Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zeměměřičská povídka

1. Dům

Věděl jsem jenom jméno ulice a číslo domu, víc mi můj přítel geodet, který mi místo opatřil, říci nemohl, neboť v městečku sám nikdy nebyl. Dům určitě najdu, prý je hned u náměstí, přepych však čekat nesmím, zeměměřiči bývají šetrní, značnou část jejich příjmů tvoří nocležné, stravné, odlučné a podobné příplatky, kdyby je měli opravdu vydat za noclehy a stravu a měli být pět dní v týdnu odloučeni, práce by pro ně ztratila i tu poslední přitažlivost. Proto se snaží získat ubytování, které je laciné.

Vezl jsem si tedy s sebou nejen pokrývku a polštář, ale i nádobí, umývadlo, ponorný vařič a také lampu opatřenou dvěma čelistmi, které umožňovaly na cokoliv ji přichytit.

K rozhodnutí, abych nastoupil jako zeměměřičský pomocník, mě nepodnítila četba Zámku, i když Franz Kafka patříval mezi mé oblíbené autory, ale dopis, který jsem obdržel od úřadu, jenž se zabýval mým sociálním zabezpečením. Dopis měl pouhé čtyři řádky: V příloze Vám vracíme podklady, které jste předložil s žádostí o sociální zabezpečení umělců, s tím, že není možno jednoznačně prokázat, že se jednalo o příjmy z umělecké činnosti.

Z dopisu plynulo, že úřad nadále nehodlá moje psaní považovat za uměleckou činnost a nepovede mě tedy mezi svými pojištěnci.

Vlídná úřednice, kterou jsem znal už mnoho let, mi vysvětlila, že nejsem sám. Do úřadu nastoupil nový ředitel a rozhodl se zrušit pojištění všem takovým, jako jsem já.

A to je zákonné jednání? A kdo to vlastně jsou takoví ti, jako jsem já? Úřednice přešla moje nevhodné otázky a sdělila mi ještě, že nový ředitel se jmenuje Král, nejlépe udělám, budu-li jednat přímo s ním.

Jednat s ředitelem se mi nechtělo. Zdálo se mi, že se nic tak hrozného nepřihodilo. Do důchodu mi zbývaly už jen dva roky a několik týdnů, pokud je ve zdraví přežiju, snad těch čtyřicet let, kdy jsem byl řádně pojištěn, postačí, abych o důchod nepřišel.

Ale přítel právník mě vyvedl z omylu. Vysvětlil mi, že pokud nebudu v řádném pracovním poměru aspoň jeden jediný den během dvou let, jež předcházejí důchodu, budu mít stejné nároky, jako bych nebyl zaměstnán nikdy – tedy žádné.

Těch čtyřicet let se promlčí?

Jeden jediný den, řekl, a už tvůj nárok obhájím.

Na jeden den, to jsme věděli oba, mě nikdo řádně nezaměstná.

Abych aspoň o chvíli zdržel nástup do svého nového zaměstnání, začal jsem obhlížet náměstí. Jeho prostornost svědčila o velkorysosti pánů z Mrdic, kteří město před sedmi sty lety zakládali. Od místa, kde jsem stál, se prostor trojúhelníkovitě rozšiřoval, asi ve dvou třetinách se tyčil zpola zakryt staletými lipami barokní chrám. I ze vzdálenosti, z níž jsem stavbu pozoroval, mi nemohlo uniknout, že působí stejně omšele jako ostatní domy. Hned před chrámem na prostranství, kde se v minulosti zřejmě konaly trhy – město, jak jsem si přečetl ještě doma, proslulo velkolepými koňskými trhy – umístili, s citlivostí příznačnou pro vkus současných otců města, autobusové nádraží. Za vzdálenější frontou (...)

(......)