Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Vozík nad ním se skácel. Na prsa mu skočilo cosi těžkého, odvalil to ještě v polospánku, pak si uvědomil, že to je soudek s povidly, zvedl jej tedy do náruče a udělal několik slepých kroků. Kousek vedle sebe spatřil krvavou změť, ale nemohl ve tmě rozeznat, je-li to člověk nebo zvíře. Také on cítil, jak mu po noze kane vlaze lepkavá tekutina, strnul úzkostí, na okamžik dokonce pocítil bolest, ale držel jenom soudek s povidly dnem vzhůru. Potom přeskakoval pařezy, jaká hrůza, mezi větvemi křižovala světla, chtěli ho zabít, kdosi z dálky začal volat jeho jméno, bál se ohlédnout, pak poznal Janku Jurcovou, prodírala se za ním.

„Pavle! Pavle!“ šaty na rameni jí promáčela krev, nebyla s to zadržet výkřiky, které se jí draly z úst. „Pavle!“

Opřela se unaveně o strom, sundal jí s hlavy šátek a obvázal rameno, jak nejlépe dovedl; světla nad nimi pohasla, náhlé ticho, neznatelné šelestění uschlých listů; kam se to vlastně dostali? Nechtěla na nic myslet, velice unavená lehla si na zem, vlhkou a studenou, a stále sténala. Ne bolestí, bolest jí nevadila, zvykla si na ni dávno, matka ji často bila, švihala ji vlhkou metlou přes nahá záda, a to byla větší bolest nežli ta, kterou teď cítila. Ale nemohla se vzpamatovat z hrůzy, když kousek vedle ní dopadla bomba, země se třásla, vzduch se naplnil hlínou, takže jej nemohla vdechnout, a kdosi přitom strašně řval a krev jí volně a skoro bez bolesti plynula z rány. Strach na ni znovu a znovu doléhal a stále slyšela ten děsivý křik, i teď v tom úplném tichu.

„Ne aby ses na mě vykašlal,“ vyrážela ze sebe těžce slova, „ne aby ses na mě vykašlal!“ Byl sice ještě kluk, dokonce mladší než ona, ale v téhle chvíli jí připadalo, že ji může ochránit.

Seděl vedle ní a chvěl se zimou. „Mlč už,“ okřikl ji, „mlč, nebo nás tu najdou!“

Šátek na rameni nasával krev a v ústech ji pálila žízeň. Myslela na mámu, možná že ji to zabilo – už tedy budu úplně sama. Chtěla se vrátit o několik okamžiků nazpátek; jít jinudy, jít jinudy, než život skutečně šel, nebýt tady v tom lese, nebýt sama; její vzlyky se stále víc (...)

(......)