Ivan Klíma

MÁ VESELÁ JITRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V sobotu ráno
(zlodějská povídka)

Parcela se rozkládala na úpatí svahu. Nahoře na planině čněly k nebi jako monstrózní trosky rozestavěné kostry věžových domů. My měli budovat jen čtyři montované garáže, doposud z nich však nebyla vztyčena ani jediná traverza. Pouze čtyři výkopové rýhy zely vlhkou prázdnotou.

Přehazoval jsem písek spolu s inženýrem Králíkem, který byl jakýmsi vůdcem anebo aspoň organizátorem naší stavební party.

Druzí dva inženýři, Wolf a Meruňka, se ryli nedaleko v zemi. Síto bylo rezavé a příliš husté. Anebo písek příliš mokrý a hrubý, většina ho padala nazpátek.

„Tak, a za chvíli jsme hotoví,“ oznamoval inženýr Wolf. Jeho růžová a hladká tvář vyzařovala jako obvykle uspokojení. „Neměli by tu už být s tím dřevem?“

Chvíle, kdy už nebudu moci utajit svoji špatnou zprávu, se přiblížila. Až doposud jsem se kojil nadějí, že rýhu dneska nevykopeme, betonovat se začne až příští týden a do té doby přece jen dřevo opatřím.

„Dřevo dneska nebude,“ oznámil jsem.

„Já se na to vyseru!“ inženýr Králík zarazil lopatu do hromady písku. „Objednal jste ho, pane redaktore?“

„Objednal!“

„A strčil jste těm darebákům něco bokem?“

„Měl jsem jen padesátku,“ připomněl jsem, že mi šetrní inženýři větší obnos na tuzéry neschválili, „tu jsem dal chlapům, co nám předevčírem přivezli cement.“

To, že jsem opatřil cement, považoval jsem za svou mimořádnou zásluhu. I když to vlastně nebyla moje zásluha, cement mi opatřil můj bývalý spolužák Libor. Má zásluha spočívala leda v tom, že jsem měl podnikavého spolužáka. „Pár fošen vždycky seženem. Spíš než cement,“ dodal jsem.

„No, jen aby!“ mínil inženýr Králík skepticky. „Kdy řekli, že bude to dřevo?“

„Příští týden!“

„Kdy příští týden?“ chtěl vědět s dotěrným puntičkářstvím své profese.

„Ve středu,“ lhal jsem. Sám jsem se spokojil jen s nezávazným příslibem, že příští týden je mají dovézt. Jako bych nevěděl, že na příští týden slibují i lyže, průklepový papír, banány, akumulační kamna, kakao, náhradní díly pro mé auto (a vůbec pro všechna auta), psací stroje, baterky do tranzistorů, rajská jablíčka, bojlery, podlahovou krytinu, akumulátory, rybářské pláště, bavlněná trička, špendlíky, vitamin C, proutěné koše, roštěnky, kamínky do zapalovače, sekačku na trávu, destilovanou vodu a bůhvíco ještě.

Když já se tak nerad starám o věci. Kdykoliv míjím nějakou frontu, bývá mi líto těch, co v ní čekají. Ani ne tak proto, že už skoro nic nedostanou bez vystávání, jako proto, že jsou tolik chtiví. Jsou lační věcí a jejich sháněním promarní čas, který by se dal naplnit nepoměrně lépe.

Někoho ovšem shánět těší. Kupříkladu mého dávného spolužáka Libora. Už když jsme chodili do kvarty, dokázal v té poválečné době opatřit pornografické fotky, tištěné taháky s překlady Vergiliových Bukolik a Ciceronových řečí proti Catilinovi, švýcarské stopky, jakékoliv množství amerických cigaret, švédských prezervativů či vlněných svetrů s norským vzorem. A sobě navíc holku, o jaké se nikomu (...)

(......)