nikdy ani za zimních večerů, ale spal málo – ležel jenom na dřevěném lůžku přikryt kožichem a přemýšlel o lidech, o tom, co by se stalo, kdyby všichni odmítli vzít do rukou pušky a střílet proti sobě, a sebe si představoval jako apoštola, který zvěstuje lidem poselství o lásce a bratrství, a viděl se, jak kráčí ve svém poustevnickém rouchu od města k městu a vyhání z chrámů (...)

(......)