Ivan Klíma

MÁ VESELÁ JITRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ve středu ráno
(vánoční spiklenecká povídka)

Ve středu ráno, bylo to den před Štědrým večerem, jsem vstával ve čtvrt na pět. Budík jsem si nařídil sice až na pátou, ale stejně, vědom si žalostné nezbytnosti časného vstávání, jsem už od tří hodin nespal. Došoural jsem se do jídelny, jejíž okno vedlo na sever, a na jeho rámu byl tedy připevněn teploměr. Posvítil jsem si na stupnici baterkou. Horní okraj rtuťového sloupce vyčuhoval těsně nad nulu. Dost zima, aby se člověk netěšil, jak stráví osm nebo devět hodin pod širým nebem, ještě k tomu vestoje a s rukama neustále zchlazovanýma studenou vodou. Ale vzhledem k roční době se na nepřízeň osudu nedalo žehrat. Mohlo být mrazivěji.

Děti spaly a žena také. Nasnídal jsem se v kuchyni. Pak jsem na sebe nevlékl dva svetry, lyžařskou větrovku a na nohy troje ponožky. Byl bych si po včerejší zkušenosti vzal rád čtvery, jenže jsem neměl tak obrovské boty.

Do celé záležitosti mě zatáhl můj bývalý kolega z fakulty Petr. Petr byl estetik, filolog a literární kritik. Poslední tři roky si vydělával na živobytí nejprve jako noční hlídač ve skladišti jakýchsi stavebních podniků a později jako topič. Během těch tří let utratil své poslední úspory, a když zjistil, že poctivou prací se člověk slušně neuživí, rozhodl se, že dá výpověď a bude si hledat nějaké výnosnější povolání.

Asi před týdnem mě zavolal (nemluvili jsme spolu nejméně půl roku) a po obvyklé otázce na mé zdraví a konání se věcně zeptal: „Nechtěl bys prodávat ryby?“

„Prodávat ryby?“

„Vánoční kapry,“ vysvětlil. „Dá se při tom fantasticky vydělat.“

„Ale já…“ Zaskočil mě svým dotazem tak naprosto, že jsem promeškal okamžik k odmítnutí. „To mě nikdy nenapadlo.“

„Koho by to někdy napadlo,“ řekl konejšivě. „Ale ty jako spisovatel bys měl zkusit všechno!“

„Nejsem ten typ spisovatele, co musí všechno zkoušet,“ protestoval jsem.

„Ale seš!“ prohlásil s autoritativností, která prozrazovala jeho původní profesi. „Kromě toho přitom vyděláš fůry prachů. Nepovídej, že by ti před Vánocema nebodly.“

„V životě jsem nezabil kapra. A nezabil bych,“ dodal jsem s nadějí, že tento argument nemůže oslyšet.

„S tím si nedělej starosti, to obstarám já,“ slíbil. „A jinak to je sranda. Na dva tři dny. A hodí ti to nejmíň dva tácy!“

Za hodinu byl u mě v bytě a pokračoval v nadšeném líčení podniku, pro nějž mě získával. Loni jeden jeho bývalý posluchač prodával ve stánku před Bílou labutí a přišel si za čtyři dny na deset tisíc čistého, a i když se nám asi nepodaří urvat tak skvělé místo, protože to pochopitelně taky něco stojí, dva či tři tisíce nám to hodí určitě. Ale abychom nějaké slušné místo získali, rozváděl svoji myšlenku, musíme samozřejmě nejdřív něco pustit.

Konečně jsem pochopil, oč mu jde. Měl skvělou ideu, svou pracovní sílu a byl dokonce odhodlán vraždit kapry, chyběl mu však společník s kapitálem.

„Kolik?“ zeptal jsem se.

„Je to blbost vzhledem k tomu, co to hodí!“

Petr šilhal. I v téhle chvíli se každé jeho oko dívalo (...)

(......)