Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Město se podobalo velké vesnici, u domků chlévy se slaměnou střechou, na dvoře prázdné valníky. Také silnice byla rozblácená jako u nich na vsi. Teprve na náměstí několik patrových domů, u kostela se dvakrát do týdne konal trh.

Dojeli na svoje místo přímo u zdi kostela. Chlapec pomohl starci sundat z vozíku soudek s rybami; vozík převrátili, takže se mohl teď použít jako nízký stolek. Na něj Laborecký položil dřevěnou palici a dlouhý nůž, na voj zavěsil misky vah. Když všechno připravil, vztyčil se a stál pak nehnutě po celý čas, zatoulaný ve vzpomínkách. Nikdy nepřivolával zákazníky, nikdy nesmlouval jako všichni ostatní, čekal, až se objeví paničky v nesmyslných střevíčcích a budou se štítivě bát pohybů mrtvých ryb; až si přijdou jeho stálí zákazníci pro láhev medoviny.

Podél soudku plynuli lidé, ženské se zastavovaly a vtahovaly do nozder pach rybích těl, překolébala se skupina opilých vojáků. Jeden z nich se zastavil: „Nemáte něco ostrého, strýčku?“

„Až shodíš tu uniformu!“

Vojáci se rozchechtali a ten, co se ptal, si poklepal prstem na čelo.

Laborecký se otočil k Pavlovi: „Vidíš je? Měli je utopit, sotva se narodili.“ A proklínal chvíli vojáky, kteří přinášejí lidem jenom utrpení.

Snad ani nechtějí, uvažoval, ale co jim zbývá? Tak to končí, tak se dal člověk okrást o všechnu svobodu. Naletěl na tu hru, co s ním pořád hrajou. Napřed mu brali jen málo, trochu peněz na daně, a když neměl, jenom kozičku. Člověk si řekl: Dobře, že vzali jen kozičku, zbylo mi pole, chalupa i kráva. Pak mu vezmou pole a chalupu, pak ještě svobodu, navlíknou ho do uniformy. A tu se utěšuje: K čemu mi je svoboda, jen když mi dají nažrat a nechají žít. Pak začnou válku, a tu si člověk říká: Jen aby mě nechali vzadu, aspoň ať mi život zůstane, ale pošlou ho do zákopů a člověk střílí jako smyslů zbavený, a teď teprve prosí Boha aspoň o život pro ženu a pro děti. A ten naproti prosí stejně. A pak se oba zastřelí a přijdou noví vojáci a začnou zabíjet i ženy s dětmi. Zdálo se mu, že on už všechno pochopil, a litoval, že to pochopil sám a že lidé kolem něho chodí v temnotách.

Stál dosud nehnutě, stařecké oči upíral do prázdna a pohyboval přitom rty. Chlapec mezitím prodal několik ryb a teď čekal, kdy ho stařec propustí. Konečně se Laborecký vytrhl. „Jdi si,“ vybídl ho. „Jdi do hospody, zazpívej trochu lidem a kup si něco,“ a dal chlapci peníze. Hospoda byla hned na rohu náměstí, od rána plná lidí: formani, vojáci a ženské, ty už prodaly a teď seděly těžce ve svých mnoha sukních a posilňovaly se na cestu.

Zůstal ve dveřích, pozoroval unavenou služku, která roznášela talíře s dršťkovou polévkou a uleptané sklenice s pivem, vojáci ji popleskávali a hulákali na ni, ona se ani neusmála, ani je neokřikla, nejspíš je vůbec nevnímala. Konečně zahlédl u stolu pod oknem jednonohého chlapíka, s nímž seděl o posledním trhu; jednonohý tehdy vykládal o Rusku, o frontě, o vypálených vesnicích, a dokonce si vzpomněl, že znal jeho bratra; pak zpívali.

(...)

(......)