<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Ivan Klíma

MÁ VESELÁ JITRA
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

V pondělí ráno
(šmelinářská povídka)

V pondělí ráno mi spadl na terasu Bedříšek. Sedím za stolem a píšu, a zdá se mi, že v předsíni slyším kroky. Je to divné, protože bytové dveře jsem ráno zamykal a žena i děti dávno odešly. Volám: „Je tam někdo?“

Ticho.

Nakoukl jsem přesto do předsíně a tam uprostřed stojí Bedříšek. Tvář má mírně zakrvácenou a vzezření vzpurné. „Prosím tě, jak ses tu vzal?“

„Já jsem skočil!“ Šmudlá si krev po tváři, ale ani nezavzlykne. Bedříškovi je pět let a patří do podkrovního bytu, který vlastně ani není uznán za byt. Chlapec má tmavé židovské oči, dlouhé uši a zločineckou bradu – všechno po tatínkovi. Pořád si roztírá krev po tváři a hledí na mě. Předsíň nemá okna, při nejlepší vůli se do ní nedá vskočit.

„Sem jsi skočil?“

„Já jsem skočil z okna!“ Bedříšek je rovněž nadán básnivou fantazií a zlobnou úskočností. Obojí po tatínkovi. Když Bedříšek vidí na písku malou holčičku, jde a vymočí se jí na záda. To ovšem tatínek už dávno nedělá. Aspoň to předpokládám.

„Neříkej mi, že sem jsi skočil z okna!“

„Já jsem skočil na terasu!“

Nějak se opravdu musel dovnitř dostat. Prošel jsem ložnicí sledován Bedříškem. Terasa je pochopitelně betonová. Mezi květináči s kaktusy, které tu pěstuje má žena, se na zemi hnědá loužička krve. Podívám se vzhůru, podkrovní okno je otevřeno dokořán. „Z toho jsi vyskočil?“

„Jo!“

Připadá mi divné, že nepláče – ale snad je v šoku.

„Kde máš tatínka?“

„V práci!“

„A maminku?“

„Maminka šla nakupovat.“

„Kam, Bedříšku?“

„Ona mě zamkla,“ stěžuje si. „Já se bál, tak jsem vyskočil.“

„Poslyš, Bedříšku, bolí tě něco?“

„Jo!“

„Co tě bolí?“

„Všecko.“

„Hlavička tě bolí?“

„Taky.“

Bedříšek ovšem není uplakané dítě. Tatínek – sadista – ho řeže a Bedříšek civí na tatínka. Oba se tváří, až z nich jde strach. Bedříšek je buď statečný, anebo necítí bolest. Pud sebezáchovy mu chybí docela jistě. Když ho vzali prvně do bazénu, chlubil se jeho povedený tatínek, Bedříšek, jak spatřil to množství vody, vytrhl se a šup do hlubiny. Vytáhli ho napůl utopeného. Ale pane Vejr, divila se moje manželka, když to uslyšela, tohle není normální. Jestli byste se neměli o Bedříškovi poradit s psychologem. Psychologa mu dělám, milostivá paní, já sám, odbyl ji tatínek – podvodník.

„A nevíš, kdy maminka přijde?“

„Maminka nepřijde. Ona mě už nechce!“

Jsou to všechno jeho výmysly. To dítě samo neví, kdy si vymýšlí a kdy náhodou mluví pravdu (celý tatínek), ale čekat na maminku nemůžeme, o tatínkovi ani nemluvě. Píšu na kus papíru rychle vzkaz.

Paní Vejrová,
Bedříšek si trochu natloukl. Jeli jsme k doktorovi. Nic vážného, bližší ústně.

Podepsal jsem se a strčil jsem ten vzkaz nahoře za dveře.

Tahle vila je místem neblahých událostí. Dům postavili před válkou manželé drogisté pro sebe a svého syna. Syn byl vysokým četnickým důstojníkem, po válce uprchl do Ameriky. Manžele domácí za trest vystěhovali do podkroví, do dvou pokojíků, které úřad ani neuznává za byt, prý tam jsou stropy o deset centimetrů nižší, než předpisuje státní norma. Samozřejmě v tom bytě vždycky bydlí lidé. Koupelna je tam skoro zámecká, vykachlíkovaná až pod ten strop, co není v normě. Domácí zavřeli, když jí bylo sedmdesát, že prý prodávala tuzexové bony. Samozřejmě že také zabavili její půlku vily ve prospěch státu. Když ji zavřeli, její manžel, kterému už dávno předtím vzali drogerii, ani nemusel nic provést, spolykal nějaké prášky. Odvezli ho do nemocnice, už se nevrátil. Vrátila se ona. Bylo jí tehdy třiasedmdesát. Po mrtvém manželovi zdědila nezkonfiskovanou půlku vily a byt v podkroví. Do toho si přivedla mladíčka. Hrál na harmoniku a dělal číšníka v nočním podniku. Říkalo se, že byl jejím milencem, ale asi jen těžko někdo věděl, jak to mezi nimi opravdu bylo.

Oslovovala ho: Pepíčku! Vařila mu, prala a ještě ho šatila. Pepíček byl velice tichý a zdvořilý člověk, zdravil mě slovy: Klaním se a pozdravení paní! Jednoho dne zmizel. Mohli bychom si byli myslet, že ho někdo praštil v lesíčku, který začínal hned za domem a jímž si všichni zkracujeme cestu, když spěcháme na autobus. Jenže zmizel i s harmonikou a kufříkem. Asi za půl roku mi od něho přišel stručný lístek z Dánska. Na líci byla vyobrazena restaurace jakéhosi pana Hansena, na rubu Pepíček psal:

Mám se krásně a jsem svoboden. Pozdravujte všechny pány nájemníky i tu mou bábu lakomou.

Se ctěným pozdravem Váš Pepa

Bába lakomá žila ještě pět let, ke konci života načisto zhloupla, myslela si, že ji chtějí okrást, a jednou za měsíc volala Bezpečnost, že se jí ztratily vkladní knížky. Přijeli, zjistili, že je všechno v pořádku, a zase odjeli. Když jsem se podivoval, proč se dají vždycky znovu nachytat, vysvětlili mi, že ji nesmějí odmítnout. Co kdyby ji někdo opravdu přepadl?

Měli smutnou pravdu, jenže to už jí samozřejmě nezbyl čas, aby je zavolala. Ležela tichounce na posteli, což jsme netušili. Teprve po několika dnech jsme si všimli, že je v domě jaksi nezvykle míru, zavolali jsme policii tentokráte sami.

Do bytu lezli po žebříku z naší terasy. Zápach už tam byl veliký a na zemi zaschlá kaluž krve. Vkladní knížky se nejen ztratily, ale jak zjistili bystří příslušníci, už před čtrnácti dny z nich někdo vybral dvacet tisíc.

Všechny z domu volali k výslechu, taky mě, asi půl roku po tom, co se to přihodilo. Jenže co jsem jim mohl povědět? Ostatně se mi zdálo, že je ten případ ani příliš nezajímá. Zabijou mladší, a pokud se týká peněz – krádež dvaceti tisíc už dávno nikoho nevzrušuje.

„Kam mě vezeš?“ zajímal se Bedříšek.

„K doktorovi!“

„Nebude se na mě zlobit?“

„To víš, že bude!“ rozhodl jsem se neutěšovat ho. „Proč jsi to vlastně udělal?“

„Když mě máma zamkla. Taky, že jsem chtěl, aby táta zuřil.“

„Mohl ses zabít!“

„To bych rád.“

„Ty bys byl rád?“

„Jo. Že by tátu zase zavřeli!“

Bedříškův tatínek byl už ve vězení víckrát, naposledy před rokem. Oficiálním povoláním je ošetřovatel v nemocnici, s platem sotva osmnáct set. Skutečným povoláním je překupník. Je ovšem i trochu fantasta a básník, a daleko nejvíc podvodník. Za jiných poměrů, myslí si on, by byl podnikatelem a obchodníkem, ale mýlí se. Byl by podvodníkem za všech režimů.

Když se k nám před čtyřmi lety stěhoval, do bytu po ubohé zavražděné, navštívil mě předstíraje, že si potřebuje půjčit šroubovák. Upřel svůj temný pohled nejdřív na mě, potom na mé knihy a nábytek (bezpochyby se na mě informoval a mylně mě zhodnotil jako svého potencionálního zákazníka), a hned mě upoutal svýma tklivě židovskýma očima, obrovskýma ušima a zločineckou bradou. Vlasy měl pochopitelně sčesané dozadu a přilíznuté nějakou brilantinou a voněl kolínskou. Kdyby ještě žily staré panny s věnem, nepochyboval bych, v jaké branži by pracoval.

Pak následoval jeho vstupní monolog. Autor by takový nenapsal a herec nezahrál, neboť jak známo, v umění, aspoň v tom slušnějším, se dbá jisté stoudnosti. Měl jsem co nejrychleji pochopit, že všude pronikl, mluvil přitom s každým a může zařídit a opatřit všechno. V koncentračním táboře spal na jednom lůžku s knížetem Schwarzenbergem. S bratrem ministerského předsedy si tyká. U Niagarských vodopádů se potkal s Henrym Fordem. Opatřoval jakési stříbrné tácky belgickému delegátovi v OSN. Náměstkovi ministra vnitra řekl: „Ty kluku, si myslíš, žes na mě vyzrál, ale já ti vidím až do žaludku!“ Když Honzu Schwarzenbergů nedávno navštívil ve Vídni, představili mu Ottu Habsburského. Šaramantní pán. I když samozřejmě agent. Všichni tihle páni jsou agenti. Agenti vládnou – spojená policie světa. Nixon a podobní tajtrlíci, ty naše ani nebude jmenovat, jsou jenom jejich poskoci. Jednou, až budeme mít čas, poví mi o tom víc.

Měl jsem si po deseti minutách připadat jako vyjevený vesničan, který nemá tušení o velkém světě. Po dvaceti minutách mi mohla svitnout naděje, že přesto všechno, co on viděl, zažil a poznal, mě uznává za hodna svého zájmu.

Jeho výstup trval devadesát minut. Za tu dobu mě stačil poučit, jak vydělává peníze (jde do jednoho starožitnictví a tam za osm set koupí plyšák, který ovšem není plyšák, ale nerozpoznaný peršan, a ten prodá za rohem ve druhém starožitnictví za patnáct tisíc), že si staví vilu za půl milionu v akademickém městečku, že má úplně blbou, ale krásnou ženu, dva syny z prvního manželství, dceru z druhého manželství a Bedříška s tou úplně blbou, ale krásnou třetí ženou, že jeho druhá žena byla lékařka a v té funkci léčila perského šáha, což on shledal hodným podivu, protože i jeho druhá žena byla v podstatě blbá jako všechny ženy, že jeho nejstarší syn byl pěkný paličák, když ho jednou za trest přivázal k noze od stolu, syn se zahryzl do stolní desky tak, že ho od ní museli odtrhnout, ale dalo to pěknou práci, museli ho polejvat vodou, a ta dvoupalcová deska, nikdo tomu nechtěl věřit, byla na pěti místech prokousnutá. Dále mi sdělil, že měl studovat na advokáta, přišla však do toho válka, že taky napsal dvě knížky, neměl je sice po sobě čas přečíst, ale někdy mi je sem dolů hodí a stejně si myslí, že to psaní zrovna moc nevynese (malá a jediná pauza v monologu, kdybych se chtěl k této otázce vyjádřit), že by měl pro mě krásný soubor příborů, puncované stříbro z majetku Kolovratů, cínovou konvici, pravou slavkovskou práci, několik fajnových rytinek a empírovou komodu.

Rovněž mi stačil vylíčit své zatčení v padesátých letech. Mluvil o něm s podezřelou skromností, přecházel většinu podrobností, takže jsem dokázal jen pochopit, že se zúčastnil (spolu s knížetem Schwarzenbergem a generálem Kutlvašerem) jakéhosi spiknutí. Cíle spiknutí mi nebyly jasné, ale nepátral jsem po nich.

Později mi jeho žena (nebyla hloupá ani krásná) řekla, že ho zavřeli, protože v době, kdy učil na číšnické škole kdesi v pohraničí, zneužíval své nezletilé žákyně. Na tom sdělení mi připadalo nepravděpodobné jen to, že ho kdy kdo pustil do třídy ve funkci učitele.

V nemocnici nás přijala velice přísná sestra. Vyložil jsem jí, že Bedříšek mi spadl na terasu, přesněji: vrhl se na ni. Možná v sebevražedném úmyslu.

„Vy jste jeho otec?“

„Ne! Já jsem jen soused.“

Podívala se na mě, jako by chtěla naznačit, že má role v celém tom případě je nanejvýše podezřelá, a zeptala se: „Dítě nemá otce?“

„Otec je v práci,“ vysvětlil jsem.

„Znáte jeho nacionálie?“

„Pokusím se.“

Dali jsme je jakž takž dohromady. Datum narození jsme neznali, ale slíbil jsem, že je během času doplníme. Sestřička měla pěkná ňadra, Bedříšek na ně upřeně hleděl a tvářil se zaujatě. Nemusel jsem za něj cítit odpovědnost, nicméně jsem trnul, co vyvede.

Za chvíli nás zavolali do ordinace.

Doktor pohlédl nejdříve na Bedříška, potom na mě, nakonec znovu na Bedříška. Na Bedříška laskavě, na mě zachmuřeně. „Vy jste otec?“

„Ne, soused!“

Má odpověď ho zjevně znechutila, otočil se k Bedříškovi a zeptal se: „Tak ty nám skáčeš z okna?“

„Jo!“ odpověděl Bedříšek hrdě.

„A čímpak chceš být?“ zeptal se doktor a ťukal mu na čelo. „Parašutista?“

„Já budu policajt,“ oznámil Bedříšek.

„Policajt?“ podivil se lékař. „A proč?“

„Abych moh zavřít tátu,“ vysvětlil Bedříšek.

Lékař na mě pohlédl s výčitkou, pak si uvědomil, že nejsem otec, anebo pokud jsem, Bedříšek mě za něj nepovažuje, a přikázal mu, aby zavřel oči a udělal pět kroků k oknu a zpátky.

„Já bych zabás všechny lidi,“ snil Bedříšek se zavřenýma očima. „Dědečka, babičku, paní učitelku a kuchařku ve školce.“

„To dítě…,“ lékař na mě vyčítavě pohlédl. Pak se zarazil. „Jak jsi spadl, Bedříšku? Na ručičky?“

„Já šel nejdřív ke dveřím,“ vykládal Bedříšek s nadšením, „a když byly zamčený, tak jsem vylez na střechu a pak jsem skočil.“

Doktor napsal lísteček na rentgen a přikázal nám, abychom se s nálezem vrátili.

Sedíme v pošmourné čekárně, na vozíčku vedle nás se krčí zmírající stařenka. Bedříšek se tváří pobaveně. Zajímá se, kde má vozíček motor. Potom mi nabízí pohádku. Pohádka je zmatená. Vystupuje v ní hodná macecha a ohyzdný otec – kupec lidožrout. Zlý otec – kupec lidožrout – posílá své syny do světa, aby mu přinesli největší perlu. Kdo ji nepřinese, toho udusí na cibulce a sní.

Nevím, jestli si tu pohádku vymyslel anebo jen zkombinoval, ale v těch synáčcích dušených na cibulce tuším invenci zvrhlého tatínka. Než se však příběh stačil rozvinout, Bedříška zavolali dovnitř.

Obávám se, jestli jsem při zmínce o jeho otci nepropadl jednostrannosti. Rozhodně není tak vynikajícím podvodníkem, jakým by si přál být. Chybí mu rysy profesionality, což mu slouží spíše ke cti – amatérismus má v sobě cosi zlidšťujícího.

Asi týden po tom, co se k nám nastěhoval, pozval mě k sobě do bytu. Byl ustrojen ve svátečních šatech a sněhobílá košile měla dokonale naškrobený límeček.

Dvě malé podkrovní místnosti naplnil starým nábytkem: nic obzvláště cenného, většinou kusy z minulého století, jenže i za ty se dneska platí. V předsíni hned za dveřmi na zcela nedůstojném místě viselo rozměrné plátno s kubisticky pojednanou nahatou dámou.

„Tadyhle mám jednoho Picassa,“ vytáhl na mě nejtěžší kalibr. „Bohužel není signovaný.“

„Tohle není Picasso,“ odmítl jsem ho příkře. „Nikdy nebyl a asi už těžko někdy bude.“

Trochu schlípl. „Ale podívejte se na ty paže a na ty stehna! Tohle přece nemoh namalovat nikdo jinej!“

„Každý,“ řekl jsem.

„Ale profesor Matějíček…“

„Pane Vejr,“ řekl jsem vyčítavě, a on, aniž dokončil větu, mě zatáhl dovnitř, aby mi předvedl svoji sbírku drahokamů. Namítal jsem, že drahokamům vůbec nerozumím, ale to ho spíš povzbudilo. Vytáhl ze sekretáře plátěnou taštičku, v jaké si nosí dámy na pláž opalovací krém a repelent, a vyklepal z ní asi deset lékovek od barbiturátů a psychofarmak. Pak vytahoval zátky z lahviček a vysypával na stůl kamínky. Tohle je pravý jihoafrický devatenáctikarátový diamant, zatímco tyhle dva jsou umělé, tenhle modrý safír pochází z Indie, dále mi předvedl tři rubíny, opál a dvě lékovky plné českých granátů. Jedna se mu převrhla, granáty se sypaly po stole a s tichým chrastotem padaly na podlahu. Klekl si na zem, aby je sesbíral. Sako se mu přitom vyhrnulo a já si všiml, že košili má vzadu nastavenou obrovskou červeně kostkatou záplatou.

Potom mi předvedl sbírku mincí svého syna. Byly srovnány v tlustém albu, na vnitřní straně tvrdých desek bylo krasopisně vepsáno:

Bedřich Vejr – sbírka mincí
Bedříškovi v den jeho narození

     věnuje táta

Bezmála mě to dojalo.

Za prvý půlrok mi přišel nejméně dvakrát do měsíce něco nabídnout. „Mistře, měl bych pro vás nádhernýho barokního Krista. Řezba jako vyšitá!“

Jdu se nerad podívat. „Vždyť je to minulé století!“

„Myslíte, Mistře? Ale koukněte na to řasení roucha!“ Ale už nenaléhá a vede mě ke skleníku, aby mi ukázal stříbrnou tepanou mísu z majetku rodiny Piccolomini. Práce z devátého století.

Příště mi přišel nabídnout pravý hamadan. Nevím, co je hamadan, kobercům rozumím asi stejně jako diamantům. Hamadan ležel dole pod schody, obrovská role, nejmíň čtyřikrát pět metrů. Kousek mi ho porozbalil. Vrstvou špíny prosvítaly křiklavé barvy.

„Co mu říkáte?“ tvářil se nadšeně.

„Špinavý až hrůza,“ řekl jsem.

„No jo,“ připustil, „kdybyste viděl, jak ho měli uskladněnej. Ale je to práce. První půlka století!“ Kterého, radši neřekl – po zkušenostech s barokním Kristem.

Druhý den jsem ho pozoroval, jak vleče vzácný hamadan na klepadlo. Koberec byl ještě rozlehlejší, než se mi zdál, dokud ležel sbalený pod schody. Pak šťastný majitel přitáhl ze zahrady hadici a jal se koberec kropit mohutným proudem vody.

Sledoval jsem užasle z terasy jeho počínání a pak s ještě větším úžasem počínání koberce. Nic podobného jsem nikdy nespatřil, dokonce o tom ani nečetl. Z povrchu koberce začaly spolu se špínou odplouvat i barvy. Koberec bledl před očima, zatímco po betonové dlažbě stékaly čurky anilinově zbarvené vody.

Myslím, že i jeho ohromil výsledek té očistné lázně, ale když už jednou začal, neodhodlal se přestat. Potom z prostředku koberce vypadl kus tkaniny, nebo přesněji: nevypadl, rozpustil se! Nebylo ho více.

Když konečně zastavil proud vody, visel na klepadle šedobílý proděravělý cár. Pan Vejr ke mně vzhlédl, rozhodil rukama a schoval se do domu.

Brzy nato si koupil modrou nákladní pětitunu.

„K čemu potřebujete nákladní auto?“ byl jsem zvědav.

„To se vždycky hodí,“ vysvětlil. „A tohle bylo za pakatel. Šest tisíc,“ řekl, „a něco bokem, samozřejmě!“

Dva dny se kolem modrého náklaďáku rojili nějací lidé a on stahoval a natahoval plachtu a sedal si důležitě za volant. Jako malý kluk. Od té doby už třetím rokem stojí pětituna bez pohnutí před domem, z pneumatik jí zvolna odchází vzduch a modrá barva zrzaví.

Před necelým rokem si koupil ojetého morrise, prý z anglického velvyslanectví. Asi výjimečně mluvil pravdu. Kdo jiný by v Praze vlastnil ojetou marinu? Byl to bourák barvy hráškové, sedadla v žluťoučké kůži, ze strany emblém: British Leyland.

„Zase za pakatel?“ zajímalo mě.

„Třicet klacků,“ pravil hrdě. „Zkuste ji sehnat za padesát!“

„Já bych ji nesháněl,“ řekl jsem po pravdě. „Bál bych se, že nebudou náhradní díly.“

„Prosím vás, Mistře. Napíšu Lojzkovi do Londýna, on mi pošle, co budu potřebovat.“

Nevím, kdo je Lojzek, ale chápu, že podnikavý podvodník potřebuje Morrise-Marinu. Nehlučně přirazí k domu staré dámy, která inzeruje, že prodá barokního anděla. Vystoupí z bouráku hráškové barvy, svlékne kožené rukavičky, políbí dámě ruku, představí se: docent Vejr. A mluví a mluví o světě, o renesančních truhlách ze šestnáctého století, o gotických madonkách z druhé poloviny patnáctého století, o doktoru Vojtíškovi a o profesorovi Bruncvíkovi, a letmo se zmíní o své návštěvě u Chagalla. Staré dámě jde hlava kolem a nakonec nechá jeho, aby stanovil cenu. A on jí skutečně dá o tři tisíce méně, než by se slušelo dát za barokního anděla. První problém však bude v tom, že barokní anděl nebude barokní, což on nepozná, a druhý v tom, že má-li člověk vystoupit z hráškové mariny před domem staré dámy, musí být ten ušlechtilý výrobek British Leyland schopen jízdy. Schopen byl šest neděl, pak se rozsypala převodovka.

Od té doby stojí zelenoboká marina na špalcích hned vedle modré pětituny, odkud na ni přeskakuje rez. A Lojzík převodovku neposílá.

Bedříška přivedla sestra. „Tak, tatínku, máme bohužel zlomené zápěstí a pohmožděné prstíčky!“

„Já nejsem tatínek!“

„Vy nejste tatínek?“

„Ne, jsem soused.“

Vrhla na mě zdrcující pohled jako na člověka, který se odmítá znát ke svému potomkovi, byť by to byl jen levoboček. Už mě neuznala za hodna slova, obrátila se k budoucímu policajtovi a řekla mu něžně: „Bedříšku, teď zase půjdeš k panu doktorovi, co ti dal ten lísteček, ano?“

Vrazila mi do ruky kovovou tyčku, na níž byly navlečeny snímky, a my s Bedříškem jsme spěchali nazpět na ambulanci. Když jsme usedli na bílou lavici v čekárně, všiml jsem si, že to dítě se zlomeným zápěstím a s pohmožděným prstíčkem se usmívá, na tváři mu tkví výraz jakési vnitřní radosti. Nevnímá vůbec, že ho pozoruji, je zahleděno samo do sebe. Jeho raněná ručka zajede co chvíli do kapsy a cosi v ní hledá.

„Co je, Bedříšku, potřebuješ něco?“

Trhl sebou a mlčky vrtí hlavou, ruku pořád v kapse.

„Co hledáš v té kapse, Bedříšku?“

„Nic!“

Chvíli váhá, svádí vnitřní boj. „Koukej,“ nevydrží to a zhmožděnými prstíčky tahá z kapsy různé předměty. Propisovačku, pinzetku, keramickou mističku a tubu s jakýmsi lékem.

„Bedřichu, kdes to vzal?“

„Taky tam měla jabko, ale jabka já nerad,“ oznámil mi.

Sestřička přijala věci s milostivým pokývnutím hlavy. Dovedl jsem si představit, jak při nejbližší příležitosti bude s gustem vykládat o zhoubných následcích zapíraného otcovství na morálku dětí. Potom si Bedříška zbaveného lupu odvedli do sádrovny. Naposledy mu tatínka zavřeli v období mezi modrým náklaďákem a hráškovým morrisem. Přijeli ráno ve dvou černých volhách, vykonali domovní prohlídku, zabavili při ní něco starožitných předmětů a jejich majitele vzali s sebou. Protože v podkrovním bytě nikdy nebyl telefon a těžko kdy bude, když byt není oficiálně určen k obývání, sotva obě auta odjela, paní Vejrová, ještě vytřeštěná z té hrůzy, přiběhla, jestli si může zavolat.

„Samozřejmě. Ale buďte opatrná,“ varoval jsem ji. „Můj telefon je s největší pravděpodobností odposlouchávaný.“

Přikývla, ale termín „odposlouchávaný“ jí zřejmě nic neříkal, protože ty, co právě odjeli, nazývala vesměs žalovatelnými jmény. Naštěstí se odposlouchávání děje zatím stále ještě neoficiálně, a kromě toho je zaměřeno na mé výroky – ne na výroky sousedek.

Od té doby se u mě čas od času zastavila. Co jí zavřeli manžela, zkrásněla. Z její nepříliš zajímavé tváře zmizel uštvaný výraz. Postavila se obvykle do dveří mého pokoje (dál odmítla vstoupit, aby nezdržovala) a začala vykládat. Při řeči pohazovala hlavou natolik důrazně, že jí dlouhé a trochu přibarvené vlasy poletovaly po ramenou.

Tak jsem se pravidelně dovídal, jak si stojí její povedený choť v neblahém kriminálu. Že proti svému zvyku a přirozenosti mlčí a k ničemu se nepřiznal, advokát tvrdí, že pokud vydrží nemluvit, čeká žalobu těžká práce, protože vlastně proti němu nic nemají. Trochu mě překvapovalo, že nic nemají, a myslím, že ji taky.

Zpočátku jsem ji utěšoval, že zřejmě všechno dobře dopadne a muž se brzy vrátí, pak jsem pochopil, že ji neutěšuji, spíš zneklidňuji. Ta osoba si nepřála nic méně, než aby se jí muž brzy vrátil.

„Jestli on bude mít pocit, že nad nima vyhrál,“ lekala se, „nebude s ním už vůbec k vydržení. On už teď byl takovej…,“ a zvedla dlaň pravé ruky vysoko nad hlavu.

Dozvěděl jsem se také, že pan Vejr je o pětadvacet let starší než ona, takový opelichaný donchuán a mluvka, ale jednou ji opil, a znáte to, byla jsem pitomá a nezkušená, pak jsem se taky bála na potrat a našim jsem to nemohla udělat, abych jako za svobodna. A říká se, že z dítěte bez táty nic pořádnýho nevyroste. Jenže jakej on je táta? Kdybyste ho viděl, třeba čtrnáct dní si kluka vůbec nevšimne a pak se s ním začne najednou kočkovat a lechtá ho, někdy ho tak lechtá, že Bedříšek z toho dostane záchvat, zrudne a nemůže popadnout dech. A kdybyste viděl, co si dovolí ke mně…

Příště mi sdělila, že zařídil z kriminálu, aby jeho bývalí kumpáni, co s nimi prodával ty krámy, jí dali okamžitě deset tisíc na živobytí. „Cukali se,“ vykládá mi mladá paní a pohazuje hlavou, „ale on jim vzkázal, že je všechny potopí, když mi ty prachy nepřinesou. Tak za mnou včera byli, abych napsala, že je se mnou jako všechno v pořádku. Já jenom nevím, jak tohle může z kriminálu,“ divila se mladá paní. „Teď si představte, co bude teprve vyvádět, jestli ho osvobodí. On si bude připadat jako pán světa.“

„Však oni ho hned tak nepustí,“ utěšoval jsem ji. „Nevím o nikom, koho by u nás osvobodili, když ho předtím drželi půl roku ve vazbě.“

„Viďte,“ pravila s nadějí v hlase. „Copak já, já vydržím všechno. Už ho ani nevnímám – ty jeho žvásty, to jeho vytahování, ale Bedříšek, on ještě nemá rozum, on mu vždycky zrovna visel na rtech. A sotva táta odešel, on se vám ho snažil napodobovat. Sed si za stůl a křičel na mě: mámo, přines, podej mi! A ty slova! Víte, co mi jednou řek? Chceš facku, krávo! To mi řek, že jsem mu nepodala lžičku, když mu spadla. Myslíte, že to mělo čtyřletý dítě ze svý hlavy? A taky mi jednou řek, že dá všecky lidi zavřít, že jsou všichni pitomí. Jenom on a jeho táta, oni spolkli všechen rozum. Jak tohle může skončit? Nakonec by z něho byl taky kriminálník!“

Mladá paní si otřela oči. „Teď za těch půl roku, jak on se zotavil můj brouček a jak je milej, hrubý slovo od něho nezaslechnete. Dokonce mi pomáhá uklízet. Kdyby si tam toho jeho tátu aspoň tři roky nechali,“ řekla s nadějí v hlase, „advokát povídal, že na míň to nevypadá.“

Osm měsíců byl Bedříškův tatínek ve vazbě, pak ho konečně postavili před soud.

To ráno u mě zazvonila. V novém kostýmu, vlasy upravené od kadeřníka, podala mi ruku, dlaň měla vlhkou. „Držte nám palce,“ řekla rozechvěle. „Už kvůli Bedříškovi.“

Za dva dny nato si svého podvodníka přivedla domů. Osvobodili ho pro nedostatek důkazů. Prokurátor se odvolal, jenže…

Takový případ! Schválně jsem se ptal svých přátel právníků, nikdo nic podobného nepamatoval za posledních pět, ne-li patnáct roků. Po osmi měsících vazby, a pustí ho pro nedostatek důkazů. Kdyby mu aspoň pokryli vazbu. „Je ti doufám jasné, že když ho takhle pustili, neudělali to zadarmo,“ upozornil mě přítel právník. „Netvrdím, že ho museli nasadit zrovna proti tobě, třeba jim šlo jen o to, aby měli svého člověka mezi těmi, co překupujou. Ale jestli už pro ně dělá…“

Příští týden mi přišel nabídnout fajánsovou vázu z osmnáctého století. Jako by se nechumelilo. Řekl jsem, že porcelán nesbírám, protože se u nás bezohledně tluče. Asi o týden později se objevil a navrhl mi: On se teď vyčerpal z peněz a taky musí být opatrnější, se svými bývalými přáteli skoncoval. Já určitě mám peníze, on zase svoje zkušenosti a přece jen nějaké styky. Kdybychom to dali dohromady, slibuje mi do měsíce dvacet procent z každé vložené koruny. Bylo to tak neomalené, že to snad ani nemohla být provokace. Zřejmě jeho vlastní iniciativa. Řekl jsem, že bych nebyl dobrý společník, příliš mě sleduje Bezpečnost.

Tvářil se udiveně, že by něco takového mohlo potkat i lidi, kteří ani v nejmenším nepracují ve starožitnostech, ale ihned mi nabídl, že se na mou věc přeptá Vendelína, který teď dělá sekretáře náměstkovi ministra vnitra.

Dveře sádrovny se otevřely a vyhlédla jimi sestřička. „Vy jste tatínek toho chlapce?“

Povstal jsem a ona mi pokynula, abych ji následoval.

Bedříšek seděl na bílé stoličce, paži zbytnělou sádrovým obvazem.

Před ním paní doktorka, mladá a půvabná, až srdce usedalo. „Pane Vejr,“ oslovila mě přísně, „jste si vědom, že se u vašeho syna projevily suicidální sklony?“

Přikývl jsem smířeně a přemítal, jakým způsobem s paní doktorkou navázat osobnější kontakt. Sváděl mě nejen její zjev, ale i výjimečná příležitost vystupovat pod cizí firmou.

„Měli byste s chlapcem vyhledat psychologa,“ řekla krásná paní doktorka. „Prosím vás, neodkládejte návštěvu, odborník vám poradí, jak vést jeho další výchovu. Nechcete se přece dočkat ještě jednou podobného překvapení!“

Vstala, přistoupila ke mně a pravila tak tiše, aby ji Bedříšek nezaslechl: „Jde o život vašeho syna. Je to milý chlapec. A statečný! Celou dobu ani nehlesl. Jsou dospělí, že křičí, když jim rovnáme zlomeninu.“

Voněla jako právě vyprané prádlo. Kdyby jen tu nedřepěl zatvrzelý potomek toho podvodníka, který si s největší pravděpodobností, bůh mu odpusť, přivydělává tím, že sbírá o mně osobní klepy, odpověděl bych, že je okouzlující, anebo bych se jí zeptal, jestli na ni smím počkat, až jí skončí ordinace. Takhle jsem jen řekl: „Spolehněte se, paní doktorko, Bedříšek nesmí zahynout, věřím, že je předurčen pro velké činy!“ Chtěl jsem sice říci: zločiny, ale neodhodlal jsem se k tomu z obavy, aby se tím slovem necítila zlehčena.

Když jsme nasedli do auta, Bedříšek se zalíbením pozoroval svoji obrovskou dlaň. „Až přijedu domů, dám tátovi pořádnou ránu, až spadne,“ těšil se. „Potom ho vyhodím z okna.“

„Prosím tě,“ řekl jsem, „abys nám už nikoho a nic neházel na terasu!“

„Nehodím ho na terasu,“ uklidňoval mě, „ale na ulici. Aby se zabil!“

Paní Vejrová nás viděla oknem. Seběhla se schodů a křičí: „Bedříšku!“ Otočí se ke mně: „Já jsem viděla dveře zavřený a okno otevřený a na vaší terase krev! Bedříšku, co tys to udělal!“

„Nic to není, paní Vejrová, všechno dobře dopadlo.“

„Bedříšku, cos to udělal,“ vzlyká paní Vejrová, „on se jistě zase bál, že táta přijde dřív než já, ale já mu říkala, já jsem ti přece říkala, že hned přijdu!“ Tiskne Bedříška k sobě a pořád naříká. „Vždyť víš, že tě mám ráda, že bych bez tebe nemohla žít. Vždyť já bych taky musela skočit z toho okna, kdyby se ti něco stalo.“ Koukám na Bedříška v jejím náručí a najednou s úžasem vidím, že se mu krabatí tvář a z očí mu tryskají slzy.

Konečně brečí.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist