Ivan Klíma

MOJE PRVNÍ LÁSKY
(a jiné milostné povídky)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Láska

Poloprázdná tramvaj hrčela po Invalidovně. Vlečňáky se kolébaly sem a tam a jejich skla řinčela.

Zdálo se mu, že tramvaj jede ještě pomaleji než obvykle, a přecházel netrpělivě po plošině. Nepomohlo to ovšem a on nevěděl, co má udělat, aby rychleji uběhl čas. Díval se tedy alespoň do širokých prostor vpravo a přemítal, kolik by se tady dalo nastavět domů. Nestavěl by žádné paláce, jen docela obyčejné činžáky s trávníkem pod okny, pod velkými a širokými okny.

Samozřejmě že by radši stavěl podle Corbusiera nebo Niemayera, když to jde v Brazílii, proč by to nešlo u nás, ale věděl, že to asi nepůjde, řekli by, že to není dost levné a není to v tradici, v naší dobré staré tradici, aspoň by tedy stavěl obyčejné činžáky se širokými okny a barevnými balkony, podloubí na dvou štíhlých sloupech, pod ním obchody. Líp než ti dědci by to postavil.

Počká si, protože do konce studií mu chybějí dva roky, a také potom si ještě chvíli počká, a do té doby se budou muset s Ančou nejspíš stále toulat po úzkých uličkách, po průjezdech a lavičkách, pokud budou chtít zůstat alespoň chvíli sami.

Vlastně i potom, protože ty domy, co postaví, stejně nebudou pro ně. Anča si ovšem myslí, že alespoň jeden jediný pokoj pro ně zůstane, moc mu důvěřuje, ale v tomhle asi neprávem.

Je tak milá, pomyslel si.

Byla mladší než on a chodila teprve do druhého ročníku, ale studovala stejný obor, a mohl jí tedy vysvětlovat všechno, co potřebovala vědět, ale většinou jí nevysvětloval nic a mluvívali spolu o nejobyčejnějších malichernostech anebo o lásce, anebo si vymýšleli jména, kterými se nazývali, a země, které navštíví, anebo jen mlčeli a toulali se po ulicích. Velice si přitom přáli být sami, někde, kam nemohou ostatní nahlédnout. Někdy se rozcházeli trochu zlostně, ale druhý den ráno na sebe čekali, aby se smířili, protože koneckonců nikdo z nich nemohl za to, že měli nad hlavou jen tu jednu společnou střechu s hvězdami.

Včera mu nechala na fakultě lístek, že rodiče jdou ve čtyři hodiny na vlak, ten časový údaj byl dvakrát podtržený, a teď už bylo čtvrt na pět a tramvaj se vlekla.

Potom konečně uviděl známou stanici, vyskočil ještě za jízdy, trochu zavrávoral a pak se dal do běhu. Domy tu trčely úplně na spadnutí a vždycky ho trochu dráždily. Teď si jich vůbec nevšiml.

Přišla mu otevřít. Byla maličká, o hlavu menší než on, a měla kulatý obličej s malými usměvavými rty.

Chtěl ji políbit, ale vytlačila ho spěšně ze dveří.

Vtom k němu zevnitř dolehly hlasy.

„Přijel brácha se ženou,“ vysvětlila.

Podíval se na ni zle. Nemohl v sobě potlačit zklamání.

„Nesmíš se zlobit,“ řekla. Vzala si stařičký hubertus a potom spolu šli tou ohyzdnou uličkou, ve které trčely činžáky, na spadnutí omšelé a šedivé od popela.

Mžilo drobně a vzduch se zalykal listopadovou mlhou a nedalo se vůbec nikam jít, dláždění pod jejich nohama bylo kluzké a smutné.

Mluvila tiše a vytrvale. Snažila se vyprávět něco velmi dalekého a zbytečného. Stálo ji to asi velké úsilí a on ji stejně neposlouchal.

Došli na stanici. Z dálky řinčela tramvaj.

„Tak já zase pojedu,“ řekl.

Byl neuvěřitelně protivný i sám sobě.

„Pojedeme někam,“ navrhla tiše.

„Kam?“

„Někam ven.“ Sklopila oči a dívala se stranou.

Chtěl něco odseknout a říci, že může jet klidně domů a ona může také klidně jít domů za tím svým bráchou, ale průvodčí už na ně čekal. Jeli tedy společně tramvají a mlčeli.

Potom vystoupili na nádraží a ona sama koupila lístky. Vlak odjížděl za deset minut.

Napadlo ji, že udělala něco, pro co si jí už nebude nikdy vážit a přestane ji také mít rád. Bála se na něho podívat a dívala se tedy na černou podlahu chodbičky: na rozšlápnutý kelímek od piva u stěny vagonu a kousíček žluté pomerančové kůry.

„Znám to tam,“ řekla k té kůře. „Od nádraží vede alej a pak se musí přes železný most.“

Vlak sebou trochu trhl a pod nimi začala plynout světla, veliké množství světel, a v dálce nad střechami se otáčela neonová labuť a svítila rudá hvězda a pouliční lampy se splétaly do vánočních řetězců.

Spatřil v blízkém okně lidi, kteří spokojeně seděli za svým stolem, a napadlo ho, že lidé nejsou jen za těmi blízkými okny, ale také za každým z titěrně malých světýlek v dáli; kupodivu necítil závist, jen závrať z velikosti a z množství, a napadlo ho, že jsou vlastně docela sami uprostřed tolika světel, a chtěl jí říci: To je dobře, že jsme spolu. Anebo: Umřel bych steskem, kdybych měl jít teď sám naší ulicí. Ale vzal ji jen za ruku a mlčel.

Za oknem přelétávaly jiskry a vlak rychle vletěl do černých polí a zastavoval se a opět se rozjížděl a kolem nich přecházeli lidé, a jemu se zdálo, že nejede nikam, že bude věčně stát na téhle černé chodbičce a držet ji za ruku.

Potom vlak zastavil v jejich stanici a oni se vydali starým stromořadím, pak přešli železný most. Cesta voněla vlhkem a zetlelým listím, ale vnímal ji málo. Pak si znovu uvědomil, že budou spolu, přitiskl ji k sobě a řekl: „Mám tě rád!“

Usmála se ve tmě a šli dál, trochu se motali mezi stromy, až se v dálce začala míhat opuštěná světla a oni šli rychleji a báli se trochu chvíle, kdy dojdou.

Nad vchodem hotelu oprýskával černý havran, podívali se na něj nerozhodně a potom vstoupili.

Vrátný seděl ve své kukani, spal, hlavu položenu na desce, vedle něho trčelo patnáct prázdných skobek.

Dívali se na červený běhoun, který splýval po schodech, a mysleli na to, že přece jen je příjemné mít střechu nad hlavou a být si blízko a dotýkat se dlaněmi a ústy a těly.

„Můžeme to zkusit ještě naproti,“ řekla.

Potom se zase vraceli nazpátek po železném mostě a starým stromořadím.

Zalykala se mlhou.

Zastavili se pod vysokým kaštanem. Byla tu docela tma. Toužila, aby ji líbal. Měla horké rty a chvěla se chladem. Na nádraží, v tmavé čekárně, hlučně chrápala cikánka. Ale venku na nástupišti vlhla opuštěná tmavá lavička. Sedli si na ni.

Na zadní koleji se pomalu míhaly nákladní vagony. Lokomotiva pískla a kola rozeznívala kolej. Červená světla zářila v mlze.

„Máš mě rád?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ řekl.

„Jsi šťastný, když jsme spolu?“

Od vechtrovského domku se kolébal modrý železničář s lucernou. Posvítil si na ně. „Jestli čekáte plzeňáka,“ řekl podezíravě, „tak už odjel před hodinou.“

Mhouřili neochotně oči.

„Ne,“ odpověděl on. „Nemáme jen kde spát.“ Na vteřinu oba podlehli bláhové naději.

„No jo,“ zabručel modrý muž, „s noclehárnama je potíž.“ Vytáhl z kapsy stříbrné cibule. „Příště vám to jede ve čtyři patnáct.“

Šoural se ke skladišti. Myslel na to, že on kdysi také tak sedával po lavičkách.

„Řekni, jsi alespoň maličko šťastný?“ zeptala se.

Zůstali tu tak sami na pustém nádraží. Ještě nikdy tolik netoužili po sobě.

Chtěl jí říci, že ji má rád a že vůbec nezáleží na tom, kde jsou téhle noci, chtěl jí říci, že je to divné, že mohou být spolu uprostřed tolika lidí, kteří nejsou spolu, a uprostřed světa, který není spolu.

Objali se.

„Jsem moc šťastný.“

„Já taky,“ řekla.

Ze skladiště vyklouzl železničář. Neviděli ho však. Zhasil opatrně lucernu a potom se kolébal tiše kolem nich nazpátek do svého domku.

(1957)