Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Slovo autora.

Neúprosná smrt mi vyrvala mou drahou manželku, s níž jsem strávil skoro třiadvacet let svého života.

Krátce po této ráně, již osud mi zasadil, zavřelo se nad moji hlavou páté desítiletí mého pozemského pobytu.

Obou těchto přiležitostí použili moji příznivci a přátelé, aby mi osvědčili svoji soustrast, pokud se týče svoji sympatii, aby mi projevili srdečná přání svoje na prahu stáří.

Poskytli mi útěchy v skormouceni, podali mi důkazy lásky a přízně, připravili mi počtu, již jsem jistě nezasloužil. Byl jsem hluboce dojat těmito projevy, a moje síly a můj skrovně měřený čas nestačily, bych osobně každému se poděkoval.

Dostal jsem skoro osm set dopisů Nevidím, si jiné pomoci, než poděkovati se všem vůbec a každému zvláště tímto úvodem do nového svého díla, jež věnuji s té duse všem těmto svým drahým příznivcům a přátelům, a prosím je, aby je laskavě přijali, jako že jsem je psal, jak srdce mě vedlo.

Domnívám se dojista správně, že projevy tyto, pocházející namnoze od osob, které mne osobně neznají, platí v prvé řadě spisovateli, i čerpám z nich tu blahou útěchu, že jsem nepracoval darmo, že mi bylo porozuměno, a že skromná slova má nalezla ohlasu v mnohých srdcích. Hlásal jsem lásku, a láskou mi bylo odpověděno. Může-liž se člověku dostati větší odměny? Přimlouval jsem se za zásadu, že v člověku každém, byť i chyboval, jsa slabým tvorem, vězí přece něco jiného než dravá šelma, ba i v těch malých a zhrzených že dřímá jiskra božstva, a moji čtenáři, moji přátelé a příznivci, velcí páni a skromní neznámí, přišli mi stisknout ruku, a moje slzy kanuly na bílé ruce i na mozolné dlaně. A troufám, že jest nad námi všemi nekonečná dobrota, jež požehná všem, kdož vzpomněli na mne. Po větší poctě nebažím, mně stačí zplna láska, již jste mi projevili, a jsem hotov říci každou chvíli: Pane, propusť služebníka svého…

Věnuji tuto knihu v první řadě svým drahým spoluobčanům plzeňským, v jichž středu žiji pětadvacet let, a kteří mi osvědčili svoji přízeň a své sympatie měrou takovou, že moje srdce právem jest naplněno hrdosti. Věnuji ji slavnému okresnímu zastupitelstvu obce, spolkům i Besedám, najmě Dělnické, společnostem přátel a milých druhů, v nichž trávíval jsem chvíle zotavení, spanilomyslným dámám, z nichž každá ví, že k ní se nesou slova díků mých; věnuji ji veškerému obyvatelstvu tohoto města, v němž žiji, a které přirostlo k duši mé.

Věnuji ji dále všemu lidu pošumavskému, z něhož jsem vyšel; věnuji ji matičce své, svým bratrům a sestrám, svým chudičkým příbuzným; věnuji ji všemu obyvatelstvu královských měst Klatov, Sušice, Strakonic, Písku a Kašperských Hor, v nichž trávil jsem zlaté svoje mládí, a v nichž dosud mi žiji četní přátelé.

Věnuji ji památce odešlých učitelů svých i těm, kdož dosud žijí, pana šk. radovi Zahradníkovi, R. Ningrovi a B. Ardeltovi, čítaje v počet jejich ty, jichž literární díla mi byla přípravou v mém úkole, v první řadě z těchto mému drahému Adolfu Heydukovi a Václavu Vlčkovi.

Věnuji ji všem obyvatelům této země, své drahé vlasti — neváhám výslovně, říci, — bez rozdílu národnosti, nebot vím, že přes dočasnou rozkvašenost nadejdou doby míru, kdy pomine dělící nás nedorozuměni.

Prosím všecky, aby, třeba se čtouce tu a tam zasmáli, všimli si pilně, co v té knížce vážného, a komu dáno, ať pomáhá… pomáhá, slovem i skutkem.

Kdož mi podali teplé ruky své, občerstvili mě. Bílé jíní se sype na stárnoucí hlavu, avšak není ještě dovršen úkol můj, a duch i duše nesestárly, protože nemám příčiny zoufat nad světem a nad lidmi.