Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Jak ten domek vypadal, a jací byli jeho obyvatelé.

Nazejtří po právě vylíčeném výjevě v bytě pana professora Koudelky ubíral se týž pán ve společnosti obuvníka a domácího pána, pana Hadraby, směrem k Polední ulici, podívat se na dům, jenž měl přejíti do vlastnictví prve jmenovaného pána. Kráčeli hrdě druh podle druha, zabráni jsouce do svých myšlének. Professor cítil, že vznešenosti mu přibývá, a švec vypadal jako člověk, s jehož beder se svaluje velké břemeno.

Švec se dával chvílemi do obvyklých svých živých výkladů. »Hlavní věc,« pravil, »je vzduch! Kde je vzduch, vašnosti, tam panuje zdraví. To je známá věc, již žádný rozumný člověk nepopře. A vzduchu budete mít, vašnosti, jako žádný člověk v celičkém městě. Od západní strany, která není zastavěna, se vám ho budou valit proudy ve dne v noci, a jaký vzduch! Přímo od polí, se vší vůní klíčícího, kvetoucího a dozrávajícího obilí. To stojí za tisíc zlatých, jako ta voda ze studnice. Tu vodu a ten vzduch kupujete, nad to vědomí, že vám nemá kdo co poroučet, domek sám dostáváte nádavkem zdarma. Je to, čemu se říká znamenitý kšeft.«

Professorovi, přes to, že nespatřil dosud domek, o jehož zakoupení běželo, se podobalo skutečně, že udělal takový ›kšeft‹, a povznášející sebevědomí, že v jeho žilách proudí krev věhlasného obchodníka, jenž dovede pochytit za pačesy naskýtající se mu příležitost, vykouzlilo mu na rty spokojený úsměv.

»Nu,« prohodil ledabyle, »věc ještě není ukončena.«

»Jakže, vašnosti? není ukončena?… vždyť jsem už dostal závdavek! Už je to, ba, už jako byste měl dům v kapse!«

Za těch a takových řečí došli do Polední ulice. Nedlážděná, špinavá třída, jejímžto středem tekly kalné, stavící se splašky v otevřené stoce. Dvě řady domů starých a nových, některé dosti úhledné, s pěkným průčelím, jiné ubohé, s opadávající omítkou, o nizoučkém přízemku, jako do země zaražené, všecky, vyjmouc dva nebo tři o dvou patrech, toliko jednopatrové, směsice různých barev, ponejvíce účinkem sazí ztemnělých; vše zahaleno do chmurného pláště listopadového odpoledne, těžkého, vlhkem nabobtnaného. Nade vším klenulo se šedé nebe, po němž táhly chuchvalce rozplízajících se mraků, jež na pohled se dotýkaly nízkých komínů. Na nerovných chodnících nahromaděné bláto vyhýbalo se kráčejícím jich noham jako slizký, kluzký hlen. Nálada k zoufání, než v panu professorovi neudusila bodrosti.

Stanuli u kteréhos domku, nejmenšího snad ze všech. Podobal se na vlas hromadě špinavou žlutí natřené hlíny, z níž vyzíralo pět menších, poloslepým sklem zakrytých otvorů; šestý otvor předstovovaly dvéře vedoucí na ulici, spukřelé, popraskané, s nichž nátěr se skoro docela setřel a stekl.

Švec stanul u těchto dveří.

»Tu jsme,« pravil, a jakás vítězoslavná hrdost zatrůnila se na jeho zažloutlém obličeii; »tohle bude váš dům, pane professore. Až ho upravíte, bude vypadat jako pouzdérko na zlaté hodinky.«

Vešli do tohoto nastávajícího pouzdérka. Kráčeli po dláždění z cihel, měkce se bořily nohy (...)

(......)