Astrid Lindgrenová
překlad: Jarka Vaňková

BRATŘI LVÍ SRDCE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ukázka z knihy

Po chvíli ticha Jonatán řekl: "Suchárku, musím ti něco říct."

V tu chvíli jsem dostal strach, protože když říkal něco takhle, chystal se určitě říct něco smutného.

"Co mi musíš říct?" zeptal jsem se.

Pohladil mě ukazováčkem po tváři. "Neboj se, Suchárku... ale pamatuješ se, co říkal Urban? Jedno jediné ožehnutí Katliným plamenem může člověka zabít nebo ochromit, pamatuješ, jak to říkal?"

"Ano, ale o tom teď už nemusíme mluvit." řekl jsem.

"Musíme, protože..." řekl Jonatán. "Protože když jsem před Katlou utíkali, trošku mě taky oheň ožehl."

Celý den mě srdce bolelo ze vší té hrůzy a trápení, ale neplakal jsem. Teď ze mě pláč vyrazil jako výkřik.

"Proč musíš umírat zrovna teď, Jonatána," brečel jsem.

A pak Jonatán řekl: "Nemusím umřít, ale radši bych umřel. Už nikdy se nebudu moct pohnout."

Vysvětlil mi hroznou moc Katlina plamene. Když nezabije, způsobí něco ještě horšího. Něco v člověku porouchá tak, že ochrne. Nejdřív se nic nepozná, ale pomalu a neodvratně se to vkrádá.

"Teď můžu už pohnout jenom rukama," řekl. "A brzy už ani to ne."

"Ale nemyslíš, že to přejde?" zeptal jsem se a brečel jsem dál.

"Ne, Suchárku, nikdy to nepřejde," řekl Jonatán. "Jenom kdybych se dostal do Nangilimy."

Jen kdyby se dostal do Nangilimy, teď jsem všechno pochopil! Zase mě chce opustit, už jednou zmizel do Nangijaly beze mě...

"Už ne," křičel jsem, "nesmíš jít do Nangilimy beze mě!"

"Půjdeš tedy se mnou?" zeptal se.

"To víš, že půjdu, co si myslíš," řekl jsem. "Neřekl jsem snad, že kam půjdeš ty, půjdu s tebou?"

"Jsi moc hodný, Suchárku, to vím," řekl, "ale cesta tam je těžká."

Chvíli seděl tiše a pak řekl: "Pamatuješ, jak jsme tehdy skočili z okna? Když hořel dům a my museli vyskočit na ulici? Já pak odešel do Nangijaly, pamatuješ?"

"Jestli se pamatuju," řekl jsem a brečel jsem ještě víc. "Jak se můžeš ptát? Copak nevíš, že od té chvíle jsem na Nangijalu myslel bez přestání?"

"Ano, vím," řekl Jonatán a poplácal mě po tváři. A pak řekl: "Napadlo mě, že bychom mohli skočit ještě jednou. Z tamtoho srázu dolů na louku."

"Ano, ale to umřeme," řekl jsem. "A tak se dostaneme do Nangilimy?"

"Jako že se Jonatán jmenuju," řekl. "Jakmile se dotkneme země, uvidíme záři Nangilimy. Nad údolím bude vycházet slunce, zrovna bude začínat den."