Ivan Klíma

SOUDCE Z MILOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola první

1

Soudce Adam Kindl stál v pracovně předsedy soudu, v ruce zelené desky se spisem (Trestní spis proti Karlu Kozlíkovi pro trestný čin vraždy), který právě obdržel, a čekal, až předseda dotelefonuje. Mohl si sednout, ale sezení v něm probouzelo nutkavý neklid, raději tedy stál. Občas si mimoděk upravil kravatu anebo si rukama přejel cípy saka.

Na jeho zjevu obvykle bývalo něco neuspořádaného, aspoň jeden knoflík nedopnutý anebo jedna tvář oholená hůře než druhá. Žena mu vytýkala, že je nepořádný a jeho zjev jen vyjadřuje neuspořádanost jeho vnitřního stavu, ale on byl přesvědčen, že žena o jeho vnitřním stavu nic neví, že aspoň v podstatných záležitostech a situacích se choval spořádaně. Byl věrný manžel, neopíjel se, nekouřil, jedl střídmě, a podoben svému otci považoval pracovitost za nejvyšší ctnost.

Zvenku řvaly motory aut, vnímal je pouze chvílemi, jen když přejel obzvláště těžký náklaďák. Jeho dcera jim říkávala draci. To bylo ještě v Americe. Vozy dálkové dopravy tam stavěli mohutné – a pomalovávali je pestrými barvami. Vypadaly jako obludy, když se řítily po dálnici. Ale spíš Manda jen špatně rozuměla slovu truck, bylo jí teprve čtyři a půl roku a anglicky skoro neuměla.

Vybavil si dlouhý bělostný pás silnic, jak protíná rovinu. A mosty a přejezdy a daleká města, těžní věže, písečný prach se ve vířivých sloupcích sune nad vyprahlou krajinou. Kdybych tam byl zůstal, seděl bych nejspíš někde na univerzitě. Teď bych měl prázdniny, uvědomil si, mohl bych si jet po silnici číslo osmdesát sedm na jih až do San Antonia anebo Port Lavaca anebo po silnici tři sta osmdesát pět, ještě jednou si zopakovat tu cestu.

Rozevřel složku se spisy, ale hned ji zase zavřel. Případ znal a věděl, že za dvojnásobnou a zavrženíhodným způsobem provedenou vraždu se žádá nejvyšší trest; život za život, měl by tedy případ odmítnout, jenže předseda jen čeká, až něco takového udělá, aby se ho zbavil.

Předseda konečně zavěsil, otočil k němu odulou tvář a pokusil se o úsměv. Někteří lidé se nedovedou usmát a zároveň hovořit, prý je to příznakem nekrofilního charakteru. Někde četl, že Hitler toho byl typickým příkladem. Předseda stáhl úsměv a dotázal se: „A co tvůj bratr, ještě se nevrátil?“

„Ne, prodloužili mu pobyt do konce roku.“ Bratr Hanuš se samozřejmě už nevrátí. Dokud v téhle zemi bude trvat situace, která tu zatím trvá, nemá důvod, proč by se vracel.

„Měl by se vrátit.“

„Je tam legálně.“ Bratr se minulou zimu dokonce oženil. Vzal si tam českou dívku, kterou Adam nikdy nespatřil a asi hned tak nespatří. Dívka se jmenuje Olga. To jméno mu nic neříká. Dear Olga, vlastně milá Olgo, když jste také Češka, na fotografii máte pěkné nohy a trochu příliš malý nos. A jistě budete mít hezké děti! Zplodí spolu děti, a ani ty už nejspíš nespatří, děti budou mluvit anglicky a stanou se poddanými Jejího Veličenstva. I kdyby se snad jednou po letech sešli, nebudou si už mít co povědět – cizí lidi. Smutné.

„I tak,“ mínil předseda, „vždyť víš, jaká je doba a v jaké situaci všichni jsme.“

Myslel tím: v jaké jsi situaci, ale lidé jako on nic nevyslovují přímo.

Samozřejmě věděl, v jaké situaci je: byl tu, dosud měl vykonávat svoji práci z jakési těžko pochopitelné milosti. Kdo a proč na něj shlédl, co za to očekával? A jak dlouho bude trvat, než svůj pohled odvrátí?

Uvědomil si mírné sevření kolem žaludku.

„Ani bych ti toho Kozlíka nedával, ale nemám tu lidi, sám to víš. Aspoň se ukáže, že k tobě můžou mít důvěru.“

Ano, to musí ukázat, stále znovu bude nucen ukazovat, že je hoden důvěry. Poněvadž už není ve straně, kde kdysi býval, a má přátele, kteří v ní rovněž nejsou. Poněvadž spolu s nimi se přestal těšit důvěře těch, kteří vládnou, a rozhodují tedy i o tom, kdo a kde smí či nesmí pracovat, kdo a jaké rozsudky bude jménem republiky vynášet.

„Dá ti to míň práce než nějaká rozkrádačka.“

O množství práce se nejednalo, to dobře věděl, když mu ten případ přiděloval. Jenže co mu mám vysvětlovat? Těžko bychom se dorozuměli. Soudil v těch nejhorších letech a poslal do vězení tolik lidí, že by se jich nedopočítal. A několik jich poslal na šibenici. Ti lidé byli většinou nevinní, a jeho tedy odložili a mě chtěli povolat, abych podobné případy znovu posoudil. Jenže dřív, než to stačili udělat, se všechno pootočilo; abych se vyjadřoval přesně: všechno bylo pootočeno, jeho povolali zpět, a já teď čekám, kdy a kam odloží mě, zatímco on se těší na chvíli, kdy to bude smět uskutečnit. A ti, co je kdysi vláčeli po lágrech a věznicích, dál čekají na spravedlnost, jako po většinu života.

„Chtěl jsem si vzít dovolenou,“ ale sám věděl, že s touhle námitkou neobstojí.

„Proč by ne? Zabere ti to jen pár dní. Na tom případu není nic nejasného. Nemusíš se s tím srát. Pak si vezmeš dovolenou. Myslivci stejně prorokují, že letos bude srpen pěknější než červenec.“

Předseda byl nimrod. Zabíjel rád zajíce, bažanty a srny. Snad i lidi. Možná ani nezabíjel rád, jen když dostal pokyn, jednal podle něho. Jeho nemůže znepokojovat starost o život člověka, kterého považuje – nejspíš právem – za vraha. Samozřejmě ví, proč bych ten případ nerad dělal. Ví o mně jistě víc než já o něm. V tom spočívá jejich hlavní kvalifikace: vědět o každém co nejvíc. Ví určitě, že jsem napsal článek, v němž jsem žádal zrušit trest smrti, i když článek nikdy nevyšel, a on ho tedy nečetl. Ví, proč ten případ nechci, a proto mi ho přidělil.

„Udělám, co se dá,“ a rychle vyšel z místnosti. Blížilo se poledne a nemělo smysl začínat jakoukoliv práci. Na oběd chodíval se svou ženou, scházívali se na rohu u Národního divadla, jenže Alena se vrátí až zítra. Nemohl říct, že by se mu po ní příliš stýskalo (spíš naopak si uvědomoval úlevu, že alespoň na chvíli je osvobozen od povinnosti někomu projevovat oddanost a lásku), jen si teď nebyl s to vzpomenout na nikoho, s kým by mohl obědvat.

Dlouho už neviděl Oldřicha, ale vlastně po jeho přítomnosti nijak netoužil. Bývalý kolega se za poslední léta změnil, pronášel sice nadále své aforismy o době, moci, násilí a o bolševikovi, ale stále obezřetněji, nechtěl ohrozit své pokojné trvání v ústavu. Matěj zase nebyl k dosažení, seděl někde v maringotce a měřil vydatnost vodního zdroje. Mohl zavolat Petrovi (i Petra vyhodili z fakulty, aspoň zůstal v Praze, změnil jen zaměstnání a stal se pojišťovákem), když spolu naposledy mluvili, slíbil mu, že najde člověka, který by mohl podle jeho seznamu přivézt zvenku literaturu, zatím ale nic nezařídil.

Musím napsat Allanovi, obstará knihy rád. Ale co když si dopis přečtou? Bylo by lepší seznam po někom spolehlivém poslat.

Vtom zazvonil telefon.

Ženský hlas se představil, jenže jméno přeslechl. „Adame, přijela jsem do Prahy. Byla jsem tu naposled před pěti lety, ale tehdy mi pověděli, že jsi zrovna odjel. Kamsi do ciziny.“

„Magdo,“ poznal ji po hlase, „jsi to opravdu ty?“