Karel Kryl

PŮLKACÍŘ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Timur a jeho parta (1990-1992)

 Demokracie rozkvétá,
 byť s kosmetickou vadou.
 Ti, kteří kradli po léta,
 dnes dvojnásobně kradou,
 ti, kdo nás léta týrali,
 nás vyhazují z práce -
 a z těch, kdo pravdu zpívali,
 dnes nadělali zrádce.
 
 Demokracie
 

 

Když jsi v Listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali tě. Legenda KAREL KRYL se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit?

V první chvíli nádherný, samozřejmě. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat - například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř.

 

Něco takového se ti stalo?

Ano. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. Podobně jako král, ke kterému nikdo nesmí, se stává výjimečným. V té chvíli vzniká z člověka pomník. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.

 

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi.

Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji. Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prapor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji anebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám - ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

 

Shrňme to: bylo třeba rozbít pomník Karla Kryla, který v téhle zemi kdysi vydal jednu desku a potom dvacet let nesměl. Který stejnou dobu mluvil z rozhlasu, ještě rušeného, s minimální odezvou lidí, co se odvážili psát. Přesto, když se vrátil, nalezl legendu. A začal ji úmyslně bourat. Nezlob se, ale to nedává smysl.

Naopak. Dostal jsem se do pozice, v které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulární věci - a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale jako normální člověk.

 

Není celé to bourání pomníku poněkud samoúčelné? Nebuduješ si image malého zlého muže?

Proč samoúčelné? Sám jsi řekl, že bourání pomníku nedává z praktického hlediska smysl. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.

Image si nebuduju, protože to nemám zapotřebí. Skutečně ne. Pouze opisuju z rozhovorů lidí, s kterými se setkávám. A reaguju na různá oficiální, polooficiální nebo téměř oficiální prohlášení. Konfrontuju si vox populi s vox Dei. V uvozovkách. Vox Dei - tím myslím hlas mocných, který namnoze není hlasem lidu. Moje funkce není vzhledná - ale nevzdám se jí, ani za cenu přátelských nebo sentimentálních vztahů, které tu jsou z minulé doby.

 

Mnoha lidí ses dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle knížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že ses zbláznil.

Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou vítěznou stranou - vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě: byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na náměstí SNP, na balkoně Melantrichu...

 

S Karlem Gottem, pokud si pamatuju.

Nikoliv. Karel Gott tam byl se mnou. Ale to je jedno, na tom už dneska nezáleží. Byl jsem požádán, jestli Karel Gott smí se mnou zpívat hymnu. Ale to nechme, to není podstatné.

 

Pokračuj, prosím.

Byl jsem předurčen k tomu, abych se stal praporečníkem nebo jakousi galeonovou figurou, která je na lodi na prodlouženém kýlu a proráží cestu dopředu. Ale tím jsem se nestal - a jenom částečně z vlastní volby. Zpočátku jsem dost dlouho srážel kufry a držel krok, v obavě o mláďátko demokracie nebo - aby to neznělo tak pateticky - o mláďátko společenského pohybu. Z toho jsem velmi brzy vystřízlivěl.

 

Odkdy?

Řekněme od toho nešťastného a pomýleného vystoupení s Karlem Gottem. Považuji je za velkou politickou chybu - v té době to bylo samozřejmě z nadšení. Byl jsem ochoten eliminovat svou ješitnost, své výhrady - aby se pohnulo dobou. Ale bylo to ode mne naivní. Záhy nato se začaly objevovat první příznaky a důkazy, že vše není tak, jak jsem si představoval. A že si to jinak představovala spousta dalších lidí, kteří tou dobou hýbali.

 

Prý ses urazil, protože ti nikdo nenabídl žádnou funkci.

Ta nabídka tu byla. Mohu ji doložit, můžeme o tom diskutovat - ale nemám chuť. Dnes už to není důležité.

 

Jisté věci sis představoval jinak. Například?

Od začátku jsem tvrdil - v mnoha soukromých i novinových rozhovorech -, že nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus. Nemluvím o kolektivní vině - existuje mnoho velmi konkrétních lidí, kteří jsou fakticky odpovědní za stav této země. A kromě Štěpána, který si demonstrativně odseděl pár měsíců, nebyl potrestán nikdo.

 

Co jsi navrhoval? Oprátky a telegrafní sloupy?

Vůbec ne. Existuje krásnej příběh v knížce Hrabě Monte Christo. Pan baron, co utekl s kasou, se dostane do římského podsvětí, do takové malé kobky, které říkají hotel. Pan baron chce něco k jídlu - a oni mu přinesou husičku, na zlatém tácu. Za sto tisíc - a pan baron ji nechce. Zdá se mu moc drahá. Za několik dní znovu chce jídlo. Dopředu upozorňuje, že kachničku nechce, že by si dal kus chleba. A nakonec za něj zaplatí sto tisíc, protože ve vězení jsou jednotné ceny.

Takhle nějak bych si to představoval. Ti hoši, kteří si dvacet nebo čtyřicet let kradli, by všechno vrátili do poslední korunky. Sami a rádi. Žádné vězení, kdepak, hotel!

 

Hm, to je dost krylovský nápad. Myslíš to vážně?

Dobře, nemuselo se to stát přesně takhle. Ale k potrestání viníků mělo dojít. Bohužel se na to zapomnělo. Domnívám se - nevím to jistě -, že nikoliv náhodou. To se nepřímo potvrdilo, když vznikly staronové struktury. V té chvíli už bylo pozdě.

 

Nejsem si jistý, jestli máš pravdu. Možná to opravdu líp udělat nešlo.

Proboha, vždyť byla revoluce - i když něžná a sametová. Při revoluci se dělají revoluční činy. Když to všechno začalo, tak ti hoši, kterých se to týká, seděli doma a báli se o krk. V tu chvíli by rádi vrátili - aspoň část toho, co nakradli. Ale pak zjistili, že stačí připíchnout trikolorku, zanotovat s Krylem hymnu - a všechno bude dobré. To je moment, o kterém mluvím - kdy už bylo na rozumné a spravedlivé vyrovnání pozdě.

Je pravda, že revoluce požírají svoje děti. Ale je mnohem horší, když děti sežerou vlastní revoluci.

 

Máš pocit, že revoluce byla spiknutím nějakých vyšších sil?

To je příliš silné slovo. Ale mám svoje pochyby. Čím dál víc si myslím, že věci se měly trošku jinak, než se nám zdálo. Možná se pletu.

Nechci nikoho zranit. Nepopírám, že svou roli hrála i naivita, dobré úmysly - ale na výsledku to nic nemění. Vždycky jsem tvrdil: Nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus.

 

Možná to bylo dobré z ekonomické stránky? Staronové struktury měly kapitál a mohly začít podnikat. Pro hospodářství to asi bylo velmi prospěšné.

To je poťouchlá, zavádějící, nepřístojná a irelevantní otázka. Na to jsem velmi citlivý. O čem mluvíme? O plných korytech? Není důležité, do jaké míry to prospělo plným či prázdným talířům. Může existovat totalitní diktatura, kde se lidem vede dobře. Ale já mluvím o zločinu a trestu. Samozřejmě že máš v jistém smyslu pravdu. Ale co to udělalo s duší národa? S jeho myšlením? Tím, že se jeden zločin nepotrestá, se pouze vytváří půda pro další zločiny.

 

Takže bývalí funkcionáři si měli své peníze nechat na zahraničních kontech?

Nepochybně si jich tam také mnoho nechali. Ale o tom nemluvme. V jistých situacích není míra blahobytu důležitá. I králíci mohou být velmi dobře živeni. A stejně je nakonec sníme. A kdo se má líp než prase na krmníku? Jenže - krmíme ho za účelem. A domnívám se, že ten účel není pro prase nijak zvlášť příznivý.

 

Vraťme se do doby po převratu. Mnoho lidí ještě žije v euforii z vítězství, ale ty už píšeš svůj první známý porevoluční text: Timur a jeho parta.

Věř mi, že se mi do toho nechtělo. Tušil jsem, že z toho bude průšvih. Ale bylo třeba to říct. Naprosto jasně - a ne už jen přátelsky kopnout do holeně. To už jsem zkusil předtím, písničkou Někdo jiný sklízí to, co jsme zaseli - ale nezabralo to. Uvědomil jsem si, že došlo k jakémusi podivnému patu. Velmi pěkně to řekl v jedné svojí písni Karel Plíhal: Co jsme si, to jsme si, sejdeme se na schůzi Občanského fóra. Ale to jsme znovu u staronových struktur.

 

Co je to "staronová struktura"?

Lidé, kteří byli viníky, namnoze zločinci - a najednou jsou přičiněním vítězů v pozicích, kdy mají znovu šanci vést loutky. To vše završené dvěma volbami, z nichž ta první byla proti a ta druhá ze strachu. Bububu - jestliže ne, tak...

 

Myslíš, že to byl iracionální strach?

Ten strach byl racionální, protože tento národ byl vychováván ke strachu. Strach je vždycky ve své podstatě racionální. Setrvává v lidech, v obou národech - a dokonce je hýčkán a přiživován. Lidi pobuřuje, když někdo řekne vlastní názor. Říkají: raději ne. Mají strach. O tom to celé je.

 

Proč mají strach?

Nerad o tom mluvím. Mnoho lidí to zraňuje, cítí se tím dotčeni. Mám být tvrdý?

 

Ano.

Lidé si zvykli být poplatní jedné straně. Proplout ve chvíli, kdy mají jiný názor - ale na veřejnosti s ním hluboce nesouhlasí. To bylo v téhle zemi čtyřicet až padesát let. Lidé žili v poručnickém státě se zajištěním a byli zbaveni odpovědnosti sami za sebe. Nelze čekat, že tito lidé budou volit slabší stranu, která nemá šanci, že se dostane do koalice. Pocit, že musím mít silnou tu či onu stranu, vede ke stavu, kterému se v rozvojových zemích říká: přechodná diktatura směrem k demokracii. To nemusí být totalita - to je vláda silné ruky. Někdy se tomu říká vláda osvíceného panovníka - v uvozovkách.

Stejné to bylo v přístupu k urnám i k dělení státu. V této zemi nebyl vypěstován instinkt, který je ve starých demokraciích - totiž vědomí, že silná koalice automaticky tíhne ke zneužití moci. Svědčí o tom například Švédsko. Staré evropské demokracie mají v chování lidí zabudované cosi, čemu se říká politický instinkt. Tedy zhruba tento přístup: Ne, že bych tu stranu miloval, ale volím ji proto, abych omezil moc té druhé. Strana, která získá příliš mnoho moci, ji automaticky zneužívá ve svůj prospěch.

 

Mluvme konkrétně. Nemáš rád současnou vládu ani prezidenta. Je to tak?

Nejsem nepřítelem toho ani onoho politika, nemám a priori nic proti panu Havlovi nebo panu Klausovi. Koneckonců, ujme-li se pan Klaus šikovně své odbornosti, nemám nic proti tomu, co dělá. Pravděpodobně je dobrý ekonom, sice tomu nerozumím, ale říká se to. Zároveň však požaduju, aby na politické scéně byl muž podobné odbornosti a pokud možno silného vlivu, který bude pana Klause kontrolovat. Nemyslím tím nic zlého - bude politikem, který v případě neúspěchu pana Klause vyhraje v dalších volbách.

 

Myslíš třeba pana Zemana? Prý jste přátelé.

Ne, nejsme přátelé. Jen známí. A netvrdím, že pan Zeman je bezpodmínečně tou pravou alternativou. Zatím mě nepřesvědčil.

 

Co ti vadí na panu Klausovi?

Protestuji, když začíná svoji řeč slovy: Každý rozumný člověk v tomto státě přece ví, že... - tím odsouvá všechny, kteří s ním nesouhlasí, do pozice lidí nerozumných, polobláznů a politických idiotů. Každý rozumný člověk ví, že ráno vychází slunce. To beru. Ale ne všichni rozumní lidé musí mít stejný názor na ekonomickou reformu. Takhle se v demokracii neformuluje. Ve chvíli, kdy tohle slyším, se mi naježí chlup. To už jsme tu jednou měli. Nechci žít ve státě, kde takto mluví politici. Proto křičím - a riskuji, že mi bude nasazena psí hlava. Ale očekávám, že se popereme fér.

 

Trochu ti nahraju. Slyšel jsem, že ses dal k levičákům.

To se o mně říkalo už v emigraci. Neustále se žvaní o toleranci, ale nikdo ji neuplatňuje. Musím se umět pobavit jak s panem Slobodníkem, tak s panem Zemanem - ve chvíli, kdy jejich strana je legální. Střílet po nich nebudu, ale to neznamená, že se k nim dám. Pouze hodlám zjistit, co chtějí, protože s nimi možná jednou budu v koalici. Politici, kteří po sobě dneska střílejí, by měli mít v podvěsku mozkovém zabudováno, že možná budou jednou partneři v koaliční vládě.

 

V minulých třech letech jsi proslul také tím, že se hodně soudíš.

Tolik těch sporů zase nebylo. Ale je pravda, že můj právník je z toho někdy nešťastný.

 

Nejznámější byl tvůj soud kvůli Dopisům - s firmou pana Jandy.

Hodně se o tom psalo. Přitom podstata sporu je jednoduchá - nesouhlasím s tím, aby titul vyšel. Písničky jsem nahrál v roce osmdesát šest ve studiu Jirky Šimáka v Melbourne - se syntetickým rockovým doprovodem. Tenkrát to pro mě byl zajímavý experiment - ale nepovedl se. Dneska už se mi ty věci nelíbí. Nepřeju si, aby se album prodávalo. Nedělám to kvůli penězům - to bych jednal právě opačně.

 

Myslím, že sis soudem moc nepomohl. Všude se o desce psalo a díky tomu si ji koupilo mnohem víc lidí. Nebylo to celé jenom reklamní trik?

Bohužel, někdy mám také ten pocit. Deska se prodává velmi dobře. Pan Janda ji z prodeje nestáhl, ani když spor u městského soudu prohrál. Ale já z toho nemám ani korunu. Zdá se mi, že v této zemi právo jaksi nefunguje.

 

Proč se tedy soudíš? Není to zbytečné?

Jsem přece v právním státě - nebo aspoň v zemi, která se jím chce stát. Snažím se jednat korektně a slušně - a totéž vyžaduju od druhých.

Když o mně týdeník Reflex napíše tendenčně zpracovaný článek, použiv nepřesný citát z nezveřejněného článku, navíc vytržený z kontextu a doplněný záměrně špatnou interpretací, je to úmysl a útok na moji osobu. Musím se bránit a požadovat omluvu. Stejně tak týdeník Respekt napsal, že jsem na shromáždění za společný stát zahrál po vyzvání místo hymny Bratříčka - to je lež. Hymna je pro mě posvátná záležitost a nezpívá se na vyzvání, ale na závěr shromáždění. Bohužel, páni redaktoři neměli čas setrvat, odkvačili na pivo a neslyšeli, že jsem nakonec hymnu opravdu zazpíval. Možná že se ti to zdá jako maličkosti, ale mně tyhle věci vadí. Proto se bráním.

 

Zbývá ti čas na psaní?

Teď zrovna hodně přemýšlím o budoucnosti. A dělám na jedné větší věci, básni, ale o tom bych nerad mluvil. S písničkami je to horší. Za poslední půlrok jsem nenapsal ani jednu.

 

A písničky, které publikuješ?

To jsou častušky, nic jiného. Škleb nad tím, co v téhle zemi vidím. Zpupnost člověka, který měl hodně naděje - a teď je moc zklamaný. Připomíná mi to situaci, kdy jsem musel odejít ze Svobodné Evropy - protože jsem byl někde jinde. Teď chci odejít odtud. Tohleto není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje.