Jiří Kulhánek

BEZVĚREC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Simon koupil jen kulku do stehna. S námahou vstal a přikryl zbytkem pláště Bartkovo tělo. Pak si klekl a začal dávit. Těžko říct, zda kvůli bolestivému zranění nebo smradu z rozervaných střev. Poslední z jednotky - nováček - měl jen odštěpkem kamene škrábnutý spánek. Už na třetí pokus vstal a víceméně rovně zamířil k nejbližší díře ve zdi.

Za Bartkovu smrt nebylo koho proklínat ani ke komu se modlit. Nikdo z nás už v nic nevěřil, a tedy nic neproklínal. Tím méně Boha. I když jsme měli ten směšný název - Dobří služebníci Boží.

Sim pořád kontroloval, cože to měl k večeři, a ten nový myslím Richard - mu podle zvuků zvenku úspěšně sekundoval. A tak jsem jako jediný provozuschopný zamířil zkontrolovat hlavní oltář.

Podle našich informací se tady měla dnes v noci konat rituální oběť malé Terezky N., unešené z domova nesvéprávným otcem. Ten se podle všeho připojil k vyznavačům některého z těch nových módních božstev. To, co stékalo s mramorové desky, mohly být stejně dobře zbytky dítěte, toulavého psa nebo jahodového pudinku. Nicméně podle zápachu bych to na pudink neodhadoval. Na nějakou identifikaci už ale nebyl čas. To, že by zvuky střelby nepřitáhly něčí pozornost na byť i tak odlehlém místě, bylo silně nepravděpodobné. Raději jsem pomohl Simovi na nohy a vypadl z chrámu, který po našem zásahu vypadal spíše jako prodejna nuceného výseku.

Venku v boční ulici na nás mezi polorozpadlými činžáky čekala otřískaná nenápadná dodávka. Společnými silami jsme Bartka odvláčeli až k ní a naložili jej dozadu. Bylo třeba stáhnout všechna okénka, ale i tak mi zápach výkalů každou chvíli stáhl žaludek v bolestivé křeči. Zahleděl jsem se na ruce, které se mi vlivem přestálého šoku rozklepaly tak, že bych vám v mžiku namíchal džin-tonik, a řízení radši přenechal Simonovi.

"To jsme posrali, co?" konecně promluvil Sim.

"To teda jo," konstatoval jsem a hodil brokovnici dozadu.

"Chrr - hek," vyjádřil se také Richard, který se mezitím bezvládně sesunul na zadní sedadlo a puška mu přistála na břiše.

Praštil jsem sebou na sedadlo spolujezdce a pokusil se zavřít oči. Teprve teď jsem si všimnul, že mám obličej olepený něčí - snad mou - zaschlou krví. Po chvilce úsilí jsem zavřel přischlá víčka a navzdory škytání a hlasitým protestům vychladlého motoru téměř okamžitě usnul.

Škoda že ještě nevynalezli prášek proti snům...

Bylo nedělní odpoledne - jedna z nejotravnějších částí týdne. Dnes ale něco i mě - pavouka věčně zalezlého v temných zákoutích - vytáhlo na jarní slunce. Procházel jsem parkem a míjel skupinky lidí, kteří se snažili zpříjemnit si den a zapomenout. I já chtěl zapomenout - na svět plný krve a násilí, v němž stále větší moc získávalo několik náboženských šílenců, oznamujících pomalu každý druhý týden konec světa. Tomu se obvykle snažili pomoci několika desítkami kilogramů vhodně umístěné trhaviny. Zlaté časy hromadných sektářských sebevražd a zdvořile klepajících jehovistů. Současní sektáři vám v rámci šíření víry klidně vyrazili dveře a slovo boží do vás natloukli baseballovou pálkou.

V konečném důsledku bylo jedno, kterým směrem obrácený kříž ta či ona církev vyznává. Obzvláště když zprávy o zohavených obětech nočních mší uváděl hlasatel s obligátní náušnicí ve tvaru muří nohy.

Zrovna jsem míjel mladého taťku, vedoucího za ručičku svou ratolest (hotová maloměstská idylka, nebýt roztomilé černé bundičky s pentagramem na zádech), když z posprejované lavičky vstal uhrovitý puberťák v černém roláku. Chvíli se pokoušel udržet balanc. Pak vytáhl z igelitky rozmáchlým gestem perkusní revolver a přeskakujícím hlasem začal vyřvávat cosi o posledním soudu a slasti pekelných plamenů. Z očí mu přitom koukal do vymytého mozku implantovaný fanatismus a zabijácká dávka pervitinu. O důvod víc zalehnout za nejbližší strom.

Ostatní už také stačili zmizet a jen tak mimochodem zaujmout co nejvýhodnější pozorovací stanoviště - vždyť kdy něco podobného uvidí i jinde než v televizi.

Jen muž s děckem v náručí nebyl dost rychlý.

Feťák rozvážně zamířil. Nemohl netrefit. Zcela zřetelně jsem viděl čůrky potu stékající po obou aktérech dramatu, jen děcko vřeštělo, že chce vanilkovou zmrzlinu. Pak se ozval výstřel.

Kulka zasáhla hlavu ječícího haranta a se zmenšenou silou projela ramenem jeho otce. Zabijákovi to zřejmě nestačilo, vytáhl z tašky kuchyňský nůž a už vůbec neovládaje své pohyby spadl na bolestí a hrůzou řvoucího muže.

A já se jen díval. Oči mne nepříjemně pálily. Nedokázal jsem ani mrknout a srdce mi bilo ve stále divočejším rytmu. Ozvalo se zběsilé zavrčení plné bezmocného vzteku z mého hrdla. Věděl jsem, že od tohoto okamžiku už nikdy nebudu jen pozorovatel.

Hučení krve ve spáncích. Vyskakuju na nohy a utíkám. Dychtivé oči přihlížejících pálí do zad. Záblesk dlouhého nože mizí v útrobách. Mumlání šílených, nesmyslných slov.

Přeskakuju mrtvolku s roztříštěnou hlavou a uklouznu po rudém trávníku.

Konečně jsem tady.

Prsty jsem zaryl do husté mastné kštice a odtrhl to šílené zvíře od jeho kořisti. Těžká bota přistála na jeho čelisti. Zaslechl jsem zřetelné křupnutí a jeho tvář zkrášlil úsměv, který mu nejspíš odstraní až plastický chirurg s dlátem. Feťák sice vzápětí zhasnul, ale já už v té chvíli nedokázal přestat. Kopal jsem a bušil do té kvičící trosky, dokud mě něčí ruce neodtrhly. Hlouček přihlížejících se tvářil stejně dychtivě a prázdně jako před chvílí a mě náhle osvítilo hrůzné poznání - z celé téhle bandy jsem byl jediný opravdový člověk.

Dál si toho moc nepamatuju. Jen houkačky přijíždějících sanitek a policie. Sice jsem - patrně v rámci prevence - schytal pár ran obuškem, ale nakonec si mě naložila sanitka a ne anton. Ačkoli jsem nic necítil, měl jsem do hloubky pobodaná a rozdrásaná zápěstí. Při pohledu na jehlu kapačky mizející v žíle jsem konečně odpadl.

Ty sny bych přál jen velice omezenému kroužku nepřátel. Cesta z nemocnice do řad D.S.B. pak byla velice krátká. Když jednoho dne ohlásila sestra návštěvu, nenapadl mě samozřejmě nikdo jiný než policie. Vklouzl jsem do naškrobených a dezinfikovaných prostěradel a začal se potit. Podle toho, co jsem vydoloval z doktorů a sestřiček, ležel ten vraždící sektář na vedlejším oddělení a po tom kopanci do hlavy se zmohl jen na nesrozumitelné blábolení a dělání do plenek. To vypadalo i s polehčujícími okolnostmi na takové dva roky nepodmíněně.

Do pokoje vplula vůně orchidejí, následovaná síťovkou ovoce. Policie naneštěstí zvyky nezměnila. To jen příbuzní vedle ležícího pacienta dorazili na pravidelnou banánovou misi. Z bandy uvřeštěných vnoučat se vymanil nenápadný človíček ve zváleném baloňáku a přistoupil k mému lůžku: "Dobrý den, pane Oto, já jsem inženýr Frýb z D S.B." Osudová slova.

Mou úlevu předčilo jen mé překvapení. D.S.B. pro mne představovali jen jakousi samaritánskou organizaci, kydající na hlavním nádraží šlichtu do plastikových misek bezdomovců, a Frýba jsem znal z občasných televizních diskusí. Takže když jsem se dověděl, že jen díky jejich vlivu jsem unikl zájmu policie, ochotně jsem přijal nabízenou "humanitární brigádu". Dovedete si jistě představit, jak jsem se tvářil, když jsem místo naběračky a kotle polévky vyfasoval brokovnici a padesátku nábojů...

Zaskřípaly brzdy a záplava světel probodla víčka. "Domove, sladký domove!" zaskřehotal Simon a šťouchl do mě.

Konečně venku z té žumpy vzpomínek. Takový retrospektivní sen dá jednomu pěkně zabrat. Odlepil jsem se od propocené sedačky. Stáli jsme před šedivou budovou D.S.B., ztrácející se za clonou deště. Bledá světla neonového kříže před hlavním vchodem jí dodávala přitažlivost márnice.

Protlačili jsme se hloučkem houmlesáků, čekajících na odvšivení a nocleh, a jako obvykle mezi záchvaty astmatického kašle odříkávajících svou litanii, sestávající z hlášek, kde kdo co šlohl, střelil či vypil.

Dědkovi s dlouhým žlutavým plnovousem zaskočil hlt z lahváče a spěšně couvl, sotva mě zmerčil. Podle toho, co jsem spatřil v odrazu kaluže, ani nebylo divu. Husté mrholení mi po obličeji rozmazávalo zaschlou krev s kamenným prachem do hrůzostrašné masky. Něco mezi mejkapem pouliční šlapky a válečnými barvami indiánského náčelníka.

Vešli jsme samozřejmě bočním vchodem. Bohužel na nás nečekaly žádné výtahy do podzemních prostor se supermoderním vybavením. Dodnes mám v živé paměti, jaké zklamání jsem zažil, když se Frýbovi povedlo získat mne pro svou věc a já poprvé vstoupil do těchto prostor. Ne že by organizace byla tak chudá. Peníze a vliv jí chyběly ze všeho nejméně. Inkognito je ale inkognito.

Teď jsem vzal zavděk sprchou s otřískanými kachlíky, potrhaným závěsem a zelenou plísní v rozích. Moji dva kolegové mezitím zmizeli na ošetřovně.

Zatímco ze mne vlažná voda z chrchlající růžice smývala nánosy špíny, které oblečením prosákly až na kůži, rozhodl jsem se pěkně po anglicku zmizet. Ačkoli je D.S.B. organizací nezávislou a z větší části nelegální, kvete zde, jako ostatně všude, kde je aspoň jedna otáčecí židle a psací stroj, nezřízená byrokracie. Právě teď jsem ze všeho nejméně toužil po vyplňování formuláře se třemi kopiemi. Najednou mi kromě postele začalo být všechno jedno. Tohle už opravdu nedokážu moc dlouho snášet. Nejdřív Matěj, pak David a teď Bartek. Samí dobří kluci. Buďto za mně tohle dilema vyřeší nějaký fanatik s kudlou, nebo mu ušetřím námahu a skončím to sám.

Alespoň trochu jsem očistil potem a výkaly páchnoucí kabát a neomylně, jako střelka kompasu k severu, zamířil k automatu na kafe. Stačil jediný nacvičený kop do bočního panelu a vypadl malý plastikový kalíšek se smrtící dávkou kofeinu a asi pěti cukry. Horká tekutina pálila do prstů a ještě více v krku, ale vrátila mne do života. Rázným vykročením do sychravé noci - či spíše mlhavého rána jsem zažehnal kofeinový šok a ve zhruba bdělém stavu doběhl na tramvaj.

Nerudný tramvaják mě probudil a vyhodil až na konečné. Neodpustil si přitom pár slov konstruktivní kritiky na téma smradlaví ožralové a zkurvení feťáci. Neměl jsem sílu ani se za ním otočit.

Téměř starožitný klíč zarachotil ve dveřích činžáku z minulého století. Ještě než jsem vstoupil dovnitř, zahlédl jsem v okně povědomou siluetu - Vonásková - ta bába snad nikdy nespí. Tentokrát jsem bohužel neměl dost síly na zběsilé dusání po chodbách, aby si zase měla partajím na co postěžovat. Opatrně jsem překročil několik injekčních stříkaček a nějaké hadry. Každý krok po točitém schodišti k mému bytu mně stál kousek života.

Pak už jsem stál před okopanými dveřmi. Za nimi se nacházel brloh, jemuž se, poté co mi jej D.S.B. přidělilo, snažím říkat domov.

Probudil jsem se ráno asi ve dvě odpoledne. Na rohožce. Boty pod hlavou. Žádné velké překvapení.

Minule jsem se našel ve vaně a celý den pak nemohl pohnout krkem, otlačeným od plechové hrany,

Chvíli jsem se bezcílně potloukal po bytě a vrážel do krabic a beden, jimž poněkud eufemisticky přezdívám nábytek. Pak jsem našel kafe. Přímo jsem cítil, jak s každým dalším douškem ustupují cáry nočních můr, prolínajících se s realitou včerejška. Od jisté doby se, mi s občasnými aktualizacemi zdávají neustále tytéž sny. To ovšem nikterak nesnižuje jejich hrůznost.

Podle snáře po babičce mě čeká buď brzká a značně nepříjemná smrt nebo výhra v lotynce. Asi budu muset začít sázet, aby bylo z čeho vybírat.

Sklony k cynismu a sebevraždě mám pravděpodobně jako nemoc z povolání, napadlo mě cestou do koupelny. Seškrabal jsem ze sebe oblečení a rovnou je zařadil do kategorie III = pytle na odpadky. Vypadalo teď jako rekvizita z reklamy na prací prášek s obsahem H2S04.

Znovu jsem se osprchoval, oholil, přelepil povrchové ranky náplastí a vyhrabal celkem slušný ohoz z kategorie II. a I. - koše na prádlo a hromady šatů v rohu koupelny.

Zrovna jsem si nazouval boty, když jsem zpozoroval cosi na podrážce. Kousek lidského skalpu. Ještě jsem stačil oškrábnout blonďatou kštici o okraj záchodové mísy, než jsem za ní poslal na exkurzi i obsah žaludku.

Tak fajn, ještě jsem člověk - ujistil jsem se, i když z oprýskaného zrcadla nad umyvadlem hleděla spíše jen kůží potažená lebka s horečnatýma očima. Spláchl jsem a zamkl byt.

Na chodbě jsem ještě pro formu kopl do přezůvek před bytem babice Vonáskové. Minule jsem se o sobě z druhé či třetí huby dozvěděl, že jsem nejspíš prznitel dětí, vařič drog a mezinárodní terorista. Typický rukopis paní Vonáskové. Ale ostatně nějaké krytí mít musím.

Venku čekal jen další pošmourný podzimní den. Mlha byla prosycena vůní tlejícího listí a ještě něčím, co mi připomnělo, že jsem od včerejšího odpoledne nic nejedl. Stánek s párky v rohlíku. Vzal jsem si hned dva a z vedlejší budky jako dezert pár výtisků různých novin. Málem jsem se kvůli nim blíže seznámil s několika sloupy, ale než jsem došel k budově D.S.B., pročetl jsem je všechny.

O včerejším incidentu psali až na desáté straně v regionálních zprávách. Tak, jak jsem předpokládal.

V ruině kostela sv. Augustina se včera v nočních hodinách odehrálo další dějství boje znepřátelených sekt. Daní nejvyšší zaplatilo devět členů Církve božího plamene, avšak podle neověřených informací se na místě našly stopy krve dalších dvou obětí.

Nic víc a nic míň. Podle toho, jak znám Frýba, už ty "další oběti" - holčička a Bartek - nejspíš dávno vyletěly komínem. Bezdomovcům bylo možná chvíli ve společné noclehárně kapku horko.

Pak mě na zadní straně mezi ostatními inzeráty praštila do očí pozvánka na besední kroužek (tak se teď říká zcela legálním vymývárnám mozků), organizovaný Církví božího plamene ve spolupráci s D.S.B. V mozku mi náhle praskla už dlouhou dobu přepínaná struna a mně začaly pomalu docházet souvislosti.

Jako ve snách jsem překročil plastikovou láhev od okeny a kupu hadrů, z níž se vyklubal spící somrák.

Když jsem projížděl svou kartu nenápadnou čtečkou kódu u bočního vchodu, měl jsem pocit ne nepodobný pocitu telete přede dveřmi masokombinátu.