Jack London

TULÁK PO HVĚZDÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Celý ten den jsem ležel v kobce a lámal si hlavu nad příčinou tohoto nového a nepochopitelného trestu. Dospěl jsem jen k závěru, že nějaký špicl o mně nalhal, že jsem nějakým způsobem porušil vězeňský řád, aby se tak zalichotil dozorcům.

Kapitán Jamie se zatím užíral zlostí a chystal se na noc a Winwood zatím poslal čtyřiceti doživotním vzkaz, aby se připravili k útěku. A dvě hodiny po půlnoci byli všichni vězeňští dozorci v pohotovosti. Byli mezi nimi i dozorci z denní směny, kteří měli spát. Když nadešla druhá hodina, vpadli do cel oněch čtyřiceti mužů. Vpád byl proveden současně. Všechny cely byly pozotvírány v témž okamžiku a muži, které Winwood označil, byli nalezeni mimo pryčny, jak dřepí za dveřmi úplně ustrojeni. Tím se ovšem bezpečně ověřily všechny lživé výmysly, které podvodný poeta upředl pro kapitána Jamieho. Čtyřicet odsouzenců na doživotí bylo přistiženo v okamžiku, kdy se připravovali k útěku. Co na tom, že později všichni shodně tvrdili, že útěk zesnoval Winwood? Ředitelský sbor věznice věřil do jednoho, že těch čtyřicet mužů lže ve snaze o vlastní záchranu. Stejně tomu věřila i omilostňovací komise, protože neuplynuly ani tři měsíce a Cecil Winwood, podvodník a básník, nejodpornější z lidí, dostal milost.

Nu, a věznice, nebo ohrádka, jak se ve vězeňské hantýrce říká, je cvičnou školou filozofie. Žádný vězeň v ní nemůže prožít léta, aniž mu splaskly nejmilejší iluze a metafyzické bubliny. Učili nás, že pravda přetrvá a vražda že vyjde najevo. A tady máte ukázku toho, že vražda ne vždycky vypluje na povrch. Strážce dvora, někdejší správce Atherton a ředitelský sbor věznice, ti všichni věří ještě dnes v existenci dynamitu, který nikdy neexistoval, leda ve vrtošivě řízeném, na přespříliš vysoké obrátky běžícím mozku zvrhlého šejdíře a básníka Cecila Winwooda. A Cecil Winwood dosud žije, zatímco já, nejlepší, nejdokonalejší, nejnevinnější ze všech zúčastněných půjdu za pár krátkých týdnů na šibenici.

A teď musím povědět, jak těch čtyřicet odsouzenců na doživotí vstoupilo do ticha mé kobky. Spal jsem, když se vnější dveře chodby s třeskem otevřely a hluk mě probudil. "Nějaký ubožák," řekl jsem si a vzápětí jsem si pomyslel, že dostává co proto, když jsem zaslechl, jak někdo byl sražen k zemi, jak na něčí tělo temně dopadají rány, jak někdo náhle vykřikl bolestí, jak se ozývají sprosté kletby a zvuk těla, vláčeného po zemi. Každý z mužů byl totiž celou cestu týrán.

Dveře kobek se otvíraly jedny po druhých a tělo za tělem bylo vhozeno, vstrčeno nebo zavlečeno dovnitř. A neustále přicházely další skupiny dozorců s dalšími ztlučenými vězni, kteří byli stále ještě biti, a další dveře kobek se otvíraly, aby přijaly zkrvavené stíny mužů, kteří se provinili tím, že zatoužili po svobodě.

Když se teď ohlížím zpátky na tyto události, říkám si, že člověk musí být velký filozof, aby mohl léta a léta snášet trvalý náraz takových zvířeckých zážitků. Já jsem takový filozof. Vytrpěl jsem osm let mučení, a když se jim (...)

(......)